Maso se pečením zmenšuje

Ubíhaly dny, měsíce a najednou tu byly prázdniny. Po nich jdeme do páté třídy a budeme chodit do nové školy s vesničany.

Na prázdniny jezdila vybraná skupina dětí každý druhý rok na tábor na Skřipinu. Tento rok jsme byli ve vybrané skupině i já s Váňou.

Na Skřipině byly děti z různých domovů. Velká louka u řeky, několik zděných budov a kolem louky řada stanů s dřevěnými spodky.
Stan byl pro čtyři. Poprosil jsem vychovatelku, aby mě dala do stanu s Váňou. Bydleli s námi kluci z Prahy. Většinou jsme je neviděli, byli se svými.

Na táboře mě to moc nebavilo, samé společné vycházky po okolí, povinné sběry dříví na oheň, společné bojové hry družstev, škrábání brambor v kuchyni.

Sami jsme nemohli nikam. Tábor na Skřipině mě vůbec nebavil.

Když bylo hezky, jedli jsme venku u dřevěných dlouhých stolů, když pršelo, tak v jídelně.

Jídlo nám vařila kuchařka z vesnice u Skřipiny. Děti v kuchyni pomáhaly.

Co mi na jídle hodně vadilo, bylo maso. Tenké plátky na jedno kousnutí.

Jednou jsem zaslechl kuchařku, jak vedoucímu vysvětluje, že se maso vařením i pečením zmenšuje. Tak vida, nejen mě se zdá masa málo.

Ten den jsme měli s Váňou službu v kuchyni. Škrábali jsme brambory na večer, budou bramboráky.

Při pohledu na nevzhlednou šedou hromadu, co nás ještě čeká, mi bylo mdlo. Vztekle jsem zapíchl škrabku do brambory.

„Váňo, já snad službu někomu prodám…“ hodil jsem k Váňovi, který se snažil oškrábat bramboru, která mu neposlušně padala na zem.

Obchod se službami v táboře kvetl.

„No jó, ale komu…?“ odvětil Váňa a hodil oškrábanou bramboru na nevelkou hromadu.

„A máš něco na prodej?“ dodal.

Nemusel jsem dlouho přemýšlet.

„No, vlastně nemám.“

„Hele, jdu se dovolit kuchařky na záchod a jestli si můžeme vzít Pribináček. Slíbila to.“

„…ty to tady zatím dodělej,“ dodal jsem.
„Kryso, já ti dám, dodělej…,“ cedil Váňa mezi zuby naoko rozzlobeně.
Rychle jsem uhnul bramboře.

V kuchyni nikdy nebyl.

No co, mrknu se do lednice sám, řekl jsem si.

Když jsem lednici otevřel, vypadla ven taška a z ní balíček úhledně zabalený do novin. Lednice byla plná až po okraj.

Někdo hodně nešikovný to tam dal, přemítal jsem a hledal Pribináčky.

Pribináčky v lednici byly.
Balíček mě zaujal, také proto, že se noviny částečně „rozevřely“.

V novinách ležel velký kus masa.

Pruhovaná taška kuchařky. Tašku jsme znali, chodila s ní do tábora každý den.

Zkoprněl jsem. Chvíli jsem si to dával dohromady.

Rychle jsem maso zabalil zpět do novin. Tašku vrátil do lednice.

Na záchod jsem úplně zapomněl.

Kuchařka maso krade?!?

„Co tam děláš?“ ozvalo se za mnou. Kuchařka stála ve dveřích.

„Já, já…, nic, beru si jen Pribináčky, jak jste nám slíbila.“

„Tak si je vezmi a upaluj škrábat, ať je to brzy hotové, musím ještě smažit.“

Rychle jsem se vrátil k Váňovi.

Dopadl jsem na stoličku a nabíral dech.

„Co ti je?“ zeptal se Váňa.

„Tomu neuvěříš, co jsem viděl,“ ostražitě jsem se ohlédl ke dveřím.

„Neuvěříš!“

„Cos viděl? Mluv!“ žadonil Váňa.

„Pst…,“ sykl jsem, „mluv potichu, kuchařka má v lednici maso a chce si ho odnést domů. Krade.“

„Cože?“ vyvalil Váňa oči.

„Jo, krade,“ opakoval jsem.

„Počkej, co když to maso je na zítřek, k obědu,“ řekl pomalu Váňa.

„Houby, maso vždycky vytahuje z mrazáku, dává rozmrazit do jiné lednice, vím to, nejsem ve službě v kuchyni poprvé.“

„A hlavně…, nebalí maso do novin,“ řekl jsem přesvědčivě.

„Tak proto ty ždibíčky k obědu,“ řekl Váňa.

„No jó, co teď?“ dodal.

„No jó, co?“ opakoval jsem přemýšlivě.

„Maso vyměníme!“ řekl jsem po chvíli pomalu.

„Cože??“ vyvalil Váňa oči.

„Vyměníme balíček.“

„Noviny tu máme, pěkně zabalíme pár brambor, maso vrátíme do mrazáku, a bába na to přijde až doma,“ zubil jsem se.

Nenapadlo nás kuchařku nahlásit vedoucímu. Potrestáme ji sami.

„A co když to praskne?“ řekl Váňa s obavami.

„V nejhorším pojedeme zpět do děcáku, co…, stejně je to tu na prd.“

„Ale nemyslím si, protože vím, že kuchařka opravdu krade. Ona to roztrubovat určitě nebude,“ dodal jsem.

Zabalit do novin brambory trvalo okamžik.

Teď jen počkat, až se kuchařka vzdálí z kuchyně.

Dočkali jsme se. Balíček se vyměnit podařilo a bramborové maso si kuchařka odnesla domů.

„Chtěl bych být u toho, jak se bude doma tvářit až „maso“ z tašky vybalí,“ řekl jsem potutelně.

„Téda, toto byl náš nejšílenější kousek, to ti povím,“ pronesl trochu slavnostně Váňa.

Na druhý den kuchařka do tábora nepřišla.

K snídani jsme měli chléb s máslem, řepnou marmeládou a čaj.

To samé k obědu.

Dopoledne vedoucí tábora odjel do vesnice, prý hledat novou kuchařku.

Našel ji.

Na druhý den všichni poprvé dostali k obědu pořádný kus masa.
Pozorovali jsme spokojené jedlíky a tajemně se usmívali.

Vše jsme si s Váňou nechali pro sebe, také proto, že kuchařka už v táboře nebyla. A také, kdo by nám uvěřil?