Z kina Filmového klubu a v neposlední řadě

Ve vitríně na týdenní programové nabídce kina stálo „ Zveme Vás do klubu na Švédský, komorně laděný film „Vyhasnuto.“  Film určený zejména budoucím a stávajícím životním partnerům.“

  

V kinosále nastala naprostá tma. Na ekranu se rozeběhl jeden obyčejný životní příběh, ale jen tak lehýnko, pomalu.

Objevil se stařec, tak hodně přes sedmdesát. S  vrásčitou, neoholenou tváří a řídkými, jako sníh bílými vlasy. Seděl v rozložitém křesle v tmavém pokoji, osvětleného žlutavým světlem viktoriánské lampičky, umístěné na malém karetním stolku. Jeho pichlavé oči se upíraly do záběru kamery. Odkašlal si a nepočetným divákům kina promluvil překvapivě zvučným hlasem.

 

„Že je rozdílu názoru mezi mužem a ženou? Jedním z hlavních mentálně – filozofických rozdílů je v pochopení smyslu a nesmyslu. Příkladně mladý muž jedná často hloupě i nezodpovědně. Má za to, že život je věčným mejdanem a prostředkem k nekonečným okouzlením. Má dostatek ješitnosti, která si žádá obdivu od žen a chlapácky bezednou erotickou nádrž. Byť by jí v pokročilém věku vyprázdnil a ujížděl na stařeckou rezervu, má stále za to, že nic se neděje. Jeho instinkty jej vedou dál k puzení sklidit beze zbytku krásného kvítí na erotických lukách života. Má to za otázku mužské prestiže a cti. Je to úděl, který si sám nevymyslel. Cokoliv na tom korigovat je obtížné – to mi ženy a dívky, sedící v hledišti jistě rády potvrdí. Vy, ctihodní pánové moralisté, ať si slovo „názor,“ omylem nezaměníte s názvem jedovatého prostředku na bázi totálního herbicidu!

 

A žena? Žena má často za to, že zrovna ten její život má být přirozeným příběhem o zasloužilém štěstí. Erotika je jen jedním z řady nástrojů, jak ten její příběh naplnit. Ve svém příběhu života často obsazuje bezbranné a křehké role. Ale v každém případě musí být rolí hlavní! Je sama plná vnitřních rozporů a její jedinou jistotou je, že si je málokdy sama přizná.

Také Vám – případným feministkám, s nadhledem gratuluji k  doušku nenávisti na můj účet.

A teď dovolte, vážení diváci, abych vás doprovázel příběhem. Přeji vám pohodu a zejména lačný zrak těm, kteří se rádi nechají beznadějně manipulovat obsáhlými, kýčovitě-romantickými seriály. Hezky si zdejší jednu epizodu vychutnejte!“

 

Tato pohledná žena je chotí muže, který „věčně“ jednou, dvakrát týdně, trajdá s kamarády do hospody na pivo. Ona v zájmu manželské harmonie neúnavně pracuje na tom, aby konečně prozřel a pochopil, že jí přehlíží i zanedbává.

 Konečně jej zdolala psychologickým direktem a přesvědčila ho o své dominanci. Doma zavládl klid a mír! Muž se rozešel s „milenkou hospodou.“ Zůstal doma s legitimní ženou a několika lahváči piva v chladničce. Smír však netrvá věčně. Manžel doma ženě věčně apaticky sedí za zadkem. Z dlouhé chvíle ji pozoruje a mluví do vaření, nebo tupě zírá do telky na fotbal. Manželce jednou dojde trpělivost a hlučně odhodí vařečku do dřezu. Zaklíní si ruce v bok. Ostře prohodí směrem k mužovi, který jí zrovna „vtipně“ radí, jak vylepšit právě otevřenou konzervu leča.  Nejlépe tím, že do něho přidáme: rajčata, papriku, cibuli, klobásu, olej, vejce a sůl.

