Tu noc se mi zdálo o zámku ve vesnici.

Ten den jsem si měl uvědomit, že člen rodiny na plný úvazek nejsem a asi nikdy nebudu.

Měl se o to postarat právě Kamil, můj mladší bratříček.

Rodiče jej v mnoha věcech zvýhodňovali, nevadilo mi to, je přece mladší, říkal jsem si.

Ten den si při hraní ošklivě rozbil loket pravé ruky. Rodiče nebyli doma, tak jsem mu ránu omyl vodou a obvázal čistým kapesníkem. Lékárničku jsem nikde nenašel.

Večer, když se vrátili, jim Kamil se srdceryvným pláčem vyprávěl, jak jsem ho úmyslně zranil.

Vyvalil jsem oči, nevěřil jsem vlastním uším.

Co to proboha mele za nesmysly.

Již dříve jsem si všiml, že Kamilovi vadí moje přítomnost doma, ale ani ve snu bych se od něj nenadál takové podlosti.

Nemohl jsem uvěřit, že je člověk něčeho takového schopen. Bohužel byl schopen.

Tehdy mi tatínek velmi důrazně připomněl, odkud jsem.

Utekl jsem na půdu. Nemohl jsem dýchat, dusil jsem se, všechno mě pálilo.

Svět se hroutil.

 

Martičko, co mám dělat? Poraďte mi. Proti takové nenávisti jsem bezmocný, neumím oplácet stejnou mincí.

"Nemá tě rád, jsi vetřelec v jeho světě."

Ano, toto by Martička určitě řekla.

 

Nevadilo mi plnit úkoly, které mi otec uložil, tahat vodu ze studny, nosit ji v kýblu do kuchyně, čistit kotce králíkům, sekat pro ně lucerku, nasypat slepicím, pomáhat ve vinohradu, sklízet ovoce, chodit do JZD na brigádu, hodně jsem se u toho naučil. Všetečné vědomí, že mě domů vzali jen jako čeledína na výpomoc, nic více, jsem důrazně odmítal.

Kamilův posměch, který mě na každém kroku doma provázel, ten byl strašný.

Využíval každou příležitost k tomu, aby mně mohl nějak ublížit.

Promluvit s ním nemělo žádný smysl, kdykoliv jsem se přiblížil, rozezněla se fistule:

"Tatííí, Svaťa mě chce mlátíít."

A já se otce bál, strašně jsem se ho bál.

Jednou v noci mě probudil hluk, vycházející z kuchyně.

Otoman u kamen byl prázdný, Kamil asi spí u mámy v zadním pokoji.

Budík ukazoval něco po půlnoci.

Ozvala se tlumená rána. Hlasité výkřiky, pláč. Proboha, co se to děje?

Vstal jsem a šel ke dveřím. Rozeznal jsem tatínkův hlas.

Měl být ve službě, proběhlo mi hlavou.

"Ty děvko špinavá, se tady kurvíš s děckama u prdele? Co tady dělal ten vometák?"

„Měl jsem tě ve městě nechat na ulici, měl bych pokoj. Ty doktorko…“

Doktorko…?? později jsem se od lidí dozvěděl, že byla maminka velmi krásná, že studovala ve městě na lékařku, ale alkohol ji to znemožnil a zcela změnil její budoucnost.

Další rána, zapraskalo dřevo. Pláč přešel do dávivého kašle.

"Dobře ti tak, nedáš si pokoj, sotva vytáhnu paty z baráku, musíš…"

Bylo slyšet tlumený pláč Kamila.

Táta bije mámu.

Vrátil jsem se rychle do postele. Ruce na dece se mi roztřásly. Do očí se draly slzy.

Hlasy pomalu utichly.

Něco se v noci stalo a táta bije maminku, honilo se mi hlavou.

Ráno, se mi naskytl strašný pohled.

Maminka měla na předloktí obrovské modré koláče.

O kamna se opírala zlomená hůl, kterou otec používal při chůzi.

Nepořádek, na stole a na podlaze rozlité víno, všude nedopalky cigaret.

Odpoledne maminka odešla pryč.

 

Uběhlo několik dní, maminka se ještě nevrátila.

Kamil chodil do práce s tatínkem, já zůstával doma.

Těšil jsem se na to, až táta s Kamilem odejdou, doma mi bylo samotnému dobře.

Udělal jsem doma práci, kterou mi táta nařídil.

Moc mě to nebavilo, bylo toho hodně, ale těšil jsem se na to, až skončím. To bylo volno a nikdo nebyl doma, mohl jsem dělat cokoliv.

Vylezl jsem na půdu, natáhl se do slámy a snil, nebo vzpomínal.

Kolem mě občas zašustila myška, v dálce kvílela pila na dřevo, dole kdákala slípka.

Ještě musím posbírat vajíčka, až slezu, pomyslel jsem si.

Kde je asi maminka, a co dělá, přemítal jsem.

Vybavila se mi její tvář toho rána.

Co se stalo, že ji otec tak ublížil.

Takhle přece rodina nemá vypadat.

Rodiče se přece mají mít rádi, mají rádi své děti, pomáhají jim, ochraňují, sourozenci drží při sobě.

V děcáku jsem pod dekou četl spoustu knížek, kde o tom psali lidé, věděl jsem úplně přesně, jak má rodina vypadat.

Podle knížek jsem se do úmoru učil, jak se mám chovat jako správný syn, naučil jsem se nazpaměť spoustu vět v situacích, které můžu zažít a prožít s maminkou, tátou, se sestrou, nebo s bráškou.

Bráško, maminko, tatínku, můžu ti pomoct? Potřebuješ něco? Jsem tady.

Strašně rád bych toto říkal v úplném smyslu těchto vět.

Jenže tady to tak nebylo. Tady to nešlo.

Tu noc se mi zdálo o zámku ve vesnici.