Špitálnická lamentace (I.)

"Do Prčic, kde to jsem?" - v hlavě zmatek. Před chvíli jsem se viděl v jakémsi chrámovém prostoru a teď? Zvláštní tlumené světlo, všechno okolo má jaksi žlutý nádech, mozek si až za notnou chvíli uvědomuje, že to je kachličkový obklad. Ležím jak prkno, nemohu se kloudně pohnout. Někde za hlavou mi v pravidelných intervalech něco jemně pípá. Jo, to bude nemocnice. Jenže jaká? Hlava se opět noří do polosnového oparu a snaží se upamatovat, kde že bych se mohl nacházet. Mozkem poletují názvy měst, kde jsem schopen si vybavit, že jsem se "někdy předtím" pohyboval. A nebo jsem taky někde úplně jinde. Nemůžu mluvit. Rozklepaná ruka nahmatá, že mi "něco" pod bradou trčí z krku. K tomu "něčemu" vede hadice a cítím jakoby mírný větřík. Ventilátor. Přichází jakási postava v bílém, na peánu má mokrý kus gázy a otítá mi s tím rty. Vnímám ještě, že mi něco trčí z nosu. Jakýsi anonymní hlas říká něco o sondě a nějak s tou podivností manipuluje, chvíli se mi chce kýchnout, ale nakonec z toho nic není. Mozek se vypíná, a obraz toho podivného prostoru kdo ví kde mizí. Přichází něco v nejasném oparu.

Milosrdný sen. V evidentně jarním jitru procházím kdesi mezi skalami. Ptáci zpívají, je mi veselo. O to divnější je probuzení.

Ponurá, žlutá prostora je opět vůkol. Přichází drobná postava v bílém a s jemně ukrajinským přízvukem se tichým hlasem představuje. A dodává: "Jste v nemocnici v XY. Jste na ARU." - tak, konečně vím, kde jsem se to octnul. Alespoň, že je to moje domovské město. Nicméně zanedlouho opět padám kamsi do hloubky a kolem mně poskakují spirálovitě jakási světýlka. Dál nic ...

Věřili byste, že ve snu můžete stvářet a recitovat verše? Verše, které kdesi v mozkové mlhovině vnímáte jako dobré a zdařilé, ale které záhy po probuzení zase úspěšně zapomenete? V myšlenkách zůstává jen mlhavé jejich reziduum, které se pozvolna, ale jistě vytrácí.

Probudíte se zase v té divné místnosti. Naklusává na vás personál dosud nepoznaný. Sanitáři. Dělá se hygiena. Jedna ze sanitářek u toho sáhodlouze deklamuje druhé kolegyni své rodinné trable a asi úplně neřeší, kdo všechno okolo to může slyšet. Připadám si jako kus masa. Personál se mnou obratně manipuluje, ale končetiny samy od sebe prostě stále a stále neposlouchají.

Přichází starší, štíhlý doktor. Po paměti identifikuji jednoho z primářů. Co ten ale dělá zrovna tady? Vždyť je o něm známo, že šéfuje nějakému úplně jinému oddělení. Opět s lehce "východňárským" přízvukem na mne mluví. Používá známý obrat o útěku hrobníkovi z lopaty. Při vizitě jsem konečně alespoň rámcově schopen pobrat, co se se mnou odehrávalo. ARO má tu milosrdnou vlastnost, že z pozice "ležáka" ztratíte pojem o čase.

Vybavuji si příjezd "rychlou" koncem září. A z řeči sester vyrozumívám, že je začátek prosince ... A mezitím jen mlha, příslovečné "vokno" a podivné sny. V jednom z nich jsem se poměrně divoce rozváděl s jakousi blondýnou. Když se pak člověk probere a dojde mu, že se v reálu ještě ani neoženil (a k rozvodu tedy není důvod), tak je to vlastně velmi úlevný pocit.