„Víš ty co? Tak si uvař sám, chytrej, když do mě pořád ryješ!“

Choť dosáhla svého a muž z kuchyně ustoupil … k televizi. Za chvíli měl začít zápas mezi Spartou a Baníkem Ostrava. Manželka, když už byla v ráži bojovné Amazonky, to vzala jedním vrzem.

„Ten tvůj fotbal už mi taky leze pěkně na nervy! Prosím tebe, musíš na tu blbost pořád čučet? Mě taky – a zrovna teď, právě v telce běží tři sta padesátý šestý díl mého rozkoukaného seriálu, Rozervaná srdce.‘  Kvůli tvému fotbalu to zase neuvidím?!“

Rodinný klid je mužovou svátostí. Na druhý den si domů přivlekl malý televizor a zprovoznil jej v ložnici. Když jej manželka po příchodu domů zaregistrovala, tak pochvalu k jeho důvtipu nepronesla. Jen lakonicky poznamenala.

„A tohle je jako, co? To už místo milování se mnou budeš v naší ložnici koukat na bednu? Já ti teda něco řeknu! Kdybys mně alespoň trochu miloval, tak by ses se mnou rád díval na ty ,Rozervaný srdce.‘

 

Na druhý den televizor v ložnici oněměl.  V obýváku večerem zavoněla káva a v křeslech před televizí sedí manželé ve známém konvenčním střihu „normální“ usedlé rodiny. Té idyly miliónů lidiček.

Ujídají z mísy krekrů a soustředěně srkají kávu. Občas jejich povadlé city vlažně zatouží po čerstvosti. A tak jejich sousedské paže zamíří, jako by náhodou, vstříc k sobě. Z jejich zápěstí trčí svazky červenavých prstů, jako sladkých mrkviček, které se proti sobě pokradmu sunou a dorůstají – až se dotknou. Ale do sebe se neproplétají! Jsou chladem křehké a klouby jim neohýbá potřebná vřelost.

V televizi se odehrává nekonečný děj nekonečného seriálu, dle scénáře R. Pilcher. Dívka Rosa se právě dozvídá od matky, že z její plánované svatby, bohužel, nic nebude! Zdrcené dceři oznamuje, že kdysi z mladistvé nerozvážnosti a opojená láskou si osudově „zadala“ s ženatým Josého otcem, Ferdinandem! Bylo to v poeticky rozkvetlém sadu mandloní a tak idylické euforii, že jemu i sebe samé, nedokázala vzdorovat. Ze vší té pošetilosti otěhotněla.  Protože v té době jí nebylo ani šestnáct roků, bála se to doma oznámit. Napsala ale „novinku“ budoucímu otci dopisem a zoufale se tázala, co si teď oba počnou – případně, jestli se on rozvede s jeho o jedenáct roků starší ženou?

Když hříšný „otec“ právě u snídaně psaní otevřel, překvapením nad jeho obsahem mu v krku zaskočilo sousto torteliny. To tak nešťastně, že přes nezištnou pomoc přítomného personálu mu již nebylo pomoci a zadusil se!

V narůstajícím osobním zmatku a bezmocí rozervána, musela Rosa doma s pravdou ven. Matka jí zlořečila a hystericky spílala do děvek. Pro změnu ortodoxně zbožný otec se rozlítil do takové míry, že Rosa musela opustit svůj rodný dům.

Na druhý den odcestovala ranním vlakem do vzdáleného San Plazza, kde se ubytovala v laciném pensionu, který jen sotva hradila z nízké mzdy, jejž získala za práci v jedné místní prádelně.

Když porodila, musela malého chlapečka z existenčních důvodů odložit do Dětského útulku kláštera.

„Ach Bože, Roso. José je tedy tvým bratrem!“

 

Dcera s matkou se hořce rozplakaly a dojetím rozplakaly před televizí i dívající se manželku. Jen její drahý vedle ní nepřítomně mžoural a zívl.

