Špitálnická lamentace (II.)

Co to mám nafouklýho na tom boku? Jo to je tohle - on mi ten dobrodruh, co mě v září chtěl operovat, vysvětloval, že mi budou muset udělat stomii. V duchu se tomuto poznání lehce zasměji. Kteréhosi dne se pak objevuje další persona v bílém. Usměvavá, s kulatým, veselým obličejem. Představuje se jako stomická sestra. "Já už vám to tady byla přelepovat x-krát, tu stomii, ale vždycky jste to prospal. Dneska jste vzhůru, tak budeme mít takovou malou premiéru." vysvětluje.

Nové oddělení, vícelůžkový pokoj, zcela jiný personál. No, když jsem byl "na samotce", tak mi to vlastně vyhovovalo. Jeden ze spolubydlících je nahluchlý, a jak se zmocnil ovladače od televize, pokoj se naplnil plytkou hudbou, vytuněnou do nebývalé hlasitosti. Prý hudební kanál s lidovou muzikou. Na obrazovce skotačí duo zjevně výrazně dezorientovaných individuí a do úchylné melodie rýmují cosi o hromadě dřeva, hospodě a chlastu. Jak málo stačí k lidské radosti ... a můzy pláčou. Odpoledne naštěstí návštěva přináší sluchátka, takže si můžu něco "svého" pustit rovnou do uší. To úděsnost televizní zvukové kulisy přece jen o ždibec potlačuje. Navečer naštěstí televize přešla na automatické vypnutí a v ovladači evidentně došla baterie. O audiovizuální vjemy ochuzený soused mrští ovladačem vztekle do kouta. Několikrát pak nahlas medituje na téma "Já se na to můžu vysrat". No, jeho starosti bych chtěl mít. Bude-li mi stomie přiřknuta nadobro (a zatím to vypadá, že ano), tak já se - na rozdíl od něho - už v životě klasicky nevy .... No, to nic. Zkusím to zaspat.

Je sedmý leden. Podle juliánského kalendáře 25. prosinec. Většina lidí už má Vánoce dávno za sebou, jen někteří jedinci se přidržují starého počítání ("jistota je jistota" - znám i pár takových, kteří "pro sichr" drží oba dva termíny - gregoriánský, i juliánský). Na pokoji se objevuje mladá, hezká sestřička, podle jména na visačce Ukrajinka, a přináší mi buchtu: "Já si všimla, že 'ste náš', veselé Vánoce." přeje se sotva znatelným, jemňonkým přízvukem. Z paměti jsem vylovil jednu koledu, která se zpívá na pomezí Ukrajiny a Slovenska a tichounce jsem jí zanotoval.

"Dobryj večir tobi, pane hospodarju, raduj sja ..."

Alespoň trochu toho svátečna jsme si tam naimprovizovali.

 V noci přivážejí nový, akutní příjem. Starý pán, podle štítku na ruce téměř stoletý. Zjevně má Alzheimera, nebo něco příbuzného. Hrozné je, že vydrží nonstop mluvit. Vzdor věku má velmi výrazný hlas. Napadá mě, že kdysi možná mohl docela hezky umět zpívat. Ku podivu, v jiné situaci by jeho mluvený projev i dával smysl. Propadl dojmu, že je na schůzi bytového družstva a zahájil slavnostní proslov. Nejde před tím utéct, vydrží mu to i ráno a přes den. Odpoledne z lehu nějak odmontoval od rámu postele stojan na kapačky a přetáhl s ním po zádech sestru, která mi zrovna měřila tlak. Byl sice zpacifikován, ale záhy se doslova vrhá do nových aktivit. Podařilo se mu nějak přelézt zábranu u postele a mátoživou chůzí se vydal ke dveřím z pokoje. Mačkám signalizaci, než přiběhne sestra, zdá se mi, že to trvá celou věčnost. Spolupacienta nachází už padlého na zemi, hadičkou cévky nicméně stále propojeného s postelí. Sáček PMK totiž zůstal u postele zaháknut vzdor všem jeho předchozím snahám. Vznikla z toho prazvláštní scéna, zahrnující hubeného, vysokého muže, válejícího se po podlaze, kterému z mezinoží trčí močová cévka, vytvářející mu tak v příslušném místě v kombinaci s pyžamovými kalhotmi svérázný stan. Ten člověk navíc opět upadá do svých vizí a opět začíná slavnostně řečnit. Když se ho sestra se sanitářem pokoušejí zvednout, doprovodil to komentářem: "Vážení sousedé, vítám vás na našem společném setkání, kde se máme navzájem blíže poznat ..." - možná v minulosti nemusel zpívat. Třeba býval řečník, agitátor, nebo něco podobného. Těžko říct. Na druhý den putuje dotyčný na LDNku a na pokoj se vrací relativní ticho.

