Svoboda je když...

Denní režim v dětském domově?
Pokud má smysl, člověk si zvykne. A na ten, který ho postrádá, se dá zvyknout taky.
Stačí moc nepřemýšlet. Neklást otázky. Nepřečnívat z davu a nenarušovat daná pravidla.

Já tu chybu dělal často.

„Máš zbytečné starosti.“ „To ty nemůžeš pochopit.“ „Hotové úkoly do školy?“ „Radši jdi uklidit učebnu.“

A tak jsem se naučil neklást otázky. A zvykat si. Ale nebyl jsem svobodný.

Svobodný jsem byl v matematice. Dávala něco, co jsem jinde neměl. Volnost.
Byla jako tichý svět, do kterého jsem mohl utéct. A málokdo mohl za mnou.

Jednou jsem v hodině češtiny o matematice napsal slohovou úlohu:
„Někdy se cítím ztracený, ale když vidím čísla a rovnice, všechno najednou dává smysl. Čísla jsou vždy spravedlivá, neodsuzují a nezáleží na tom, kdo jsem nebo odkud pocházím.

Když spočítám příklad správně, mám z toho radost. Je to jako když postavím skládačku a všechny dílky do sebe perfektně zapadnou. Matematika mi pomáhá cítit se silnější – ukazuje mi, že když se snažím a hledám správné řešení, mohu zvládnout i složité věci.

Někdy mi přijde, že matematika je můj nejlepší přítel. Když je všechno kolem zmatené, čísla mi dávají jistotu. Vím, že když přičtu dvě a dvě, vždycky dostanu čtyři. Svět kolem mě se může měnit, ale matematická pravidla zůstávají stejná. To mi dodává klid.

Možná jednou budu mít možnost používat matematiku ve svém povolání. Možná budu počítat hvězdy na obloze, možná stavět něco užitečného.“

Matematiku jsem nešprtal. Měl jsem ji rád. A ona mě.

Někdy jsem se tím vzdálil spolužákům, ale horší bylo, že i učiteli.

On moji radost z matematiky nesdílel. Namísto uznání přicházelo podráždění.
Když jsem řešil příklady jinak než on, ignoroval moje výsledky.
Když jsem si po dokončení výpočtu čmáral do sešitu, mračil se.
Když jsem se ptal, odsekával.

„Soudruhu učiteli, můžu se na něco zeptat?“ „Nemůžeš, Sváťo. Ty ne.“

Prostě jsem nevědomky vyčníval z davu.
Všechno muselo být podle pravidel.

I těch pana učitele matematiky.

Ten den jsem se ulil z první hodiny. Měli jsme češtinu.
Pomáhal jsem školníkovi natírat plot. Bavila mě ta práce.

Nebylo to jako škola – nebylo nutné sledovat, zda se něco dělá správně. Stačilo dělat.

Jen puchýř na palci mi kazil radost. Když praskl, moc bolel.

Školník se smál, cenil na mě řídké, zažloutlé zuby.
„Než se oženíš, kámo, kde bude puchejř!“

„Můžete se ztišit, soudruhu Metelko! Rušíte soudružky učitelky při výuce!“ z okna ředitelny se ozval rozzlobený hlas.

Metelka se zazubil. „Musíme být potichu, soudruhu, nebo jak řekla soudružka, soudružky nám nasekají.“ V jeho očích svítily veselé ohníčky.

Po hodině češtiny mi Váňa vrazil do ruky papírek. Domácí úkol, jediné slovo: Svoboda.

Odpoledne jsem seděl v učebně a díval se do prázdného sešitu. Všichni kolem polehávali pod stoly, úkol už měli hotový.

Svoboda. Co mám o ní napsat?

Aha, už asi vím…
Svoboda je možnost objevovat svět podle vlastních potřeb, zájmů a fantazie. Svoboda je mít prostor pro hru, tvořivost a vlastní rozhodování—s tím, že stále existují hranice, které pomáhají cítit se bezpečně.

Svoboda je, když si můžu vybrat, co si dnes obléknu.
Svoboda zahrnuje právo svobodně vyjadřovat své názory nahlas a nikdo mi neřekne, že tomu nerozumím, že to nechápu a že jsem na to moc malý.

Svoboda je učit se a poznávat bez neustálého omezení, ale také možnost dělat chyby a učit se z nich.
Svoboda je možnost běhat, křičet radostí, tvořit bez pravidel a snít bez omezení.

Když můžu po škole třeba jen tak bloumat nebo jít do lesa a poslouchat ptáčky. Když se nemusím pořád ptát, jestli něco můžu.
Že nebudu muset sdílet pokoj s tolika dětmi a že budu mít svůj vlastní kout, kde si můžu pověsit plakát, který nikdo nesundá.
Když vím, že někam patřím, ale pořád mám možnost jít svobodně dál.

 

Byl jsem na svůj úkol pyšný. Knížky mi hodně pomáhají.

Ani Váňovi jsem úkol nedal přečíst. Těšil jsem se, jak všechny zítra ohromím.

V hodině češtiny jsem si uhladil sešit na lavici. Pak jsem koutkem oka zahlédl sousedův úkol a vykulil oči.
Co to tam má??
„Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v Hroznatíně…“

Dostal jsem pětku a v domově zákaz televize v neděli.