Ale na obrazovce „drámo“ běželo dál. Otevřely se dveře a do děje vstoupil José. Nešťastná Rosa se mu vrhla kolem krku a vše překvapenému milému přiznala, jak to s jejich svatbou bude a nebude. Jak je to skutečně s jejich už „společnou“ matkou, která teď před nimi stála, jak solný sloup.

Ohromený José byl zmatený a zcela vyvedený z míry. Pojednou se rozplakal a vrhl se matce do náruče se slovy, že v srdci celý život cítil matčinu přítomnost. Že je kdesi na blízku a nezemřela, jak jemu tvrdily ctihodné jeptišky v Dětském ústavu. Tolik, tolik mu scházela matčina náruč a otcovské slovo!

„Ale jak to vysvětlíme mému – a teď už, Josého nevlastnímu otci, matko?“ zeptala se Rosa.

„Snad mi Bůh a milující manžel odpustí.“ Pravila zdrcená matka. José se s ostychem zahleděl do očí své milé a váhavě řekl.

„Mně zřejmě již Bůh vyslyšel a osud dal povel k rozhřešení. Teď mi dává i sílu, abych se ti svěřil zase já, Roso. Miluji tě, ale s tím, že jsem doposud nenašel odvahy. Jsem si vědom bolesti, kterou ti pravdou učiním.

Tvůj manžel, matko a tvůj otec, Roso, je ve skryté skutečnosti gay. Po téměř roce, co jsem ho poznal, ve mně probudil do té doby netušené. Pocítili jsme k sobě vzájemnou lásku, cit a sympatie, které nikdo nepřerve. I já jsem gay! Spolu s nepokrevním otcem jsem prožil duchovní a tělesnou náklonnost. Promiň, má matko. Já ho nedokážu přestat milovat a opustit. Mohli bychom spolu všichni žít, jako velká rodina!?“

Nastala chvíle hrobového ticha!  Matka strnule zírala na syna Josého. A Rosa, na svého milence, který jí právě dával částečné vale.  Se sinavou tváří se chvěla po celém těle. Tvář se jí podivně křivila a z úst se jí vydral podivný skřek. Zalomila rukama do prázdna a vykřikla.

„Ach Bože. Ale já jsem těhotná a pod srdcem José, nosím naše dítě!“ nohy se jí podlomily a skácela se k zemi.

 

„No to je děsný!“ vyjekla šokovaná manželka před televizorem, kde začaly běžet závěrečné titulky.

Vrazila podřimujícímu muži loket do žeber.

„Aůů, to je fakticky děsný! Víš, jak mě to bolí?“ odpověděl ospale a vypotácel se zachmuřeně z křesla směrem do ložnice.

Na druhý den, při tři sta padesátém devátém dílu seriálu, manžel opět usnul. A to snad ještě dříve.

Když se vytrácel do postele, nezbývalo mu, nežli tam sjet po ostří meče jazyka ženy.

„To už jdeš zase spát a nic s tebou nebude?“

Tato poťouchlá výzva jej mobilizovala a nečekaně dopadla na úrodnou půdu! Následný den v sobě aktivoval zbylé zbraně dobyvatelů a z práce přišel jako vyměněný. Už na zápraží choť políbil. S úsměvem ji předal kytici růžových gerber.  V rytmu Argentinského tanga s ní odtančil k válendě, kde spravil to, co si láskyplný podnět žádá. Domov opět zalila harmonie! Vše se zdálo býti tak, jak má. Manželova renesance vztahu neochabovala. Ale život netrvá v jedné taneční poloze tanga věčně a žádá si změnu rytmu!

Toho jednoho podvečera choť manžela obzvláště naladila „předehrou“ večeře. Na stole voněl hemenex a tyčila se lahev Popovického kozla.

