Život na splátky

Když nastalo trnkobraní, udělaly se mi vzadu na hlavě tři podebrané výstupky. Nebylo to poprvé, i v děcáku se mi na stejném místě objevily. Dost to bolelo. Všichni mě ujišťovali, že to zmizí. Nezmizelo. I teplotu jsem dostal.

Když je uviděla ve škole učitelka, nechala mě odvézt do nemocnice a domů o tom poslala zprávu. V nemocnici mi to vyčistili a nechali si mě tam, údajně na pozorování.
Byl jsem tam dva dny.
Velmi mě překvapilo, když za mnou druhý den přišel Petr.
"Ahoj, co tady děláš?" divil jsem se.
"Pracuje tady Zdeňka, holka, se kterou teď chodím," potutelně se usmíval.
"To ona mi řekla, že tu ležíš."
Na deku mi položil sáček Lesněnek.
"Mluvil jsem s doktorkou, dneska tě pustí, počkám na tebe a vezmu tě domů, ju?"
Přikývl jsem a dál zpracovával odolný celofán s bonbóny.
Když jsme je s dětmi v pokoji spořádali, přinesli mi oblečení, rozloučil jsem se, poděkoval a jel s Petrem domů.
Cestou od autobusové zastávky jsme se krátce zastavili v hospodě, kde si Petr objednal pivo a mně žlutou sodovku. Bavila mě ostrá pálivá, ale příjemná chuť sodovky na jazyku, kdy se bublinky se šuměním rozlévaly po patře a kdy to po říhnutí bodlo vysoko v nose, až to zaštípalo.

Doma jsem si vyslechl kázání na téma Nechce se mi dělat, Odkud pocházíš, líná kůže…, atd.
"Do nemocnice mě nechali odvézt ze školy, a paní doktorka říkala, že je to vážné," namítal jsem.
"Doktorka, kdyby se s každou prkotinou běželo k doktorce. Za mých časů ženský rodily v práci, na poli, nepotřebovaly doktorku, kde jsou proti tomu tvé pupínky, doktorka.“
„Já říkám, do špitálu jsi nemusel,“ pokračoval.
“Víš, kolik tu bylo práce? Kolik švestek se muselo nanosit? A mimo jiné, byl jsem včera ve škole, učení asi nic moc, viď. Ti scházej nějaký úkoly. Ty, doktorka."
Šel jsem si lehnout, krk přece jen ještě bolel.

Ten den skončilo vyučování dříve, do třídy vešel ředitel.
Ostatní poslal domů, mě si zavolal k tabuli.
"Vyndej všechny věci z tašky a z kapes," poručil mi.
Nechápavě jsem na něho zíral.
"Tak bude to?"
Pomalu jsem vytahoval věci z tašky a horečně jsem přemýšlel, co se děje?
"Ještě kapsy."
Vyprázdnil jsem i je. Ředitel věci prohledal, i do kapes mi sáhl.
"V šatně tělocvičny se jednomu žákovi ztratily peníze. Ty jsi prý ze šatny na tělocvik odcházel poslední, takže si všichni myslí, že jsi to ukradl ty. Co mi na to řekneš, hm?"
Určitě všichni, TY si to myslíš, běželo mi hlavou.
"Nejsem žádný zloděj, a potom, celou hodinu tam přece mohl kdokoli jiný přijít. Proč zrovna já?"
"No, doma jsi taky kradl, nebo se mýlím?" pronesl ředitel jízlivě.

Blesk z čistého nebe přímo do mě by neměl takový účinek jako jeho slova.
Hleděl jsem na ředitele a v hlavě mi hučelo.
Zvolna mi začaly docházet důsledky otcovy nedávné návštěvy ve škole.
Takže otec to ve škole řekl, udělal ze mě zloděje, honilo se mi hlavou.
Taková sviňárna, jak člověk může provést takovou sviňárnu.
Jak jsem se ocitl před školou, nevím. Jen jsem šel.
Ten den jsem domů nepřišel.

Šel jsem dlouho, nevím kam, hlavně pryč od lidí, od rodičů, od všeho.
Láska na světě není, svoboda není, radost není, nic není, knížky lžou.
Vzpomněl jsem si na hajného Pepana, tehdy mě více než jeho rána pěstí zasáhla jeho slova o tom, že nás nikdo nechce.
Jak to mohl vědět?
„Martičko, co když je to ale pravda?“
Zatřásl jsem se.
Co když nás opravdu nikdo nechce.
Ale není přece možné, aby mě někdo nechtěl proto, že jsem z ústavu.
Anebo už dopředu počítají lidé s tím, že když jsem z ústavu, budu horší, než z rodiny?
Někde jsem četl: Kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Nebo tak nějak.
Lidi kameny na nás házejí. Házejí je na nás snad proto, že jsou lepší než my? Bojí se nás?
My jsme jim nic neprovedli. A přesto jsem samá modřina. Čím jsem vinen?
Že chci někdy kousíček toho, čeho ostatní mají dostatek?
Předem mě někdo odsoudil za něco, co jsem neudělal?
Stmívá se. Chce se mi spát.
„Martičko, jak rád bych Vám položil hlavu do klína. Co musím udělat, abych mohl normálně žít? Je tohle život na splátky?
Zaplať, budeš žít, nezaplatíš… já přece nechci toho tolik.
Chci jen to, co má třeba Frantík a ani o tom neví, že to má. Chci normální život.
Martičko, já nechci život na splátky.“

Tady mě nikdo neuvidí, chvíli se natáhnu.
Zhasněte to světlo.
"Proboha, vždyť je to kluk, a celej hoří, rychle…,“ dolehlo ke mně z dálky.