Domov na stálo

"Chceš jet na stálo domů?"

Hodně vzácná věta, pro většinu dětí v domově nedosažitelná. Posvátná a někdy hodně nečekaná.

Každý v domově by rád tuto větu, kterou dětem chodil říkat výhradně pan ředitel, slyšel směrem k sobě.

U vyvolených většinou podobná věta zněla takto:

"Chceš jet na prázdniny domů? Nebo: Chceš jet na sobotu a neděli domů?"

Já si magické kouzlo té první věty plně vychutnal.

"Svaťo, chceš jet nastálo domů?“ přede mnou stál pan ředitel a usmíval se.

Končil jsem osmou třídu a velký jsem byl skoro jako on. Podíval jsem se mu do očí.

Přestože byl mezi námi známý jako velký šprýmař, legraci si nedělal.

Okamžitě jsem běžel za Martičkou, abych jí tu novinu sdělil.

Oba jsme se radovali. Radoval se i Váňa, ale o hodně méně.

„Co tady budu dělat? Sám. Chci taky domů. Co kdybych jel s tebou…?“

Od toho dne, kdy byla tato magická věta řečena mým směrem, se můj život v domově změnil. Děti kolem mě chodily s posvátnou úctou. Kuchařky přidaly i maso. Vychovatelky nebyly přísné.

Nevěděl jsem přesně, kdy domů pojedu, ale hodně jsem se na ten den těšil.

Noci byly nekonečné, dny ve škole byly pomalé a nudné, učení jsem si neužíval.

Fantazie pracovala na plné obrátky.

Jaké to tam bude? Kde bydlíme? Jací jsou?

Až konečně…, byly prázdniny.

Přijela pro mě hezká mladá žena a představila se mi jako Jindřiška, moje starší sestra.

Měla dole obvázanou nohu a trochu kulhala. Prý z praxe v hotelu.

Bylo jí 17 roků a bydlela v Batelově na internátě, kde se i učila na číšnici a kuchařku.

Z domova jsem si odnášel jen ústavní šaty, v batohu, který mi k tomu účelu ušila Martička, moje deníky a také trochu smutku.

Tak, jako vždy, když někdo odjížděl na stálo domů, tak i nyní snad všechna okna zámku byla obsazená dětmi i dospělými. Někteří mávali, křičeli pozdravy, mezi mřížemi se objevily i bílé kapesníky.

Určitě se mi bude stýskat…, po vás, Martičko, Váňo, Mirko.

Zámek pomalu mizel za obzorem, (šli jsme pěšky na vlak) cítil jsem, jak mizí něco, a ze mě padá něco, co Martička nazvala mým prokletím, ale i záchranou.

Tehdy jsem jí ještě nerozuměl.

A jeli jsme.

Pořád jsem na sobě rovnal šaty, na záchodě ve vlaku česal blonďaté hnízdo, snažil se v rozhovoru zapůsobit, blýsknout se vědomostmi, všemi silami jsem se snažil sestřičku zaujmout.

Najednou Jindra řekla:

"Na rodiče se nezeptáš?"

Zastyděl jsem se, vůbec jsem na ně nepomyslel.

Nějak ještě "nepatřili" do mého života.

"No tak jo, co dělá tatínek?" zeptal jsem se.

"Hlídače v JZD," odvětila Jindra.

"A maminka?" pokračoval jsem.

"Ta je doma, stará se o tátu a tak, někdy chodí na brigádu do pekárny ve městě" řekla Jindra a současně mě upozornila, že budeme za chvíli doma.

Doma, bylo to zvláštní, pociťoval jsem velkou radost z toho, že jsem pryč z děcáku, že jsem se dostal ven z nenáviděného prostředí, že jsem konečně svobodný.

Domů jsem se ale moc netěšil. Spíše jsem se bál.

Jací všichni budou? Budu se jim líbit? Budu zklamaný? Bál jsem se toho, jestli u nich obstojím.

Asi sto metrů od zastávky autobusu jsme zastavili před malým domkem obehnaným dřevěným plotem.

Jak Jindra vzala za kliku malé branky z protilehlé strany dvora se ozval hlasitý štěkot nějakého velkého psa. Kdákaly slepice, odněkud zakvičelo prase.

Snad bude pes přivázaný, blesklo mi hlavou. Pohladil jsem si na ruce hákovitou jizvu. V minulosti jsem neměl dobré zkušenosti s velkými psy.

