Utekl z domova

Ten den jsme dostali nové košile. Byly čisté a voněly.

Jeli jsme do města do kina—já, a ještě tři kluci. Dávali film Muž z Ria.
Odměna za úklid obecního divadla.
Pan učitel tělocviku měl auto, které se jmenovalo Octavia. Malé auto, ale krásné.
Seděl jsem vzadu a při každém nárazu na nerovnost silnice jsem se hlavou praštil o střechu. Vyrostl jsem. Možná víc, než jsem si uvědomoval.

Pozoroval jsem jeho ruce—velké, chlupaté, jisté. Točil volantem s lehkostí. Připomnělo mi to pana Vítka. I on takto řídil.

V kině nám pan učitel koupil limonádu.
Seděli jsme v hale, srkali a pozorovali děti. Svět byl nádherný.
Nebyl křik. Nebyl domov. Nebyly vychovatelky. Jen teď—a bylo hezké.

Film nás uchvátil. Cestou zpět jsme se překřikovali, rozebírali každou scénu. Nechtělo se mi přijmout, že den končí.
Stmívalo se. Světla auta olizovala bílé patníky, tančila po stromech. Svět byl ještě chvíli velký.

Pak jsme je potkali—skupinku dětí, vychovatelky. Bez zájmu jsem se podíval jejich směrem. A pak—zpozorněl jsem.
Velcí kluci drželi jednoho malého, ale zvláštně. Na jeho tváři něco bylo. Slzy? Krev? V šeru jsem to nedokázal rozeznat.

V domově mi Váňa vzrušeně oznámil, že utekl Lacko.

„Byl pryč čtyři dny, chápeš to?“
„Odpoledne ho někdo viděl u rybníka, šli ho hledat.“
„Lacko?“ vydechl jsem. „Myslel jsem, že je na ošetřovně.“
„Už ho chytili, potkali jsme je,“ dodal jsem.

Lacko utekl. Kde byl? Co jedl? Kde spal?

Na chvíli se mě zmocnil zvláštní pocit.

Každý v domově chce někdy utéct. Každý. I já.

A kdo říká, že nechce utéct, stejně uteče, donutí ho k tomu touha být alespoň chvíli svobodný.

Touha daleko silnější než všudypřítomný diktát pochybných a rozporuplných pravidel a povinností.

V knížkách je to tak jasné. Každé dítě má právo na lásku. Na domov. Na svobodu.

Ale kde to hledat? A kdo z nás měl odvahu?

Lacko ji měl. Jenže, asi nestačil najít, co hledal.

Bylo mi ho líto.

Váňa mě vytrhl ze zamyšlení.

„Sváťa, máme jít do kinosálu. Všichni!“

Uvnitř to bzučelo napětím. Děti vzrušeně pokřikovaly a ukazovaly ke stolu.
Seděl tam Lacko.
Hlavu měl do hola ostříhanou, svěšenou mezi rameny. Plakal.

Vychovatelka si sjednala klid a ukázala na něj.

„Tak, děti, to je ten, co utekl z domova. Měl hlad, byla mu zima. Opustil bezpečí našeho kolektivu. Naštěstí mu neublížili zlí lidé. A teď vám řekne, jak toho lituje. Že to už nikdy neudělá. Že ano, Lacko?“

Ticho. Jen někdo zakašlal.

„Slyšel jsi mě?“ Vychovatelčin hlas byl ostřejší.

Nic.

Ticho se prohlubovalo.

Cítil jsem, že když zůstanu déle, rozbrečím se.

Vstal jsem a vyběhl z kinosálu.

„Svaťo! Okamžitě se vrať na místo!“ volala za mnou vychovatelka.

„Sváťa!“ volal Váňa.

„Dej mi pokoj,“ vyrazil jsem mezi vzlyky. „Dejte mi všichni pokoj.“

Z kinosálu slabě doléhalo:

„Pro ty, kdo přišli později—to je ten kluk, který utekl z dětského domova a…“