Tehdy v domově řádila spála a já, celý obsypaný pupínky, skončil na ošetřovně.
Na ošetřovně leželi kluci i holky. Velcí i malí.
Tu noc mě probudil Radek, jeden deváťák, co jsem mu pomáhal z úkoly matematiky.
„Probuď se, slyšíš?“
„Co je…?“
„Pojď, bude sranda, jdem si sáhnout,“ pokračoval Radek.
„Jak sáhnout, co sáhnout, dej mi pokoj, chci spát…,“ mumlal jsem rozespale.
„Sáhnout na holku, tam dolů, mezi nohama…“
Okamžitě jsem se probudil. Cože, mezi nohama? Holku? Třeštil jsem vyvalené oči do tmy.
„Jasně, Danka, z devítky, dostala zaplaceno a můžem si sáhnout,“
„…až dostaneme peníze na pouť, tak mi to vrátíš,“ pokračoval Radek.
Pomalu jsem svěsil nohy z postele. Seděl jsem bez pohnutí.
Přemáhal mě zvláštní chtěný pocit, z žaludku do krku putovaly sem a tam neznámé vlny vzrušení. Chytil jsem Radka za ruku a potichu se vydali do tmy.
Když jsme ulehli, všiml jsem si sražených postelí k sobě.
„Kluci, a ne dovnitř, jen sáhnout,“ zašeptala ze tmy Danka.
Stáhlo se mi hrdlo, vzrušením jsem nemohl ani dýchat. Jazyk se proměnil v rašpli.
Pomalu jsem sunul ruku teplým tunelem v dece. Už byl někdo přede mnou, prolétlo mi hlavou.
Jemné chloupky a vlhko kolem…, pomalu jsem ruku vytáhl a vrátil se k sobě do postele. Postel se se mnou točila a tančila.
Tu noc jsem už neusnul.
„Sváťa, můžeš na chvilku?“ poprosil mě jedno odpoledne Váňa.
Z ošetřovny jsem byl již týden ve skupině. O příhodě na ošetřovně Váňa nevěděl. Nezapsal jsem ji ani do deníčku, na to se zapomenout nedá, říkal jsem si.
„Hm, počkej, hned, jen dodělám podlahu.“
Přivedl mě ke své skříňce. Opatrně se rozhlédl.
„Bože, máš tam kavku, nebo co?“ netrpělivě jsem připomněl jeho zálibu v ptácích.
Kavku tam neměl, pouze do komínku vyrovnané mazance, které jsme dostali ve svátek ke svačině.
„Na co to máš?“ nechápavě jsem civěl do skříňky.
„Na jídlo, Sváťo.“
„…no jasně, ale to zruší kuchyni, nebo co?“
„Ne, abychom měli co jíst, až utečeme.“
Asi jsem se tvářil hodně hloupě, protože se Váňa rozesmál.
„Kdyby ses viděl.“
Zatáhl jsem Váňu za skříňky.
„Ticho buď, co utečeme, kam utečeme, Váňo, zbláznil ses?“
Zvážněl a po chvíli zašeptal:
„Už nemůžu, Sváťa, hrozně se mi stýská, každou noc probrečím, nevydržím tu, musím pryč nebo se zblázním.“
Ty jeho k smutné oči. Přesně takové oči, když do domova přijel.
Vůbec jsem netušil, co se s ním děje, uvědomil jsem si.
Hrdlo se mi stáhlo.
Tušil jsem problémy, hodně problémů, ale také jsem věděl, že Váňovi pomůžu. Sice nevím jak, ale pomůžu.
Tak my asi utečeme, říkal jsem si zamyšleně.
Každý den tady je stejný. Ráno nás budí přísná vychovatelka, nesmíme moc mluvit, jinak je zle. Jídlo je vždycky stejné a nikdy ho není dost. Nemáme žádné své věci, jen to, co nám dali.
Utíkáme proto, že nám něco chybí, že chceme někam, kde je líp. Aspoň trošku líp. Nevím, jestli utečeme tak, aby nás nenašli. Ale vím, že tady být nechci. Buď zůstat a přizpůsobit se tvrdé realitě, nebo se pokusit o něco, co možná nebylo možné, ale znamenalo naději.
Rostl ve mně zvláštní pocit příjemného odhodlání.
Zábrany se hroutily, vše za mnou, jako by se zvolna vytrácelo.
Vše bylo najednou tak nevýznamné.
Jak to provedeme?
Jak utečeme?
Jídlo jsme měli, ne moc, ale měli. Bylo teplo, s oblečením starosti nebudou.
„Co peníze?“ zašeptal jsem k Váňovi, když jsme se v noci sešli na záchodě.