"Zkusíme vás chvílema odpojovat. Abyste si zase mohl zkoušet dejchat sám." hlásí mi další doktor, tentokráte nespekulativní našinec bez přízvuku a se zvířecím příjmením na visačce. "Odpojte mu to a odsajte to." Aparatura s hadicí je odstraněna od krku. V "trachošce" se mi kdosi dost nepříjemně hrabe odsávací hadičkou. Dostávám cosi na způsob záchvatu kašle. Naštěstí to netrvá dlouho. Sýpám, ale dýchat tak nějak jde. I když jen chvilku. Gestikulací se dožaduji opětovného napojení ventilace. Zbývá mi jenom mávání rukama ještě třesoucíma se. Tracheostomie je spolehlivé "oněmovadlo".

Na návštěvu přišla máma. Pokouší se na mne mluvit, ale sotva jí vnímám. Pak mluví s doktorem. Táže se, proč se tolik potím. "Museli jsme mu v tom umělým spánku dávat dost divoký kombinace léků. Teď jsme mu to vysadili, tak to prostě bude ještě pár dnů doznívat." dostává se jí vysvětlení.

Aha, takže takhle může vypadat absťák ...

Sanitářka mě přichází nakrmit. Jogurt jsem schopen pozřít i přes v krku objektivně stále ještě jsoucí trubku. Jde to. Jenom to trochu tlačí při polknutí. Jídlo umí taky vyčerpat. Chce se mi spát.

"On si to vytáhl!!!! Poďte sem rychle." - vlastně nevím přesně, co se dělo. V jen pozvolna se mírnícím rauši jsem si z nosu vytáhl nosogastrickou sondu. Naštěstí si nevybavuji, jak jí do mně vpravovali zpátky, každopádně už mi zase trčí z nosu. Navíc mě něco strašně svědí a já se nemůžu poškrábat. Aha - přivázali mi ruce. Trpně to přijímám, i když se mi to ale vůbec nelíbí.

"Jdou si vás zkontrolovat chirurgové." - pokojík se bleskově mění v cosi na způsob zákrokového sálku. Dvě zarouškované sestry chystají na stolek jakési propriety. Přichází doktor se zdravotním bratrem. Ten mi bere ruce, obrací mi je za hlavu a přídržuje je, přičemž mne vyzývá, ať se zkusím chvíli nehýbat. Kontroluje se laparotomie na břiše, vyměňuje se krytí. Doktor vyjadřuje spokojenost se stavem rány: "Co jsem to viděl naposledy, tak se to asi o dvacet procent stáhlo. Přijdu se na to zase za pár dnů podívat."

Pokoj, který je mi určeno obývat, je depresivní kóje, která je od chodby oddělena posuvnými dveřmi, reagujícími na sebemenší pohyb. Takže to co chvíli s úporným šoupáním cestuje sem a tam. Sestra mi chce mermomocí zapnout televizi. Marně gestikuluji - snažím se vyjádřit nesouhlas. Marnost. Na obrazovce se rozehrává jakýsi kreslený, infantilní příběh z cirkusu. Snažím se to nevnímat. I když to jde docela těžko. "Chatrný děj, mátožnost postav ..." jak by řekl Cimrman. Když přichází střídající směna, naštěstí má pochopení a otravný audiovizuální přístroj končí zase vypnut.

Vracejí se sny. Opět les. Procházím se mezi stromy, u jakési chatky si chystám dřevo, uvnitř pak roztápím v kamínkách a zkouším na nich cosi uvařit. Krásný sen je pravidelně předzvěstí poněkud neradostnějšího probuzení. Sanitářka mi dává z pítka polévku. Jalový, vodový vývar z bujónu. Chuťové buňky jsou nicméně otupeny a i jalový, vodový vývar, jeví se mít alespoň náznak jakéhosi šmaku. Hlavně, že je krásně teplý. Pokouší se do mně pak vpravit i jakési druhé jídlo relativně normální konzistence. Polknout to přes "trachošku" jde, i když blbě a s bolestí. Nechce se mi jíst, jsem ale nucen. Jakýsi zřízenec lehce hejskovského vzhledu mou nechuť komentuje: "Já bych mu stopnul umělou výživu, hlad by ho už donutil." - bolestivé polykání neřeší. Kdyby mi sloužily nohy, asi bych ho nakopal. Pozoruji ho, a nutno uznat, že mi dost pije krev. Naštěstí odchází za pár dní. Dovybírává si dovolenou. "Žijte blaze, greenhorne ..." vybavuji si kdesi v hloubce mozkovny Sama Hawkense. Komentovat si, alespoň v duchu, dění kolem sebe hláškami z filmů ukazuje se být docela fajn záležitostí.

