Babice Jehlice.

To odpoledne byla velká nuda. Válet pod stolem mě už nebavilo. Váňa psal domácí úkoly.
Rozhlédl jsem se po učebně. Nikde naděje na hraní.

Dovolím se na záchod a uvidíme.

Na chodbě do mě vrazil Toník.

„Kam jdeš?“

„Na záchod a tak,“ odvětil jsem.

„Půjdeme na bubny?“ navrhl Toník.

No, pozorovat bubny v pračkách, čichat vůni jeleního mýdla, to mě vždy bavilo, proč ne, řekl jsem si.

Poslední výprava do prádelny byla přece fajn.

“Tak jo, jdeme na bubny.“

V prádelně bylo teplo a vonělo to tu mýdlem a čistotou.

Uvelebili jsme na velké hromadě prádla.

Dírkované bubny se s hukotem líně převalovaly sem a tam.

Když se točily ze spodu nahoru, nabíraly na stěnu kalnou vodu se spoustou bublinek. Voda vyšplhala vysoko, pak se šuměním stékala dolů.

Ozvalo se cvaknutí a táhlý zvuk, …čerpadla. Poučil mě Toník.

Gumová hadice začala skákat a do kanálu odtékala špinavá voda.

Vyskočili jsme a strčili prsty před hadici. Prudce tekoucí voda příjemně šimrala. Z kanálu v kotoučích stoupala pára.

 

„Co tady kluci zase děláte?“ ozval se unavený hlas.

Za námi stála paní z prádelny.

„Můžeme se chvíli dívat?“ poprosil Toník.

„Pro mě za mě, aby vás ale zase nehledali.“

Pozoroval jsem její ruce. Byly velké, rudé a naběhlé.

Povídalo se, že babice Jehlice, je její sestra.

„Kluci, donesete do krejčovny prádlo na spravení?“

Hrklo ve mně.

Babice Jehlice. Vzpomněl jsem si na ženu s šedým drdolem v parku. Otřásl jsem se.

V duchu jsem hledal výmluvu, když se ozvalo:

„Doneseme, viď Sváťo!“

Toník se zubil na celé kolo.

Zdrtil jsem ho pohledem, ale to už jsme měli plnou náruč voňavého prádla, každý.

„Kryso,“ šťouchl jsem ve dveřích do Toníka.

Krejčovna byla hned naproti prádelny. Stačilo přejít po štěrku nádvoří.

Loudal jsem se za Toníkem.

 

V krejčovně nikdo nebyl.

„Paní,“ zavolal Toník.

„Neseme z prádelny prádlo.“

Nikdy jsem tu nebyl. Všude ležely úhledně srovnané komínky hnědých tepláků a modrých košil.

V koutě ležela velká hromada natrhaných kousků barevných hadříků.

Police přes celou jednu stranu krejčovny se špulkami různobarevných nití. Chomáčky nití i knoflíky se válely všude na podlaze.

Před policí stál stůl, židle a několik trojnožek. Stolu vévodila velká mašinka s blýskavým kotoučkem.

Paprsky odpoledního sluníčka se tříštily o kotouček a osvětlovaly volně plovoucí částečky všudypřítomného prachu.

Přistoupil jsem blíž, prsty přejel po hladkém povrchu kotoučku mašinky, když se ozvalo:

„Co tady chceš?“

Trhl jsem s sebou, prádlo spadlo na podlahu.

Ohlédl jsem se, Toník v krejčovně nebyl. Zrádce!

Ve dveřích stála paní v modrém plášti, rukou se opírala o hůl a přísně mě pozorovala. Šedivé vlasy stočené do malého drdůlku. V druhé ruce držela oblý polštářek s velkým množství jehel a špendlíků.

Babice Jehlice.

„Promiňte, já… my… donesli jsme prádlo,“ dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.

Rychle jsem prádlo sbíral z podlahy.

„Polož to na stůl.“

„Ano,“ hlesl jsem a sehnutý pozoroval její nohy. Po kopytu ani stopy.

Já věděl, že kecá…

„Jak se jmenuješ?“ ozvalo se, „ještě jsem tě tu neviděla.“

„Sváťa…“ zadíval jsem se jí do obličeje. „…se jmenuji.“

Její oči. Měla neuvěřitelně modré oči.

Jako mávnutím proutku strach zmizel.

„Zajímají tě mašinky, všimla jsem si, jak si prohlížíš šicí stroj.“

„Ano, zajímají mě mašinky, moc,“ odvětil jsem, „zatím jsem žádnou skutečnou ještě neviděl, jen v knížkách.“

Takže Šicí stroj se jmenuje mašinka. Stále jsem hleděl švadlence do očí.

„Co tak na mě koukáš?“

„Nikdy jsi neviděl starou bábu?“ prohodila pobaveně.

„Ne, vlastně ano, promiňte paní,“ rychle jsem sklonil hlavu.

„Můžeš mi říkat Martičko, přestože mi říkáte babice Jehlice, viď?“

V očích jí blýskaly veselé ohníčky.

„Sedni si sem,“ ukázala na trojnožku u stolu.

„Dáme si štrúdl, jablečnej… máš rád štrúdl?“

„Uhm.“

Co je to štrúdl, jsem netušil. Lepší dobrotu jsem nikdy nejedl. I pro Váňu a Toníka jsem mohl vzít kousek.

V krejčovně, u „strašlivé“ babice jehlice, u Martičky, mi tehdy bylo velmi hezky. Povídali jsme si o všem možném, i jsme se smáli, byli vážní, mlčeli. V hlavě mi lehce poletovala myšlenka, že Martičku znám odjakživa.

Když jsem z krejčovny odcházel, tiskl jsem si na prsa zbrusu nové modré plavky bikiny. I s šňůrkami na bocích. Kdy je ušila, jsem netušil.

Po návratu do učebny jsem dostal zákaz na dvě kina. Vůbec mi to nevadilo.

…má na noze kopyto.

Pitomci!