„Na co peníze?“
„Přece na vlak, autobus a tak.“
„A taky musíme promyslet, kam pojedeme, a ke komu, aby nás, víš co…“ přemýšlel jsem polohlasně.
Vzpomněl jsem si na kluka, kterého z útěku přivezla zpět do domova Veřejná bezpečnost. Útěk nahlásil jeho strejda.
„Půjdeme lesem, tam nás nikdo neuvidí,“ zašeptal Váňa.
„Jo, jíst budeme trnky, a pít vodu z kaluže, co?“
„Ne, mazance nám dlouho nevydrží, musíme k někomu, kdo bydlí blízko, a musíme vlakem, nebo autobusem, pěšky bychom daleko nedošli,“ rozumoval jsem.
„Mamulka má v Praze sestrjonku, můžeme k ní,“ prohodil najednou Váňa.
„Moji ťotku,“ dodal.
Nikdy o rodičích nemluvil, uvědomil jsem si. A proč si Váňu nevzala k sobě, na to jsem se raději neptal. Asi to nešlo.
„Za lahve na smeťáku nějaké peníze budou, u prasečáku jsem jich viděl plno,“ řekl po chvíli Váňa, utřel si obličej do pyžama a zvedl hlavu.
„Sebereme je a odevzdáme.“
Na věži hodiny odbily druhou hodinu, rychle jsme vstali a pospíchali do ložnice.
Vychovatelky půjdou na noční kontrolu.
Nějaké peníze mít budeme, ne moc, ale snad někam dojedeme, uvažoval jsem rozespale.
Váňa ze spaní několikrát vzlykl.
Tu noc spánek dlouho nepřicházel.
Velký den jsme naplánovali na neděli, kdy jsme měli dvě hodiny volnou vycházku po vsi.
Konečně byla neděle.
K obědu byla sekaná, oběd jsme schovali i s bramborami na cestu.
A byla vycházka.
Naposledy jsme se otočili. Bodlo mě v břichu až po hrdlo.
Odvaha byla pryč. Odhodlání se tenčilo.
Tady jsme měli co jíst, střechu nad hlavou. Opouštíme domov.
Nerozloučil jsem se s Martičkou.
Nemohl jsem se s ní rozloučit. Nepustila by mě.
Zpomalili jsme.
Cítili jsme se asi stejně, pohlédli jsme na sebe.
Najednou jsem si vzpomněl na něco, co jsem nedávno četl v knížce:
Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko.
Zapsal jsem si to i do deníčku.
Ano, tak je to, i my nemáme jiné východisko, přesvědčoval jsem se v duchu.
Přesto, že jsem se trochu schovával za to, že musím kamarádovi pomoci, i já stejně toužil po tom, hledat a najít svobodu, štěstí, lásku, pohlazení, uznání?
Bože, tolik věcí nám chybí.
Ano, nemáme jiné východisko.
„Odpusťte, Martičko.“
Rychle jsme se vydali k lesu.
„Když sebou hodíme, do večera budeme ve městě,“ houkl jsem k Váňovi.
Vše ale dopadlo jinak.
Asi po hodině začalo pršet a my rychle hledali úkryt před deštěm.
Schovali jsme se ve stohu slámy uprostřed velkého pole.
Hluboko jsme se zavrtali do slámy a čekali, až přestane pršet. Nohy tížily dvě velké koule obalené bahnem.
Déšť okolo tiše šuměl. V dálce zahřmělo.
V slámě něco občas zašustilo. Před deštěm jsme se neukrývali sami, usmál jsem se.
Kousek ode mě plival Váňa z pusy slámu.
Pršet nepřestávalo a naděje, že se do večera dostaneme do města byla velmi malá.
„Asi tu zůstaneme přes noc, Váňo,“ prohodil jsem.
„Hm, asi jo, už nás asi hledají, viď Sváťo?“
„Po večeři budou hledat určitě,“ odtušil jsem.
Představil jsem si ředitele, jak zvedá telefon a volá na Bezpečnost. Jak se u toho mračí, popisuje nás, zlobí se.
„Co jste to provedli, Sváťo?“ usmála se nevesele Martička.
„Nějak jsme museli, Martičko, víte, došli jsme na konec cestičky, už dál nevedla. Toto bylo jediné východisko, jít vpřed, když dozadu už to nejde. Váňa je kamarád, neopustím ho, vím, že on neopustí mě.“
“Mám strach, Sváťo, o tvoji duši, o tvoje srdce mám strach. Zda unesou tolik odpovědnosti z toho, co děláte. Zda unesou břímě důsledků.“
“Mám strach!“
Trhl jsem sebou.
„Mám strach,“ šeptal Váňa.
Hm, já usnul, odtušil jsem v duchu.
„Co je, proč máš strach?“
„Poslouchej, slyšíš?“
Docela blízko nás se ozvalo táhlé, hluboké zaryčení.