Konečně dojedli. Ona poklízela ze stolu a ukládala špinavé nádobí do myčky. On, estét, po výtečném jídle v dobrém rozpoložení nemohl přehlédnout tu svůdnost. To, jak jí na štíhlých pilířcích nohou pod zástěrkou v slupce kalhotek poskakuje zadeček napuklé meruňky. Vstal, a když u myčky stála v hlubokém předklonu, rozkymácel dlaněmi její boky.

„Hele, hele. Nešmátrej! Ty si fakt hroznej. Kdo na to má mít pořád chuť a náladu? Pusť – no ták, ty si nemožně votravnej! Hele, nechceš si raději zajít za kamarády do hospody na pivo?“

 

Vrátil se. A ona tam stála, jako omšelý artefakt! Neměnná, trpělivá, věrná. Znečištěná odérem a hlukem přítomných vyděděnců. Hospůdka, kde si případný štamgast najde u samého dna půllitru piva kuráž, nebo svoji sebelítost.

Mužova „žízeň“ vřele stiskla kliku dveří. Zívnutím se otevřely a vstoupil do lokálu. V mžiku si ho kamarádi sedící za dveřmi všimli.

„Jé hele, návštěva! Ztracenej je tady. To už tě tvá stará pustila do hospody?“ ozvalo se od kohosi posměšně. Muž se otočil …a kamera zmateně zašvenkovala, až se konečně ustálila na bezprostředním detailu tváře.

K překvapení diváků v kinosále se na plátně neobjevila tvář příchozího „hrdiny“, ale ona vrásčitá tvář kmeta z filmového prologu.  Zachmuřeně hleděl do řad diváků a pozvolna se jeho tvář měnila v přemýšlivý výraz.

„Tak diváci. Asi jste se dovtípili. V té mužské „životní“ roli, jsem byl já sám!

Jak myslíte, že jsem měl zareagovat? A jak byste zareagovali vy?

Vy, někteří pacifisté bez barvy fantazie a vášně, kterou jste, stejně jako já, prohandlovali za usedlost a rutinu zvyku.

Vlastně jsem se vám ani nepředstavil. Tak se omlouvám. Ale myslím, že na tom ani tak nezáleží. Není to podstatné. Vždyť jen hrstka z vás má případnou odvahu se s příběhem ztotožnit. Vzácným několika desetiletým trvalkám partnerského stavu, ze srdce gratuluji k jejich vzájemné úctě, permanentní pracovitosti k lásce a toleranci. Je mi upřímně líto ostatních zaslepenců, kteří si neuvědomují pomíjející unikátní jedinečnost osobního života. Žijí v nekonečné marnosti, ušlápnutí a dokáží se denně dívat na dříve milující protějšek, který je na venek smířen a v srdci otupělým a nešťastným. Já pro ně už zůstanu jen případnou karikaturou partnerství a vyčpělého času.“

 

Kinosál zahltilo světlo.

Oslnění diváci povstali a kolem plyšových sedadel mířili k východu. Mezi nimi se sunou Adam a Eva, kteří se dali spolu do hovoru.

„To ale byla blbost, co? Nějakej dokument, nebo co, jako? Tobě se to Adame, snad líbilo?“

Adam chvíli zaváhal. Odvrátil svůj pohled, aby získal čas na odpověď a vyhnul se Evině zkoumavého pohledu. Měl v sobě zmatek.

„Ptám se tě na něco, ty neslyšíš? Co to bylo za primitiva, ten chlap? Chudák jeho manželka! Viď, lásko?“ Adam v sobě cítil hluboký rozpor. Měl po filmu za to, že kvalita milostného soužití je závislá na „celoživotní oboustranné práci?“ Byli spolu sezdani téměř rok. V instinktivním zájmu hájit rodinný soulad a zejména klid, pokýval mrzutě hlavou.

„No fakt, Evičko, byl to pěkně uhozenej film a ten chlap, starej kretén …“

Eva pokývala hlavou a tvář ji opanoval úsměv. Zavěsila se Adamovi na rámě.  Letmo se políbili na ústa. Vyšli z kina ven do mrazivého podvečera.