Nemám kamaráda

Dny ubíhaly.

O příhodě v jídelně se už nemluvilo. Ani žádný průšvih z toho nebyl.

Večer jsem stále ostražitě usínal, ale vše nasvědčovalo tomu, že na mě kluci zapomněli.

Nezapomněli, vykašlali se na mě.

„Říkali, že jsi nějakej divnej,“ sdělil mi vševědoucí Toník.

Oddechl jsem si. Ať si to říkají.

„Dnes jdeme do kina,“ řekl Toník s tajemným úsměvem, „akorát nevím, co dávají,“ dodal přemýšlivě.

„Kam?“

„No, kam, na pohádku přece.“

„Ty jsi nebyl nikdy v kině?“

„Nebyl.“

„To je ve velkým sále, je tam pan správce a ten ty pohádky pouští, víš?“ vysvětloval Toník, „na mašince, po obědě uvidíš.“

Byla pohádka Obušku, z pytle ven. Moc se mi to líbilo.

Kino jsem si okamžitě zamiloval.

Pan správce vytáhl z dlouhé krabice bílé plátno.

Několikrát plátno neposlušně zajelo zpátky do krabice.

Bylo to moc legrační, i proto, že se správce naoko zlobil.

Všichni se smáli.

Všude bylo plno dětí. Pokřikovaly na sebe, smály se a byly šťastné.

Já byl také šťastný. I Mirku jsem zahlédl. Zamávala mi.

Smála se. Také byla šťastná.

 

Zítra jdeme poprvé do školy.

Doposud jsme o ní jen slyšeli. Dumali jsme nad tím, proč na ni starší děti nadávají.

A také nám nešlo do hlavy, proč byly některé děti, za školu trestány.

Vyfasovali jsme nové šaty.

Stále jsem chodil kontrolovat svoji skříňku, zda tam šaty jsou.

Pohladil úhledně srovnaný komínek, a hele, límeček košile je nakřivo. Opravil jsem límeček, opatrně zavřel dvířka a opřel se zády o ně.

Pane Vítku, Boženko, zítra jdu do školy.

Ucítil jsem velkou touhu někomu se svěřit. Někomu, kdo mě bude poslouchat, koho budu mít rád. Někomu, kdo bude mít rád i mě.

Pocit, že mi něco chybí je hodně silný.

Chybí mi mít někoho rád, moc si přeji mít kamaráda.

„Budeme se kamarádit?“

„Chceš být můj kamarád?“

„Chci být tvůj kamarád!“

Často zaznívalo mezi dětmi, ale proč skoro nikdy kamarádství nevydrželo?

Co se musí udělat, aby kamarád neodešel, aby zůstal?

Proč se všichni potom na sebe tak hněvají?

Večer v posteli mě napadlo, že by mohl být můj kamarád Toník.

Přemýšlel jsem.

Najednou mi hlavou proběhla vzpomínka na jednu hru, kterou jsme nedávno v učebně hráli.

Ve hře jsme měli nakreslit, jak bychom potrestali děti, které vychovatelku zlobí.

Toník seděl vedle mě. Když jsme odevzdávali své výkresy, zahlédl jsem jeho obrázek.

Byl na něm panáček s bičem v ruce. Ten bič byl na konci červený.

Toník můj kamarád nebude!

 

Šli jsme do školy. V zámeckém parku, kousek od domova, stály malé domky. Tam byla naše škola.

Na výzvu vychovatelky jsme utvořili dvojice a po pískovém chodníku jsme se vydali do parku. Písek pod nohami příjemně vrzal do kroku.

Najednou se ozval vzrušený šepot, zástup dětí se zavlnil, někdo zůstal stát.

U vzrostlého stromu stála žena oděná v černých šatech a dívala se na nás. V jedné ruce hůl a v druhé proutěný košík.

Z šera mezi stromy svítil její drdol z šedivých vlasů.

„…babice Jehlice,“ dolehlo ke mně.

Babice Jehlice.

Ještě jsem ji v domově neviděl. Ale slyšel jsem o ní.

Prý je to ústavní krejčová. Kolovaly o ní strašidelné historky.

Prý kulhá na jednu nohu a chodí o holi. Někdo tvrdil, že má na noze kopyto.

„Na vlastní oči jsem ho viděl,“ dušoval se.

Moc jsem tomu ale nevěřil.

Zástup se dal znovu do pohybu.

Ohlédl jsem se, žena s košíkem už u stromu nebyla.

Přišli jsme před školu, kde nás čekala přísná paní s panem ředitelem domova.

Rozdělili nás do tříd.

Ve třídě byly dřevěné lavice, před nimi stůl a židle. Na stěně visela černá tabule.

Na každé lavici ležel sešit, ořezaná tužka, guma a knížka.

Tužka pěkně voněla dřevem. I guma voněla.

Pohlédl jsem pátravě na ruce. Ne, na tu knížku raději sahat nebudu.

Když jsme se usadili, zazněl zvonek. Do třídy vešel pan ředitel a jiná paní. Přivítali nás a popřáli hodně úspěchů.

Paní byla naše učitelka. Začala škola.

Učitelka otevřela velkou knihu, volala jména a my říkali,

„zde“.

Najednou se ozvalo:

„Zděs.“

Otočili jsme se, toto nezvyklé slovo zaznělo z poslední lavice, kde seděl pihovatý kluk s modrýma očima.

Kdo to je? V naší skupině není.

Jmenoval se Váňa.

Paní učitelka nám řekla, že Váňa pochází ze země, která se jmenuje Sovětský Svaz.

Později jsem se dozvěděl, že přijel do domova teprve nedávno a že ztratil oba rodiče při vlakovém neštěstí.

První den ve škole jsme se ještě neučili. Jen jsme si povídali a tak.

Paní učitelka se mi líbila. Její hlas byl klidný a přátelský.

Říkala mi Svatiku.

Do školy budu chodit rád.

 

Váňu zařadili do naší skupiny. Odpoledne jsme si v besedě s vychovatelkou povídali o našem prvním dni ve škole. Přišla řada i na Váňu. Postavil se a mlčel.

„No tak, Váňo, jak se ti líbilo ve škole?“ zeptala se vychovatelka.

Váňa stále mlčel.

„Váňo, slyšíš, všichni čekáme,“ ozvalo se přísně.

„Já něchačů gavaríť,“ řekl najednou Váňa.

„Tak se posaď, prosit se tě nebudeme, že ne děti!“ řekla po chvíli vychovatelka.

Děti souhlasně přitakávaly.

Váňa svěsil hlavu, v očích se mu zaleskly slzy.

Jedna mu pomalu tekla po nose, zatřpytila se a rozstříkla o parkety.

Je mu smutno, odtušil jsem. Uchopil jsem ho za ruku a stiskl. Nechal mi ji. Třásla se.

K večeři jsme měli párky s hořčicí.

Jak se mu to podařilo z jídelny přes vychovatelku propašovat, netuším, ale večer mi Váňa párek přinesl do postele.

„Kušáj, já němóžeť.“

Zmizel ve tmě.

S chutí jsem se zakousl do voňavé lahůdky. Měl jsem rád, když střívko párku v puse tlumeně prasklo.

Usmál jsem se.

Možná už kamaráda hledat nemusím.