Ozval se dusot několika nohou.
„Co to…“ opatrně jsem vyhlédl ze stohu.
„Dej pozor,“ tichounce zakvílel Váňa.
Byla tma, pršet už přestalo, okolí stohu osvětlovala slabá záře měsíce. Nic jsem neviděl.
Najednou jsem ztuhnul.
Několik metrů ode mě se objevil obrovský jelen. Mokré, rozlehlé paroží slabě odráželo měsíční paprsky.
Měl zvednutou tlamu, funěl a větřil.
No jasně, vždyť bude říjen, mají námluvy, uvědomil jsem si. Opatrně jsem se zasunul zpět do stohu.
„Jeleni,“ oznámil jsem stručně Váňovi.
Probudil mě zvuk motoru. Traktory? Lekl jsem se. Co když jedou pro slámu.
„Váňo, rychle vstávej, slyšíš, musíme pryč.“
„Co, co je, co pryč,“ mumlal Váňa.
Popadl jsem ho za ruku a táhl na druhý konec stohu.
„Pojď, dělej, nesmí nás tady vidět.“
Zakrytí stohem, utíkali jsme k lesu. Hluboko v lese jsme padli do mechu.
„Téda moje boty, Váňo, pojď… musíme se nějak očistit.“
Nebyl na tom o mnoho lépe.
Vzájemně jsme si očistili oděv od slámy, z bot seškrábali klacky bláto, a vydali se opět na cestu. Cestou jsme se najedli.
Vysvitlo sluníčko. Aspoň uschneme, a když bude teplo, tak se někde v rybníku umyjeme, přemítal jsem.
Najednou, přímo před námi, projelo auto.
Silnice? Tady v lese?
„No jasně, už to poznávám, jsme u vlaku, vidíš to tam, Váňo?“
Mezi stromy probleskoval bílý domek železniční zastávky s velkou cedulí nad okapem. Několikrát jsme tady byli z domova na vycházce.
„Sváťo, pojeďme vlakem, bolí mě nohy, v lese se bojím a
tak,“ zaškemral Váňa.
„Jen jestli se tu dají koupit jízdenky,“ přemýšlel jsem nahlas.
Jízdenky se daly koupit.
V čekárně byla pokladna.
„Prosím, dvě jízdenky do Prahy.“
O prkýnko zvonivě zaklepaly mince, které jsem z hrsti vyklopil.
Ukázal jsem Váňovi zpocenou dlaň, místy zbarvenou do zelena.
„Korunky barví,“ zašklebil jsem se.
Starší paní, v temně modré uniformě, důležitě mince přepočítala.
„Tak to byste mládenci museli připlatit. S tímhle dojedete tak akorát do Háje.“
„A proč chcete do Prahy?“ upřela na nás přísný pohled.
„Sami,“ dodala.
Hrklo ve mně.
To je konec, teď na nás zavolá Bezpečnost, a zavřou nás, běželo mi hlavou.
„Chlapci, nic ve zlém, jen je mi divný, že chcete tak daleko sami,“ smířlivě se usmála.
„Jízdenky máte ale jen do Háje, dál nevím, tak berete?“
„A… ano, bereme.“
Popadli jsme kartičky a kvapně opustili čekárnu.
„Uf, ale bylo to o fous,“ prohodil jsem k Váňovi a dopadl na lavičku na nástupišti.
Všude voněl kouř.
Pojedli jsme a napili.
„Kluci, za chvíli to jede,“ houkla na nás paní z pokladny.
Opravdu, po chvilce na nástupiště přisupěla lokomotiva s několika vagóny.
Všude bylo plno páry, řinčelo to, zvonilo a klepalo.
Nastoupili jsme.
Paní z pokladny měla teď na sobě červenou čepici a v ruce zelenou plácačku.
Povzbudivě se na nás usmála, plácačkou zamávala někam dopředu a jeli jsme.
Ve vagóně jsme nebyli sami.
Několik dospělých lidí a s nimi dvě malé holky, které si pořád něco špitaly a pozorovaly nás.
Usadili jsme se k oknu a pozorovali, jak ubíhající krajina nabírá rychlost.
Když jsme přejížděli výhybky, zařinčelo to a s trháním to s námi hodně zamávalo.
Lokomotiva táhle houkala, všude kolem byl šedočerný kouř.
Když koleje zatočily, bylo najednou čisto, kouř šel jinam a my mohli z okýnka pěkně koukat ven. Jet vlakem bylo fajn.
„Přistoupili, prosím.“
Najednou u nás stál pán ve stejné uniformě jako paní v pokladně. Na tenkém řemínku černou, hranatou kabelku, v ruce blyštivé kleštičky.