"Reno, ticho buď," vykřikla sestra, "řve jak blbá."

To už jsme stáli uvnitř před nevelkým, starým pánem.

Nakrátko ostříhané šedivé vlasy, na nose silné brýle. Hubený, oblečený do kostkované košile a šedých pracovních kalhot, zvané štruksáky, jak jsem se později dozvěděl.

Na nohách silně zašpinění pantofle, vyřezané z gumových holínek.

I přes silná skla jeho brýlí jsem cítil pátravý pichlavý pohled.

Natáhl ke mně pravou ruku a řekl:

„Vítám tě doma, já jsem tvůj táta."

Táta, můj tatínek. Necítil jsem žádné vzrušení, když jsem slova v duchu opakoval.

Podal jsem ruku i já, když tu najednou vykoukl malý kluk, schovaný za jeho zády.

"To je Kamil, tvůj bratr," řekl, hrábl rukou za sebe a přistrčil přede mě pihovatého kluka. Měl na sobě odrbané kraťasy po kolena, špinavé tričko, které bylo kdysi modré, hubené nohy s obrovskými koleny.

Špičkou nohy kreslil do prachu půlkruhy, hlavu měl svěšenou a mlčel.

"Ahoj", řekl jsem a napřáhl ke Kamilovi ruku.

Maličko pozvedl hlavu, bočně se na mě podíval, beze slova se otočil a zmizel v domku.

"Kamile!" vzkřikl táta, "okamžitě se vrať!"

Vešel do domku za ním.

Nemohl jsem si nevšimnout pohledu toho kluka. Byl zlý a nepřátelský.

"Pojď, to je dobrý, brácha je někdy trochu divnej," postrčila mě Jindra dovnitř domečku.

Někde uvnitř tatínek tlumeně nadával, všude voněla káva, nějaké jídlo a kouř z cigaret.

"No tak pojďte dál," ozval se ženský hlas z místnosti napravo.

Vstoupili jsme dovnitř.

Na židli, vedle sporáku, seděla velmi silná paní v květované zástěře, na hlavě šátek svázaný pod bradou, levou ruku měla položenou na břiše, o ni se opírala, ohnutá do pravého úhlu, pravá ruka, zakončená kouřící cigaretou.

"Dobrý den," řekl jsem potichu a zadíval se jí do tváře.

Stál jsem uprostřed kuchyně a hleděl na ni.

Najednou jí zacukalo ve tváři, vztáhla ke mně ruce a tiše se rozplakala.

Sevřelo se mi hrdlo. Začal jsem rychle polykat.

To je asi maminka, pomyslel jsem si.

Potlačil jsem slzy a usedl na židli.

"Tak já mami pojedu, abych byla do večera na intru," řekla do toho Jindra, "pozdravuj tátu, ozvu se."

Krátce na mě pohlédla a vyšla ven. Ihned mi chyběla.

Rozhostilo se ticho.

V dálce tlumeně hrčely traktory, někde hlasitě tikal budík, bylo mi smutno.

Pozoroval jsem mladistvý obličej maminky.

Maminku jsem už viděl, ale její podobu jsem úplně zapomněl.

Je asi o hodně mladší než tatínek, přemítal jsem. Později jsem se dozvěděl, že je dělilo 20 roků.

Najednou se s hlasitým klapnutím rozlétly dveře a dovnitř kuchyně vpadl Kamil.

"Mami, já jdu s tátou do kravína a budu tam s ním přes noc," nabral si s kýble vodu do láhve a zmizel. Na mě se ani nepodíval.

Maminka si otřela obličej, vzdychla a pomalu vstala.

"Máš hlad?"

"Nemám."

"Tak pojď za mnou, ukážu ti, kde budeš spát."

Vešli jsme do malého pokoje s jednou postelí, dvěma otomany a velkou skříní.

Na malém stolku u okna malá televize před ní velké křeslo. Vedle televize stálo dřevěné rádio s gramofonem.

V rohu kamna, na kterých ležela velká kupa prádla.

"Na posteli spí tatínek, u kamen Kamil, tak ty budeš spát tady," řekla a ukázala na otoman pod oknem.

"Já spím v zadním pokoji," otočila se a odešla.

Jsem doma.

Sedl jsem si s bušením srdce na postel.

