Ze školy jsem se domů nevrátil.

Vánoční prázdniny rychle utekly.

Ve škole jsme si vyměnili dojmy z dárků, které jsme našli pod stromečkem.

Na přímou otázku učitelky, co bylo pod stromkem u nás, jsem rychle vyjmenoval asi pět věcí.

Jak bylo opět, (ne)snadné lhát. Lítost a posměšky bylo to poslední, o co jsem stál.

Pochopitelně jsem se nezmiňoval o tom, že jsme stromek neměli.

Táta, zarytý komunista, tyto věci doma netrpěl.

Ten den jsme dostali od učitelky úkol, napsat slohové cvičení o tom, čím chci být a proč.

Bylo to těžké cvičení, raději bych počítal rovnice, pomyslel jsem si.

Přál jsem si chodit dál do školy.

Škola mě bavila, a pak, byla to jedna z možností, jak se vymanit z role věčného outsidera "Ten z děcáku".

Vzdělaní lidé budí respekt, vážnost apod. To všechno mi běželo hlavou.

Věděl jsem, že mi to táta nikdy nedovolí, jeho představa byla jasná. Řemeslo, po řemesle další příjem do baráku.

Tehdy jsem dostal ze slohové práce pětku.

Odevzdal jsem čistý papír.

Na Nový rok táta oznámil, že bude v lednu zabijačka.

Jelítka, jitrnice, škvarky, co se ještě dělá na zabijačce?

Týden před zabíjačkou jsme ze sklepa vytáhli dřevěný sud na nakládání masa na uzení. Vydrhli jsme ho a snesli zpět.

Táta nalil do sudu vodu.

Oloupali jsme horu česneku, cibule, připravili Nové koření, tvrdé rohlíky, pepř a majoránku. A samozřejmě rum, proti zimě.

Petr slíbil pomoc, přece jen, prase prý bylo velké, táta s řezníkem by ho sami nezvládli.

Ráno před zabíjačkou, jsem nanosil a uvařil vodu na spaření prasete.

Petr rozbil smůlu na prášek. Když jsme měli hotovo, přišel řezník.

Zkušeně omrknul prase a několikrát řekl: „Hm…“
Každé Hm… zapil skleničkou rumu. Konečně vzal do ruky řeznickou pistoli. Připadala mi jako tlaková maznička, co měl táta u mlátičky, a bác. Prase padlo k zemi jako podťaté. Zavřel jsem oči. Prý se netrápilo.

Aby se prase nehýbalo a nemělo modřiny, všichni jsme si na něho lehli.

Řezník řízl do krku ostrým nožem a maminka do umyvadla "chytala" krev.

Neustále ji míchala kvedlačkou, aby se nesrazila.

Pak jsme prase dali do necek. Posypali smůlou, polévali vařící vodou, aby se daly snadno odstranit chlupy, štětiny a tak.

Když bylo prase čisté, ve stojanu se třemi nohami jsme ho na řetězech zvedli vzhůru.

S úžasem jsem pozoroval řezníkovy řezy a fígle s ostrými noži.

Ruce mu nad prasetem jen kmitaly. Za chvíli bylo prase vykucháno a rozpůleno.

Pak už jsme jen mleli, míchali, sekali, vařili, škvařili, pekli a ochutnávali.

A dospěláci pili grog a slivovici snad po litrech. I já jsem si několikrát tajně lokl.

Odpoledne jsem si šel do pokoje lehnout.

Zmohla mě únava (nebo grog?), a pak, ráno jsem brzy vstával.

Vzbudil jsem se s pocitem, že mám málo místa. Otevřel jsem oči.

V pokoji byla tma.

Vedle mě někdo ležel. Ztuhnul jsem.

"Spíš?" ozvalo se šeptem.

Vyskočil jsem a vrhl se ke dveřím.

V kuchyni bylo veselo, dospělí jedli, popíjeli, kouřili a zpívali.

Mě si nikdo nevšímal. Ani Kamil.

Po chvíli do kuchyně vešla maminka a přidala se nenuceně k ostatním.

Dlouho jsem v kuchyni nezůstal.

V pokoji mě do nosu udeřil pach vína. Zamyšleně jsem otevřel okno.

Dlouho jsem nemohl usnout. V hlavě jsem měl prázdno, ničemu jsem nerozuměl.

Tuto příhodu jsem si do deníčku nezapsal.