„Tak přistoupili, prosím.“
Rychle jsem pánovi podal jízdenky.
Dva rychlé pohyby, cvak, cvak, na podlahu se lehce snesly dva malinkaté kotoučky z jízdenek.
Rychle nás změřil pohledem a námořnickým krokem odešel.
„Přistoupili, prosím.“ Ozývalo se z druhého vagónu.
Jak pojedeme dál z Hájí? dumal jsem znepokojeně.
Pohlédl jsem na Váňu.
Spal. Hlava mu drnkala o okno a spal.
Chtěl by ses vrátit?
Na mysl se mi neodbytně dralo, co bude dál? Jak se do Prahy dostaneme?
A bude nás Váňova tetička doma chtít? Pomalu mě ovládla velká nejistota.
Vše, tady venku, je jiné, cizí a nepřátelské.
Nabytá svoboda mi chutnala, ale byla příliš slabá a nejistá.
„Chtěl by ses vrátit, Sváťo?“
„Já nevím, Martičko, snad chci, asi nemám na útěk dost síly. Tolik věcí nevím, neznám, lidí se bojím…“
„Já vím, Sváťo. Znát tyto věci, znát lidi, dáno ti nebylo, za to nemůžeš, ale co můžeš, je poučit se.“
„A teď vzbuď Váňu, za chvíli jsou tu Háje, slyšíš, Sváťo, Háje!“
S leknutím jsem se probudil.
„Hájeé, vystupováát,“ vykřikoval pán v modrém na nástupišti.
„Váňo, vstávej, jsme tady.“
Na nástupišti jsem se rozhlédl. Kam teď?
„Musíme najít silnici, která vede k Praze,“ rozumoval jsem nahlas.
Venku se pomalu stmívalo.
„Co tady děláte?“ ozval se najednou hrubý hlas nad námi.
Zlostným pohledem si nás měřil velký chlap v kuchyňské zástěře.
„Přišli jste zase krást, co?“ a popadl nás za ramena. Měl obrovskou sílu.
„Prosím, my jsme teď přijeli, nechte nás, au, to bolí,“ Váňa se rozplakal.
„Jo, přijeli…, kradli jste, co máte uvnitř?“ strhnul mi z ramen batoh.
K zemi se sypaly ždibce ztvrdlého mazance.
Sykal jsem bolestí, sevření chlapa v zástěře opravdu moc bolelo.
„Co to děláš Pepo?“ ozvalo se za námi.
Přistoupili k nám dva muži v zelených uniformách s červenými výložkami.
„My už se o chlapce postaráme, viďte kluci.“
„Nedivte se mu, odpoledne mu dva kluci, jako jste vy, ukradli z kuchyně restaurace bedničku s jogurty, proto tak vyvádí,“ pronesl na adresu odcházejícího hromotluka mladší muž.
„A co vy? Kam jedete?“
Venku se úplně setmělo.
„Já se chci vrátit do domova,“ vyrazil mezi vzlyky ze sebe Váňa.
Na stanici nás zavedli do jedné místnosti.
Všude běhali lidé v uniformách a zvonily telefony. U zdi seděl starý šedivý pán s plnovousem. Na rukách měl želízka. Opřenou hlavu o zeď a spal.
„Tak vy jste z dětského domova? Odkud?“
„Kde jste všude byli? Kde spali? Co ukradli, rozbili jste něco? A co jídlo, kradli jste jídlo?“
Když skončili otázky, byl večer. Unaveni jsme opřeli hlavy o desku dlouhého stolu a okamžitě usnuli. Jako z dálky bylo slyšet:
„Dobrý večer, tady Veřejná bezpečnost, soudruhu, můžete si pro ně přijet.“
Když se v autě, při cestě zpět do domova, pan ředitel dozvěděl, kam jsme chtěli jet, tak jemně řekl Váňovi, že jeho teta sice v Praze bydlí, ale je nemocná a o Váňu by se starat stejně nemohla.
Na druhý den se z kinosálu nad našimi oholenými hlavami ozývalo:
„Tak to jsou ti kluci, co z domova utekli, děti.“
no tedy - tentokrát jste se opřel do směru :)
sáhnout si - a překonat sám sebe v rámci přátelství
odvaha začíná nabývat svých toužebných rozměrů
oholená hlava je důkaz, že mladý muž už uvnitř tuší a trochu ví...
**
09.05.2025 11:59:32 | šuměnka
Osobně bych jako kluk z domova utéct nedokázal. Jenže u mě to byl přece jen domov s rodiči, vůbec si neumím představit, jaké je to bez nich. V každém případě to přineslo zkušenosti (podobně jako ono "sáhnutí si") - a jak řekl klasik - co tě nezabije, to tě posílí.
09.05.2025 09:15:03 | Pavel D. F.