Můj první 1. Máj.

Ten den byl jako každý jiný.

Jazyk mi v puse cestoval ze strany na stranu, pečlivě jsem obkresloval prince Bajaju.

Kriticky jsem měřil špalíček pastelky, kterou jsem dostal od pana Vítka k narozeninám. Snad ještě vydrží, narozeniny daleko.

„Sváťo, můžeš na chvilku?“ ozvalo se od dveří.

Paní ředitelka.

Rychle jsem si očistil ruce o tepláky.

„No tak, Sváťo…“

S omluvným úsměvem jsem tepláky očistil.

Šli jsme do skladu prádla.

Na stole ležela úhledně složená kostička nového oblečení. Uvědomil jsem si, dnes určitě výměna prádla není. Zatajil se mi dech.

Vzpomněl jsem si, že některé děti odtud už odjely. Prý mezi velké. V duchu jsem se zaradoval. Jsem už velký.

Rychle mě radost přešla.

Co tady bude dělat Boženka a děti? Co Kubíček? Bude se jim určitě stýskat. A mně taky. Bajaju nemám hotového.

„Převlékni se, pojedeš k stejně velkým dětem, jako jsi ty,“ řekla paní ředitelka.

Mlčky jsem se převlékal. A přemýšlel. Pojede i Mirka? Jak dlouho pojedeme? Jaké to tam bude?

Když jsem byl s oblékáním hotov, šli jsme do haly.

„Počkej tady, pan Vítek si pro vás za chvíli přijde.“

Sedl jsem si na lavici. Takže nejedu sám.

Vedle mě si sedla ubrečená Mirka. Na sobě měla nové šaty.

Teta Boženka byla s dětmi na vycházce.

 

Venku zahučelo auto. Přijel pan Vítek.

„Pojedeme děcka?“ zahlaholil a posunul si legrační čepici do zátylku. Hrklo ve mně.

Kdo mi teď vyvrtá dírky do lodičky? Nabrousí šlajfky? Přátelsky šťouchne, když se mi něco nepovede?

Jeli jsme.

„Pane Vítku?“

„No, co je synku?“

Soustředěně pozoroval cestu před námi.

„Vy budete s námi v novém domově?“

„Ne synku. Musím se vrátit zpět.“

„Hm,“ řekl jsem smutně.

Na vlasech mně spočinula jeho těžká ruka. Byla plná mozolů.

„No tak, děcka, hlavu vzhůru. Takových Vítků tam bude.“

Mirka mě vzala za ruku. Dnes jsem se na ni nezlobil.

V jedné vesnici jsme od Vítka dostali limonádu a párek.

Mirka párek nechtěla. Najedli jsme se. I pan Vítek. Snědl ten párek od Mirky. Vesele se při tom zubil.

„Přece jim to tu nenecháme, no ne?“

V náhlém návalu smutku jsem ho pevně objal kolem ruky.

„Já nechci do nového domova.“

Mirka se rozplakala.

„No, no děti,“ jemně si ruku vyprostil,

„nebude tak zle, najdete si tam kamarády, kamarádky, nebojte!“

Rychle se vrátil do auta.

Přijeli jsme do nového domova. Velký zámek uprostřed zelených stromů. Nedaleko stál kostel. Zastavili jsme u velkých vrat.

Když se prach ze silnice usadil, objevil se ve vratech muž s bílými vlasy a paní s drdolem.

Později jsem se dozvěděl, že je to ředitel domova a jeho zástupkyně. Krátce se s Vítkem přivítali.

„Sváťa je moc chytrý chlapec soudruhu…“ zaslechl jsem.

Po chvíli nás paní vzala za ruce.

„Tak pojďte děti.“

Ohlédl jsem se za panem Vítkem. Proč se s námi nerozloučil?

V autě Vítek vytáhl kapesník a odjel.

U kostela dvakrát zatroubil. Věděl jsem, že je to pro nás.

Vešli jsme průjezdem do zámku.

Před námi se otevřelo kruhové nádvoří s ochozem v patře. Na obou stranách nádvoří vedly schody nahoru. Všude byly děti. Některé na nás zvědavě civěly. Všechno bylo tak velké. Později jsem se dozvěděl, že před námi byly v domově řecké a korejské děti.

Mirku někam odvedli.

Asi mezi holky, pomyslel jsem si.

Když mě převlékli a prohlédli hlavu, zavedli mě do velké místnosti.

Vychovatelce řekli, jak se jmenuji a ta mě představila dětem.

Byl jsem v novém domově s velkými dětmi.

 

Druhý den, po snídani, nám paní vychovatelka řekla, že je První máj, a pojedeme autobusem do města. Půjdeme v prvomájovém průvodu.

Užasl jsem. Tolik nových věcí najednou. Pojedu autobusem. Nikdy jsem v autobusu nejel. A půjdu v průvodu. Nevěděl jsem, co je první máj, ale věděl jsem, co je průvod.

Ve "starém" domově jsme chodili v lampiónovém průvodu a vždycky mě to moc bavilo.

Před zámkem stálo několik autobusů. Všude křičely děti a vychovatelky je rovnaly před autobusy.

Konečně jsme nastoupili. Seděl jsem na zadním sedadle.

Bavilo mě pozorovat, jak pan řidič volantem udával směr, jak autobus poslouchal.
Prostor přede mnou se přeléval sem a tam, jak jsme vybírali zatáčky. A jak vysoko jsem vyletěl, když zadní kola přejela přes výmoly. I ostatní děti hýkaly nadšením.

Ve městě bylo plno lidí. Někteří drželi na dlouhých tyčích nápisy. Hlasitě vyhrávala hudba.

Dostali jsme barevná mávátka z krepového papíru.

Seřadili jsme se. Průvod se dal do pohybu.

Po chvíli jsem zaslechl dětské výkřiky.

„Z děcáku, všiváci, budete jen na práci!“

Rozhlédl jsem se. Děti na chodníku, na nás pokřikovaly.

Zavadil jsem o pohled nějakého kluka a vyděsil jsem se. Tolik zloby v nenávistí pokřiveném obličeji.

Dospělí mlčky přihlíželi.

„Ať žije první máj!“ Zaznělo někde vzadu.