Toho dne mě školním rozhlasem vyvolali ze třídy.

Měl jsem se dostavit do ředitelny. I s taškou a učebnicemi.

Tušení něčeho významného mě nezklamalo.

V ředitelně seděla žena a muž.

"Ahoj Sváťo," pozdravili.

"Dobrý den."

Dlouho se mě vyptávali na to, jak se mám s bratrem doma, proč nemám teplý kabát, jak se k nám rodiče chovají, jak my k nim a tak. Během rozhovoru jsem se dozvěděl, že můj pobyt u rodičů povolil soud a byl zkušební, pro rodiče.

A úplně nakonec to přišlo.

"Sváťo, chceš se vrátit zpět do dětského domova?

Před školou stálo černé auto a uvnitř seděl Kamil.

S údivem jsem hleděl na jeho radostný obličej. Ví vůbec, kam nás vezou?

Věděl to.

Do druhého dětského domova, vlastně třetího, nás odvezli oba dva.

Nevelký, patrový dům s okny do ulice, za domem malá zahrada. Po zahradě pobíhalo několik dětí.

Uprostřed zahrady stál velký sněhulák. Copatá, asi osmiletá holčička soustředěně napichovala sněhulákovi šišku na hlavu.

Tmavovlasý kluk, asi stejně starý, ji bez zájmu pozoroval.

„Můžu to takhle nechat, Honzo?“ znělo od sněhového panáčka.

„No jó, třeba.“

„Počkejte tady, paní ředitelka si pro vás za chvíli přijde,“ řekla paní, která nás u auta převzala i s papíry, a zmizela v zadním vchodu domova.

Sedli jsme si s Kamilem na lavičku u plotu a pozorovali ostatní děti.

Nikdo si nás nevšímal.

Jak je to tu malé, proti starému domovu, proběhlo mi hlavou.

Nenápadně jsem se rozhlížel kolem.

Kolik je tu asi dětí? Kamil tiše seděl vedle mě.

„Tak, jak je?“ zeptal jsem se ho.

„Svaťo, tys tady byl?“ odpověděl.

„Ne, byl jsem jinde, je to tu o hodně menší.“

“Víš, v tom starém domově jsme bydleli ve starém zámku a bylo nás tam asi dvě stě, tady počítám, dvacet?“ odvětil jsem.

Se mnou a Kamilem, nás tu bylo třicet, jak jsem se později, dozvěděl.

„Dětí, svačina!“ zazněl ženský hlas od dveří.

„Vy noví…“

Ohlédl jsem se ke dveřím.

„No vy, vy, pojďte si vzít také chleba.“

Jídelna s osmi stoly, která byla umístěna v místnosti, podle televize v rohu, sloužila i jako kulturní místnost.

Jídlo se podávalo u zasouvacího okna, kterým bylo vidět do malé kuchyně.

Po svačině nám paní ředitelka ukázala ložnice, koupelnu, skříňky na osobní věci a ostatní zařízení v domově.

Děti nás stále okázale přehlížely.

Připadali jsme si jako vetřelci. Později se toto tušení skutečně potvrdilo.

Když jsem po několika dnech poznal život v malém kolektivu, kde si každý jedinec „chránil“ celkové výhody, přinášející život podobný rodinnému prostředí, pochopil jsem, proč nás děti nepřivítaly s otevřenou náručí.

V jejích očích jsme vetřelci byli.

Škola byla od domova vzdálena asi kilometr.

Cesta do ní byl z druhé poloviny kopec, který se táhnul až ke schodům školy.

Děti z města kopec sjížděly na bruslích, když se vracely ze školy domů.

Dívat se na tyto „bruslaře“, mě hodně bavilo.

Protože jsem byl v domově nejstarší kluk, měl jsem kromě společných povinností, vlastní, individuální režim.

Měl jsem i více volnosti.

Pokud jsem se „dovolil“, mohl jsem jít na procházku po okolí.

Kamil dobře snášel život v domově. Pravda, až na malé výjimky. Dlouho nepochopil, že když chce něčeho dosáhnout, něco dostat, musí pro to něco udělat. Nebyl na to zvyklý. Doma o nic usilovat nemusel, vystačil si s prosebným pohledem malého chlapečka. Na tátu, mámu i okolí, to vždy platilo. Zde v domově však nikoliv. Ale brzy to pochopil.

