Lidé potřebují lásku, obzvlášť, když si ji nezaslouží.

Otevřel jsem oči. Byl den. Svítilo sluníčko.

Bolela mě hlava.

Na popraskaném stropě se pohupovaly stíny větví nějakého stromu.

Ležel jsem na válendě v jednoduše zařízeném pokoji. Jen válenda a malá skříň.

Na dece u mých nohou ležely šaty.

Kde to jsem?

Rychle jsem si vzpomněl na to, co se stalo ve škole. Asi mě všichni hledají. Obléknu se a vypadnu, řekl jsem si.

Rychle jsem oblékl šaty teplé od sluníčka.

Někde klaply dveře.

Do pokoje vstoupil starý muž.

"Už jsi vzhůru? Měl bys zůstat ještě v posteli. Měl jsi horečku."

"Jak jsem…,“

"Našli jsme tě včera s mladým na záhumenku, nevypadals dobře, tak jsme tě popadli a dali sem, do zahradního domku."

Zkoumavě mě pozoroval.

"Akorát nevíme, jak se jmenuješ, odkud jsi a tak, víš."

Něco v tom pánovi ve mně vzbuzovalo důvěru, ale přesto jsem mlčel a díval se na podlahu.

"Něco se ti přihodilo, viď? pořád jsi opakoval něco o zlodějích."

Brada mi zacukala.

"Já nechci domů."

Venku se ozval mužský hlas:

"Tati, jste uvnitř?"

"Jo, pojď."

Hrklo ve mně, ve dveřích stál mladý muž v uniformě Veřejné bezpečnosti.

"Tak co, vyspal ses, Sváťo?"

"Jsi v pořádku?"

"Jo, dobrý."

Odkud zná moje jméno?

"Jen tak mimochodem, domů nechceš? Hledá tě půl národa."

„Hele mladej, brzdi, a nepřeháněj, ty půl národa," vložil se starý pán.

"Já jen, že je u nás na služebně jeho bratr, a docela rád by ho viděl."

"Petr?"

"Ano, právě ten."

"Víte co, chlapi, já ho sem přivedu, ano?" tázavě pohlédl na otce.

"Asi to bude nejlepší, co říkáš Sváťo?"

Přikývl jsem.

 

„Fajn, za chvíli jsme tady."

"Obávám se, že se domů vrátit musíš." řekl najednou starý pán.

Nechtělo se mi tomu pánovi říct, že tátu, mámu a ostatní znám jen chvilku, že jsem cestu k nim nenašel, že jsem byl odmalička v ústavu a že je to všechno mnohem složitější, než si může představit.

"Kam bys šel? Nechceš mi říct, co se stalo, ale věř, vše se urovná, chce to jen čas."

Nechal jsem tohoto dobrého muže v domnění, že všechno dobře dopadne. Nezasloužil si znát pravdu. Nechal jsem vše osudu.

Zaplatil jsem další splátku.

 

Vrátil jsem se domů. Nikdo mi nenadával, kromě neomluvených hodin ve škole, jako by se nic nestalo.

Táta a Kamil si mě nevšímali, máma jen vzdychala. Jen Péťa mě někdy svým drsným způsobem pohladil.

Dny ubíhaly, nastala zima.

Ten rok napadla spousta sněhu. Bavilo mě ráno prohazovat cestičku od vrátek k silnici.

Když otec nebyl doma, pouštěl jsem Renu z řetězu a v nahrabaném sněhu jsme si hráli. Někdy jsem kvůli tomu zmeškal i autobus.

Následoval přespolní běh do školy.

Ve škole jsme se připravovali na Vánoce. Protože jsem obstojně maloval, učitelka mě poprosila o výrobu kulis na vánoční besídku.

Souhlasil jsem, bylo příjemné být potřebný.

Týden před Vánocemi jsem chodil do sousední třídy, protože naše třída byla na lyžařském výcviku v Beskydech.

Ten den, když skončila škola a já spěchal na autobus, přidala se ke mně Anina, holka ze třídy.

"Svaťo, proč jsi nejel s vaší třídou na lyžák?" zeptala se.

"No, kvůli noze, zakázala doktorka." odvětil jsem.

"Ale vždyť chodíš normálně," pokračovala Anina.

"Kluci ve třídě říkali, že to je proto, že jste chudí."

Zastavil jsem se, přestože byl autobus už na zastávce. Pohlédl jsem na Aninu.

