Stokoruna s dvěma vojáčky

Venku zadupaly holínky, vrzla vrátka, tatínek s Kamilem se vrátili z nočního hlídání.

"Svaťo, vezmi kastrol, naber ve sklepě brambory, k obědu si je uděláme šťouchané s cibulkou a mlíkem."

Oškrábal jsem je, tatínek zkontroloval tloušťku slupek (nesměly být příliš tlusté), pustil plynovou bombu, zapálil sporák a dal osolené brambory s kmínem vařit.

Jak moc se mi v budoucnu tyto zkušenosti hodily. Dnes to byly brambory, příště knedlíky, omáčka, králík.

A že mi to šlo, byl jsem dobrý učedník. Vaření mě bavilo. Také proto, že jim chutnalo, byla to od nich jistá odměna, o které oni neměli ani tušení.

Protože byl tatínek v invalidním důchodu, v JZD si moc peněz nevydělal, žili jsme skromně. Dá se říci, že jsme byli chudí.

Nákupy ve Smíšeném zboží byly přesně vypočítané.

Dnes měl tatínek dobrou náladu a dovolil mi, abych z peněz na nákup koupil pro mě a Kamila za dvacet haléřů kačení mýdlo.

Objednávku nákupu už v prodejně měli, byla vždy stejná.

Měl jsem radost, život byl trochu veselejší. Ne kvůli mýdlu, doufal jsem, že se všechno doma nějak zlepší, že bude lépe.

Dostal jsem zelenou stokorunu s dvěma vojáčky, zálibně jsem si obrázek na bankovce prohlížel. Nikdy jsem tolik peněz pohromadě neviděl.

Opatrně jsem bankovku složil a strčil do zadní kapsy u trenýrek. Popadl jsem síťovku, kolo a jel do vsi. Moc se mi hodilo, že jsem se na kole naučil jezdit už v děcáku.

Paní prodavačka všechny věci narovnala na stůl, vše spočítala a já měl nákup zaplatit. Sáhl jsem do kapsičky a…, byla prázdná.

Rychle jsem hmatal ze strany na stranu a nic…, peníze v kapsičce nebyly.

Protože jsem měl na sobě jen jednu jedinou kapsičku, polil mě studený pot.

Zíral jsem vytřeštěnýma očima na prodavačku:

„Já…, já…“

Já ty peníze ztratil.

"Tak co je kluku, nezdržuj, musím…"

Konec věty jsem neslyšel.

Rychle jsem vyběhl z obchodu, sedl na kolo a jel zpátky domů.

Pozorně jsem prohlížel každý kousek cesty až k domu, ale peníze jsem nenašel.

Mokrý od slz a potu, jsem projel cestu jednou, dvakrát, třikrát, nic, peníze byly pryč.

Zdrcený jsem si sedl k vrátkům. Proboha, on mě zabije, běželo mi hlavou.

Prozradila mě Rena, s kňučením poštěkávala, až rozespalý tatínek otevřel vrátka a vyhlédl ven na cestu.

"Co tady děláš? A kde máš nákup?"

Nedostal jsem ze sebe ani slovo.

Tu na něho zavolal soused, že jsem v obchodě nechal nákup, a že ho má zítra přijít zaplatit, síťovku mu podal přes plot.

Tatínek popadl nákup a strčil mě do domku.

V kuchyni zařval:

"Kam jsi dal peníze?"

"Ztratil…," špitl jsem.

Škvírou ve dveřích zadního pokoje škodolibě přihlížel Kamil.

"Podívej se na mě!" zakřičel tatínek a přes můj odpor mi zvedl obličej.

V očích zahlédl vzdor.

Nic jsem nepostřehl, hlasitě to plesklo.

A další z druhé strany. Okamžitě jsem přestal slyšet na jedno ucho.

"Tys je ukradl grázle, nelži," syčel, "kde máš ty peníze?"

Rozhodl jsem se, že nic neřeknu, už nikdy mu nic neřeknu.

Třetí facka už tolik nebolela.

Srdce bolelo víc, daleko víc.

Schoulil jsem se na podlaze do klubíčka. Jako z velké dálky jsem slyšel hlas:

"Proboha, co se to tu děje?"

Někdo mě zvedl z podlahy.

"Proč ho biješ?"

Ukradl peníze, a ještě mi do očí lhal, že je ztratil. Nejdřív Kamilův loket, teď tohle, říkal jsem, že mu nemůžeme věřit.“ odpověděl tatínek, „pořád je duchem někde v prdeli, schovává se na slámě, práci kloudně neudělá, pěkně ho tam vychovali. Myslel jsem, že mi na starý kolena bude v baráku k ruce, ale zloděj?“

"Tak co, jak je dacane?"

Ležel jsem v posteli, nade mnou se skláněl Petr.

"Jo, dobrý, akorát neslyším na ucho," řekl jsem pomalu s námahou.

"Já ty peníze neukradl," zašeptal jsem.

"Když to říkáš."

"Teď lež, my jdeme s tátou poklízet."

Zastesklo se mi po domově, po dětském domově. I tam jsem byl bit, někdy hodně bit. Nejvíce od starších kluků, když jsem odmítal plnit jejich nesmyslné a ponižující úkoly.

Byl jsem bit někdy od vychovatelek, často od kluků z vesnice.

Ale nebolelo to tolik jako dnes.

Tam bolest zkrátka byla, čekali jsme ji, byli jsme na ni připraveni.

Nespravedlnost jsme nepociťovali. Byli jsme přesvědčeni, že to tak má být, jsme přece z děcáku.