Měl jsem hlad...

Prázdniny skončily. Šli jsme do školy.
Kamil na první stupeň ve vesnici, já s tatínkem školním autobusem do města. Těšil jsem se.

Třída mě přijala s nedůvěrou a nadřazeností starších mazáků. Nevadilo mi to.
Protože jsem měl zkušenosti s dětskými kolektivy do třídy jsem rychle "zapadl".
Úplně "zapadnout" se mi však nepodařilo.

Jelikož jsem nedostával žádné peníze na školní akce, výlety, zájezdy… spolužáci mě mimovolně tlačili na okraj kolektivu tím, že mnou kvůli naší chudobě pohrdali. Nezazlíval jsem jim to, nemohli za to, bylo to povětšinou nad jejich možnosti chápání.

Když jsem se jednoho dne vrátil ze školy domů, byl náš dům vzhůru nohama.
Uvnitř hlasitě vyhrával gramofon.
"Už se ten Tálinskej rybník nahání…"
Na dvoře stála nějaká motorka. Z kuchyně se ozývaly veselé hlasy. Kdo to je?
To už jsem slyšel hlas maminky:
"Tak pojď ty kluku zlatá, tolik se mi po tobě stýskalo."
Maminka se vrátila.

V kuchyni, kromě maminky, seděl starší usměvavý muž, kouřil dýmku a zkoumavě si mě prohlížel.
Seděl tam i tatínek.
Maminka mě objala a dala mi pusu na tvář. Ucítil jsem víno. No jasně.
"Svatiku, tohle je tvůj bratr Jan," řekla a muž mi podal ruku.
Později jsem se dozvěděl, že je to nejstarší syn tatínka z jeho prvního manželství, je ženatý, a že máma byla celou dobu u něho doma.
"Dobrý den," pozdravil jsem ho.
Takže další bratr.

V kuchyni vládla přátelská atmosféra, nebylo znát, že máma tady nebyla, že před několika týdny od nás utekla.
Trochu mě to mátlo.
Dny a týdny ubíhaly, vše se vrátilo do dřívějších kolejí, už jsme měli do školy i svačiny, doma čekal teplý oběd.

Ten den jsem přišel ze školy, nikdo doma nebyl, máma opět chodila do pekárny. Měl jsem velký hlad.
Ve škole jsem na obědy nechodil, dle tatínka:
"Za ty blafy by to byly vyhozené peníze z okna, doma je vždycky něco k jídlu.“

Ale ten den doma nic k jídlu nebylo, tedy kromě tvarůžek ve špajzu.
Snad se nic nestane, když si jedno kolečko vezmu.
Ukrojím si k tomu chleba, tvarůžky jsem měl rád. Snědl jsem kolečka dvě.

Zítra jsme měli ve škole psát dvě písemky, zavřel jsem se do pokoje a bifloval.
Když jsem se učil asi dvě hodiny, zaslechl jsem hlasité nadávky.
Tatínek něco mamince, která se právě vrátila z práce, rozčileně vysvětloval.
Rozlétly se dveře, v nich stál otec a držel tvarůžky. Bude průšvih, došlo mi.
A byl.
"Sežral jsi to?"
"Měl jsem hlad," zašeptal jsem.
"Tak si to sežer všechno!! Jasně jsem řekl, že to mám na svačinu" zařval, přiskočil ke mně a nacpal mi je i s celofánem do pusy.
Bál jsem se pohnout.
Nic, vůbec nic jsem nechápal. V hlavě mi bušilo: pryč, pryč, pryč.
Tvarůžky s plesknutím dopadly na podlahu.

Stále více jsem si doma připadal jako na špatné návštěvě.
Snaha mít někoho rád úplně vyprchala. Nebylo mi přáno. Teď už nečekám na nic.
Dny ubíhaly, jezdil a chodil jsem do školy, doma plnil bezmyšlenkovitě vše, co kdo chtěl.
Místo na půdě stále patřilo k mým oblíbeným, utíkal jsem tam kdykoliv to jen šlo. Poslední dobou mi společnost dělala malá kropenatá slepička. Dost často slepice vyhopkaly po žebříku na půdu a snášely zde vajíčka.
Slepičce jsem říkal Kropenka. Když jsem vylezl na půdu, ihned vyhopkala za mnou. Uvelebila se vedle mě a bylo jí tady asi fajn.
Měla ráda, když jsem ji pohladil, přinesl tlustou žížalu, nebo zrní.  

Hodně jsem tu četl knížky ze školní knihovny. A samozřejmě jsem snil.
Ještě z jednoho důvodu se mi na půdě líbilo.
Dírou mezi taškami jsem viděl na dvorek a do oken našeho souseda.
Soused měl tři kluky. Když jsem je uviděl poprvé, musel jsem se smát.
Samí blonďáčci. Jejich hlavičky na dvorku svítily jako pampelišky na louce. Kluci mohli být staří od tří do sedmi roků.

Teď už jsem moc času neměl, ale o prázdninách jsem je často pozoroval, jak si s tatínkem hráli. Jak pištěli, smáli se, dováděli. Jak byli šťastní, když tatínka povalili na trávník, skákali po něm, tahali jej za nohy.

Jejich opálená tělíčka kmitala po dvorku jako šipky a kolem nich pobíhal malý, černý pejsek s ocáskem nahoru.
Jejich maminka jim vždycky něco přinesla na zub, nebo pití, chvíli si s nimi hrála.
Jak já klukům záviděl.

Večer se všichni ztišili a já viděl, jak jim maminka, nebo někdy tatínek, čte knížku.
Asi pohádky, nebo tak něco.
Vždycky je pohladili, dali pusu, zhasli.
I ve mně vždycky něco zhaslo. Hladil jsem spící Kropenku a dlouho zíral na tmavý dvorek.
Musím ji odnést do kurníku, lehce mi proběhlo hlavou.