Ve škole jsme se učili už druhý rok ruštinu. Váňa měl talent na výslovnost – každé slovo vyslovil s neuvěřitelnou lehkostí. Ale gramatika? Ta mu dělala problémy.
Já to měl opačně. Pravidla mi šla, ale jakmile jsem promluvil, znělo to, jako bych právě spolkl kamení.
„Sváťa, vypils hrnek maláka,“ šklebil se Váňa.
„Váňo, Váňo, Iváňuško, dám já ťébja na tvý úško,“ vracel jsem mu.
Smál se. Já taky. Bylo to naše malé soukromé utkání.
Občas jsem potkal Mirku. Tichá, plachá dívka. Vždy jsme si vyměnili pár slov, ale pak rychle zmizela.
Bylo mi jí líto.
Domov se plnil novými dětmi. Ložnice se zaplňovaly dalšími postelemi, v učebnách se přidávaly židle.
Naše skupina se rozrostla o pět romských kluků.
Bože, jak dlouho už tu jsem?
Vzpomněl jsem si na starý domov. Co asi dělá Boženka? A pan Vítek?
„No, co je, synku?“
Jeho hlas mi zazněl v hlavě tak jasně, jako by tu skutečně byl. Usmál jsem se.
„Za co sí tady?“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se.
Před sebou jsem měl asi desetiletého kluka. Široce se na mě usmíval. Cenil zuby v úsměvu tak čistém, až mě to zarazilo.
„Nevím, nikdo mi to neřekl,“ odpověděl jsem.
„Já za to, že mama pila pivo a nechodili sme do školy a tak.“
„Ale stejně odtud uteču,“ dodal a pokynul ke skupince kluků u okna.
„Dežo řikal, že k tatovi na Slovensko.“
„Dežo je můj brat, víš?“
„A já sem Lacko,“ zazubil se.
„Hm, já Sváťa.“
Bylo na něm něco zvláštního.
Bezstarostnost.
Ani stopa po smutku.
Nebo si ještě neuvědomil, co se s ním stalo?
Možná moc přemýšlím, napomenul jsem se v duchu.
Paní učitelka mi před časem říkala, že si všechno moc beru. Že nad věcmi až příliš přemýšlím.
Možná má pravdu.
Lehce jsem Lacka plácl po zádech.
„No nic, ať se ti tu líbí.“
Za chvíli už se smál s ostatními kluky v učebně.
Dny v nové škole s vesničany volně plynuly.
Ten den ve škole panoval klid – až do velké přestávky.
Najednou se na chodbě rozlehl zběsilý křik.
„Kluci se rvou!“ houkl někdo do třídy.
Stoly se zachvěly, židle zavrzaly, hrnuli jsme se ven.
Na podlaze se zmítali dva kluci. Lacko a vesničan ze šesté třídy.
Drželi se za trička, pěstmi se snažili uštědřit ránu. Ozvěna jejich těžkého dýchání a šourání podrážek se mísila s výkřiky okolního davu.
„Cikáne jeden, zasranej, zlodějskej!“ vyprskl vesničan.
„Říkal jsem vám, děcáci jsou všiváci, kradou všude!“ přidal se někdo z hloučku.
„Parchanti z děcáku,“ ozval se další hlas.
Někdo se zasmál. Jiný se napjatě přikrčil.
Na podlaze se zaleskla krev.
Nepřemýšlel jsem, udělal jsem krok vpřed. Dav se zavlnil. Několik vesničanů se pohnulo také.
Někdo mě chytil za ruku. Váňa. Jeho oči prosily.
Snažil jsem se vytrhnout.
„Co se to tady děje?“ ozvalo se přísně.
Chodba se během vteřiny vyprázdnila.
„Těšte se venku,“ zaslechl jsem ještě.
„Tak jdeme…,“ vrčel tělocvikář, pevně držel oba kluky za uši a táhl je pryč.
Ozvalo se zvonění.
Ve třídě jsme se dozvěděli, že včera Lacko prý ukradl porcelánové prasátko s penězi. Honzovi ze šesté třídy.
Lacko, ty jsi ale blbec, běželo mi hlavou.
Pak mě to napadlo. Budou nás čekat venku. Jak se dostaneme do domova?
Nenápadně jsem pohlédl na Váňu. Nepere se.
A ostatní? Přelétl jsem třídu pohledem.
No, nějak to dopadne. Nechci na to myslet. Soustředil jsem se na sešit před sebou.
„Čitatel a jmenovatel…“ nesl se třídou hlas učitelky.
Když jsme vyšli ven, stáli za kostelem.
Čtyři vesničané.
Tři šesťáci a jeden páťák.
My byli tři.
„Věděli jsme, že tudy půjdete,“ prohodil Honza.
Úsměv měl široký, vítězoslavný.
Napětí se dalo krájet.
Pak se ozval dětský hlásek.
„Kájo, můžu si vzít to modré prasátko, co máš na stolku?“
K našemu hloučku se blížila malá holčička s copánky.
„Jaký prasátko? Co to meleš?!“ vyštěkl Kája. Zrudnul jako rak.
„A jak to, že nejsi doma?!“
Holčička byla jeho sestra.
Nastalo ticho.
„Karle, ty prachy jsi ukradl ty, viď?“ ozval se Honza tiše.
Druhý den Karel do školy nepřišel.
My, kluci z dětského domova, jsme se s rukama kolem ramen vrátili do zámku.
Po domově se rychle rozneslo, že peníze neukradl Lacko.
„Vždyť sem to říkal!“ opakoval radostně šťastný Lacko.
A já? Já v té příhodě objevil zase něco nového.
Jak snadno děti přejímají hříchy svých rodičů a jak snadné je uvěřit a odsoudit.
cesta není snadná - nikdy nebyla a nebude ani dál
jsme poplatni jen sami sobě - a Zdroji - co to rozehrál
**
zdobí nás ctnosti nás samých a rosteme dík překážkám
(proč?: jen proto, že už na nich dokážeme stát
- jak na kamenech k rozhlédnutí se tam dál, kde horizont má rám
i proto, že čím víc jim máme pod sebou, tím méně je čeho se bát...)
aneb: jak snadné je - i uvěřit intuici vlastní
a ať se děje co se děje - kráčet s ní hrdě za sny
**
rány ne.rány / dobrodružství je přece krásný :)*
05.05.2025 08:41:00 | šuměnka
Hmm... takže: "Rána padla, rozhořel boj, z dálky vše řídí všemocný Zdroj."
05.05.2025 15:42:46 | n.kdo
Tak tahle byla poučná a ano, někdy je náš úsudek rychlý až příliš a přitom platí že snadné je se mýlit...takže díky za připomenutí, zpomalím :-)*
05.05.2025 00:08:14 | cappuccinogirl