Průtočnost pacientů na pokoji je nicméně značná. Zanedlouho jej střídá další "samomluv", který pro změnu neustále ujišťuje kohosi imaginárního, že měl opravdu jenom jedno malé pivo. Periodicky se k tomuto tématu vrací. Dožaduje se piva i když se organizuje donáška něčeho z kantýny. Naštěstí má též chvíle, kdy dokáže mluvit o něčem jiném, nebo případně dokonce nějakou tu chvíli i mlčet.

Další den mi sestra přináší cosi důvěrně známého. Malou plastovou lahvičku. Znám to z doby, kdy jsem pracoval v sociálních službách - nutridrink. Blivajz to nechutný, v tomto případě navíc s okurkovou příchutí a jakýmsi páchnoucím odérem. Sestra celkem vehementně trvá na tom, abych to vypil. To činím, nicméně zhruba do deseti minut se mi obrací žaludek. Ještěže jsem stačil hrábnout do stolku pro igelitový pytlík. Když je mi přinesena další "dávka" k večeři, odmítám to už pozřít. "Ale to se odtud nikdy nedostanete." jsem ujištěn. Zůstávám imunní - podobně mi vyhrožovali už na ARU, když jsem nechtěl jíst s dírou v krku. A kde jsem dneska já a kde je nějaké ARO?

"Pošlu vás na vyšetření do krajskýho špitálu. Oni vám tam zkontrolujou nějaký ty sraženiny, co se vám udělaly v nohách a eventuálně vám zavedou do dolní dutý žíly takovej jakože filtr, aby ty sraženiny neměly kam cestovat." vysvětluje mi mladý doktor. Tón jeho řeči mi připomíná faráře Otíka, avizujícího projekci filmu o umučení svatýho Šebestiána. 

Na druhý den brzo ráno mě sanitka odváží do krajského města. Cestou nabíráme jakési dvě důchodkyně, které tam také jedou na nějaké vyšetření. Dost hlasitě se baví, jedna se (kdo ví proč) o mě dokonce celkem bezostyšně opře loktem. Ležím na lehátku, dost to se mnou hází, a její loket mě přišpendlil zrovna kousek od operační rány na břiše. Je hubený a kostnatý, což cítím i přes oblečení a přikrývku. Upozornil jsem jí na nevhodnost jejího nápadu. Sice na mne chvíli dělala nechápavé obličeje, pak se nicméně odlepila, a začala souputnici sugestivně líčit, jak bydlí v obecní bytovce s partou "nemakačenků", kteří jí periodicky rozkopávají dveře od bytu a po chodbách dělají bordel s blíže nespecifikovaným "svinstvem". Zákrok "na kraji" je rychlý a ještě týž den se vracím do špitálu původního.

Na oddělení mezitím proběhla razantní vlna propouštění, nebo překladů na jiná pracoviště a je mi tedy dopřáno jednu noc strávit v blaženém klidu a samotě. Poslouchám hudbu do sluchátek a chroupu u toho čokoládové sušenky. Stavila se "na kus řeči" již zmíněná mladá sestra z Ukrajiny. Má tentokrát noční. Nutno uznat, že jí to dnes (dle mého skromného názoru) velice sluší - evidentně se můj stav zlepšuje, když si začínám takto všímat. Pozitivních posunů není nikdy dost.