Martička z krejčovny by určitě řekla:

"Sváťo, v životě zažiješ mnoho chvil, které ani nebudou zlé, a přesto tě rozpláčou, pláč nemá výhradní právo na smutek, i radost je někdy k pláči." 

Vždy uměla Martička říct v pravou chvíli vhodné slovo.

"Martičko, já ale nevím, co mám. Jednu chvíli mám radost, potom zase ne. Jsem svobodný, nějak cítím, že bych neměl být smutný, ale jsem. Stýská se mi."

Martička uměla pohladit, a to nejen slovíčkem, přistoupila ke mně a pohladila po vlasech.

"Svaťo, vstávej!"

"U Vás se Martičko tak krásně spinká." 

Otevřel jsem oči, nade mnou se skláněla maminka a hladila mě po vlasech.

"Svaťo, vstávej!"

Rychle jsem se postavil, proboha, já tady usnul.

"Promiňte paní, já nechtěl, já…"

Rychle jsem hladil přikrývku.

"Určitě máš hlad, pojď na večeři."

Venku už byla tma. Jak dlouho jsem spal?

Ucítil jsem vůni smažené cibule. V žaludku mi zakručelo.

K večeři byly brambory hustě posypané smaženou cibulkou, zapíjel jsem je studeným mlékem a moc mi to chutnalo.

Když jsem jedl, maminka se na mě pořád dívala.

V jedné ruce držela cigaretu a v druhé plnou sklenici.

"Už od nás nikdy neodejdeš."

Ticho v kuchyni narušovalo klepání lžíce o talíř, tikal budík, někde hlasitě bzučela moucha.

"Všichni budeme spolu."

Tón, jakým toto maminka řekla, mě přinutil, abych vzhlédl od talíře. Něco bylo jinak.

"Já vím, že je to moje vina, naše vina, ale prosím tě, odpusť nám, i my jsme hodně trpěli, já jsem trpěla, jsi moje dítě, všichni jste moje děti, mám vás ráda, jsem vaše matka."

Něco mi na tom, co povídala, nebo, jak to povídala, vadilo.

Pozoroval jsem její pláčem naběhlý obličej. Oči se nepřirozeně leskly.

Pohled mi sklouzl k podlaze, vedle židle, kde seděla.

Stála tam hliníková konvička. Po chvíli z ní doplnila svou sklenici červenou tekutinou.

Bylo to víno, jak jsem se později dozvěděl.

Uběhlo několik dní, vyplněné nákupem oblečení, zápisem do školy v nedalekém městečku, návštěvami u různých lidí, provázené stejnou větou:

"Tak to je náš syn Svatik, už u nás bude natrvalo."

Zanedlouho jsem poznal dalšího bratra, byl starší a nevlastní, pracoval jako zedník a bydlel někde na ubytovně.

Říkali mu Petr.

Vpadl do domku jako velká voda.

Velký chlap, upravené tmavé vlasy, na sobě měl černé manšestráky a černou koženkovou bundu. Na nohou nablýskané černé lakovky.

Na tváři přátelský úsměv.

"Dobrý den vespolek, Maňo."

Máma se jmenovala Marie a Petr ji oslovoval Maňo.

"Mám hlad, že bych po sobě i hovno sežral."

Jeho příchod mě šokoval, ohromeně jsem na něj zíral se svěšenou bradou.

Když mě uviděl, na celý dům se rozesmál. Plácl mě po zádech a prohodil:

"Ahoj dacane, zřejmě budeš Svatin."

Podal mi ruku lopatu, pevně mi moji stiskl a dodal:

"až ti brada spadne na zem, rychle si ji ukliď, nebo ti ji Rena sežere."

Můj další brácha.

Později jsem se dozvěděl, že mám 13 sourozenců. Z tatínkova prvního manželství tři bratry a čtyři sestry. Všichni starší. S mojí maminkou měl mě a mladšího Kamila. Mojmír, Jindřiška, Radek, Arnošt a Marie…, ti všichni byli adoptovaní a měli jiné tatínky. Žijí v jiných rodinách.

Dny běžely, byly prázdniny, takže jsme byli s Kamilem často sami doma.

Otec chodil do JZD a máma na brigádu do pekárny.

Domů nosila čerstvý, ještě teplý chléb a rohlíky.

Já si zvykal na jakýsi zavedený domácí řád.