Mlha zapomnění

Teta vesele vstoupila do pokoje.

„Děti, vstávat. Už je bílý den, bílý jako křída, vlaštovka už celý dům, třikrát oblítala.“

Usmál jsem se. To znám, to mi každé ráno říkal, říkala… maminka.

Zacvakaly bočnice na postelích.

„No tak, Péťo, Honzíku, vstávat!“

„Petře, ty ses zase počůral,“ ozvalo se přísně.

„Že jsi nebyl večer na záchodě, každý den vám to opakuju, kluci.“

S lamentováním svlékla Petrovu postýlku.

„Sváťo, ty nebudeš vstávat?“

Sklonila se ke mně a stáhla bočnici. Pohladila mě po vlasech.

„Zase jsi v noci tolik plakal.“

Sáhla mi na čelo. Vzdychla a odešla k jiné postýlce.

 

Kde se najednou vzala ta mlha? Pomalu jsem vstal z postýlky. Nohy jsem neviděl.

V dálce se objevilo několik postav. Divoce rozhazovaly rukama.

Tlumeně ke mně dolehlo:

„To jste mu nadělili k narozeninám pěkný dárek, vám teda řeknu.“

„Strčíte ho do děcáku jako nějakýho parchanta…“

„My jsme ho tam nestrčili, sebrali nám ho,“ ozvalo se tiše.

Ten hlas přece znám,

…vlaštovka už celý dům…

Vždyť je to maminka. Natáhl jsem před sebe ruku.

Vzrušením se mi rozbušilo srdíčko.

„Sebrali vám ho, vždyť jste byli oba dva věčně v prdeli, kluk běhal nahatej po vesnici, a kdyby mu sousedky nedaly najíst…“

Hlas zeslábl, postavy zmizely. Mlha pomalu řídla.

 

Teta vesele vstoupila do pokoje.

„Děti, vstávat. Už je bílý den, bílý jako křída, vlaštovka už celý dům, třikrát oblítala.“

Usmál jsem se. To znám, to mi každé ráno říkal, říkala… říkala…, kdo mi to říkal?

Proč si nemůžu vzpomenout?

Na postelích cvakaly bočnice.