Průběhem dnů se zbavuji různých hadiček i umělé výživy - příživy. Konečně mizí i nasograstrická sonda. Kteréhosi dne pak přichází starší, připlešatělý a notně vysmátý doktor: "Tak, dneska zkusíme vyndat tu věc z krku." - nechává si přinést rukavice a celkem obratně mi vymanipulovává ven tracheostomii. "A nebojte se mluvit, ono to zase půjde." Jde to. Hle, jaký zázrak je zase slyšet svůj hlas, byť jaksi ještě nakřáplý a chraplavý.

Denně za mnou dochází nemocniční kaplan. Jsme každý jiného vyznání, ale celkem hezky si rozumíme. Když zjišťuje, že zase mohu mluvit, na závěr jedné návštěvy mi tichounce zanotuje písničku "Každý den Pán mi sílu dává ..." - "Víte, že ta písnička existuje i v polštině?" - na jeho překvapený výraz chrčivě ze sebe vymačkám: "Pan jest mocą swojego ludu ..." a nějak dám dohromady první sloku.

"Vy jste věříci, že za váma chodí kaplan?" - "Jo." - "A co ste? Katolík, nebo evangelík?" - "Jsem pravoslavný." - sestra se na mne podívala pohledem, jako by zrovna spatřila sáňky v parném létě. Mamka mi donesla modlitební knížku. Zkouším jí zužitkovat, alespoň oči aby přejely po papíře, ale nedaří se. Ruce se pořád ještě klepou a mám problém jí vůbec udržet rozevřenou. Oči taky při pokusech o četbu začínají velmi rychle bolet.

Denně chodí rehabilitační sestra. Když mne poprvé po dlouhé době posazuje, strašně se mi točí hlava a chvíli se mi chce blít ... Liji do sebe neperlivou minerálku s lehce malinovou příchutí. Jsem postaven do chodítka. Krok sem, krok tam, zase zpátky. Mám toho dost a musím se zase posadit. No, dobře ... snad se to bude postupně zlepšovat. Sestra mi automaticky tyká. Když se nad tím pozastavuji, připomíná se mi: "Vždyť se známe už z doby, kdy jsem tu začínala. Tys byl tehdy čtyřletej kluk." - no vida, spoustu věcí si holt tak nějak už nepamatuju. Kromě cvičení spolu povídáme o různých věcech. Je to takové příjemné zpestření.

Třes rukou se zmírňuje, i když pozvolna. Když sestra přijde s jakýmisi papíry, které potřebuje podepsat, s bídou zvládám čmárnout jakousi indiferentní muří nohu a tvářím se, že se tak podepisuji běžně. Stačí jeden podpis, a dost bolí prsty. Propisku téměř se znechucením odhazuji kamsi do prostoru.

Sestry se opakovaně podivují nad tím, že nechci sledovat televizi. A přitom: jaké krásné dovede být ticho ... uvědomil jsem si to pořádně vlastně až teď a tady. Něco, čemu se říká "síla ticha". Před časem jsem si na něco takového na chvilečku sáhnul. V Samuelově jeskyni u Sloupu v Čechách. V místě, kde v 18. století žil nespekulativní poustevník. Ivanita. To ještě byly moje útroby kompletní a krok jistý. Teď bych se asi (asi určitě) do toho krpálu v pískovcových skalách nedobabral. Je štěstí, že paměť si toto místo poměrně dobře zachovalo.

"Tak, přišel den D." hlaholí sestra a začíná mi přeskládávat věci u postele: "Už jste si u nás poležel dlouho, půjdete dneska na normální oddělení." - odváží mě pak na posteli. Stěny se zbarvují na obvyklejší bílou. Ale natolik jasnou, že až z toho oči bolí. Co to jen jde, zůstávám se zavřenýma očima a normální světlo si "dávkuji" po částech. Každopádně jsem rád, že už jsem z ARA venku ...