"Doktorka říkala, že nesmím nohu namáhat, jinak o ni přijdu, a dej mi laskavě pokoj, slyšíš?"

To víš, budu ti vyprávět, co mi otec řekl, když jsem ho o peníze na hory poprosil, pomyslel jsem si. Jak snadné je lhát.

Autobus mi ujel.

Do štědrého dne chybělo několik dní. Celý dům voněl anýzem a skořicí.

Maminka pekla perníčky, a mně dovolila, abych je zdobil cukrovou pěnou.

Když jsem zdobil třetí plech, najednou se tiše zeptala:

"Svaťo, máš mě rád?"

Ruce se mi zastavily. Tuto otázku jsem čekal, četl jsem o tom, lidi se na to

ptají. Často jsem si představoval, jak bych odpovídal. Ale teď jsem žádná slova najít nemohl.

Cítil jsem lítost, respekt, úctu, kterou si všechny maminky zaslouží, ale lásku jsem necítil. Lásku v takové podobě, jak jsem o ní rád četl v knížkách paní Kutinové.

Ticho bylo dlouhé.

Zdánlivě nelogicky jsem si vzpomněl na jeden úryvek z knížky:

Lidé potřebují lásku, obzvlášť, když si ji nezaslouží.

Chytla mě za ruku, cítil jsem, jak se třese.

"Bože, odpusť mi," zašeptala a prudce mě přitiskla k sobě.

Srdce jí rychle tlouklo, přerývaně dýchala.

Rychle mě pustila a vyběhla z kuchyně ven. Zamyšleně jsem dokončoval zdobení cukroví.

 

Ten večer jsem nemohl usnout. Venku zuřila bouře. Převalování sem a tam nebralo konce. Spánek nepřicházel. Vstal jsem z postele.

Roztřásla mě zima a taky strach.

Venku je asi padesát pod nulou, pomyslel jsem si. Sáhl jsem na studená kamna. Ušklíbl jsem se, prý teplo vydrží i do noci. V noci se oheň v kamnech rozdělávat nesměl.

Za dveřmi tiše kňučela Rena. Je jí zima, vezmu si ji k sobě.

Ledový vzduch mě udeřil do tváře. Pes se mi okamžitě přimknul k nohám.

Najednou ke mně závan větru donesl plačtivé výkřiky. Přicházel od sklepa.

Kdo to tam…

Znovu jsem naslouchal.

… maminka?

Sklep, sudy s vínem…, přepadlo mě zlé tušení.
Tatínek je ve službě, prolétlo mi hlavou.

Přitiskl jsem si košili pevněji k tělu a opatrně se vydal ke sklepu. Sestoupil jsem po schodech dolů.

Ve sklepě, slabě ozářeném žárovkou u stropu, seděla opravdu maminka. Sama.

Zády ke mně, na malé trojnožce, kývala se dopředu a dozadu.

Ze sudu visela červená gumová hadička, všude bylo cítit víno a cigaretový kouř.

"Proč se jen narodil, já jsem to takhle nechtěla."

Opřel jsem se zády o zeď.

"Mám tě rád, říct neumí, cit v něm žádný není, chudáček."

"Ty pořád, nech si to, nech si to. Vidíš, jak to dopadlo, hajzle jeden, hlavně že sis užil, co?" z pláče přešla do šíleného smíchu.

"Všichni chlapi jste stejný, pořádně si za…t, co…?"

Ve sklepě nikdo není, s kým to mluví? Kdo se neměl narodit?

Rychle jsem si to uvědomil…, sesunul jsem se po hrbolaté zdi dolů. JÁ jsem se neměl narodit.

Všechno ve mně se bránilo uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.

Neměl jsem se narodit, jsem nechtěný, jsem navíc, jsem zrůda. Bez hnutí jsem civěl do zdi přede mnou.

Mimovolně se mi vybavil den, kdy za dětmi v dětském domově přijeli rodiče.

Ostatní děti měly tváře přitisknuté k mřížím okna a hltaly každičký detail těchto návštěv.

Tehdy jsem, nechtěně a náhodou slyšel starou kuchařku, jak se slzami v očích, při pohledu na děti za mřížemi řekla:

"Kdyby se ty děti nenarodily, bylo by jim lépe."

Tehdy jsem to vůbec nepochopil.

Tu noc jsem už neusnul.