Pochopil také druhou stranu situace, kdy je někdo považován za vetřelce. Nikdy mi to sice neřekl, ale tušil jsem, že mě v duchu několikrát prosil o odpuštění za to, co mi u rodičů prováděl v důsledku možného ohrožení jeho výsady jedináčka v rodině.

Byl jsem několikrát u toho, jak u ostatních dětí Kamil „narazil“, když chtěl uplatnit něco z toho, co si z chování u rodičů, do domova přivezl.

Někdy jsem jako starší brácha zasáhl, jindy jsem v „tom“ Kamila nechal vykoupat s přesvědčením, že jednám správně s ohledem na jeho nápravu.

Zvlášť, když už musíme být v dětském domově, nebo lépe, právě pro to.

Někdy mě napadlo, že jsem stejný hajzl, jakým byl Kamil u rodičů, ale nějak jsem věděl, že jednám správně.

Jmenovala se Helena a bylo jí třináct. Před lety její rodiče utekli za hranice a Helenu nechali u babičky. Ta před pěti lety zemřela a od té doby je Helena v domově.

Štíhlá holka s dlouhými, tmavými vlasy. A pořád se smála.

Přistihl jsem se, že vyhledávám její pohled, že si přeji, aby se na mě podívala. Při pohledu na ni jsem cítil jiný pocit než u jiných holek.

Lehce mě bodlo v žaludku a neznámé vzrušení pomalu postupovalo až do krku, kde se rozplynulo v doposud nepoznanou touhu. Chtěl jsem se jí dotknout, být jí nablízku, smát se s ní.

Pravda, ozýval se ve mně druhý hlas „obyčejného“ kluka, který mě káral a varoval. Vždyť je to jen holka, co na ni vidíš, tě nebude chtít. Přesto jsem na Helence viděl hodně věcí.

Při společných hrách se někdy stalo, že jsme byli např. ve stejném „družstvu“, ve dvojici apod. Někdy jsem tomu i trochu pomohl. A ostatní žasli úžasem nad tím, jaké „výkony“ jsem při těchto hrách předváděl.

Kamil mě někdy upozornil na to, že se objevily na chlapeckých záchodech nápisy S+H.

„Já je smazal, Sváťo, přece bys nechodil s holkou, brácho, že jo?“

„Já s nikým nechodím Kamile,“ říkal jsem.

Ten den Heleně škola moc nevyšla a „dostala“ hodinovou poškolu.

Poprosil jsem paní ředitelku, zda bych Heleně s matikou mohl pomoci.

„A ty bys chtěl?“

„Jdete přece odpoledne na lyže, na kopec.“ Dotkla se ředitelka mé milované zábavy.

„To nevadí, když Heleně ta matika nejde,“ odvětil jsem.

Pátravý pohled ředitelky, jsem tehdy ještě neviděl.

„Ti pomůžu s matikou, chceš?“ Přisedl jsem si k Heleně.

„Hm,“ souhlasila.

Rychle jsem pohledem přelétl listy v učebnici, abych dostal přehled o tom, co v matematice probírali. Byly to mocniny.

Navzdory mému rozladění poškolácká hodina skončila.

Heleně mé vysvětlení tajů mocnin učinilo velkou radost.

Krátce se rozhlédla a s úsměvem mi dala pusu na tvář.

„Děkuji, Sváťo, moc,“ zašeptala.

Svět udělal kotrmelec. Necítil jsem nohy, ruce, v hlavě mi hučelo, jen místo, kde mě Helenka políbila, žhnulo opojně slastných poznáním.

Asi jsem se zamiloval, běželo mi hlavou, hodně jsem o tom četl, tady to bylo úplně stejné jako v knížkách. Prožíval jsem nejkrásnější období mého života.

Přes den jsem byl stále s Helenkou, večer jsem usínal s jejím obrázkem před očima, zdály se mi o ní sny, krásné sny, místy i dost odvážné, alespoň jsem si to myslel, že odvážné.

Ráno patřila první myšlenka Helence.

Nádherné období. Ale nemělo mít dlouhého trvání.

Jednoho dne mě vyhledal můj bratr Kamil a dal mi do ruky dopis.

„Helča ti to posílá, máš ji odpovědět.“

V dopise stálo: „Ahoj Sváťo! Asi budeš zklamaný z tohoto dopisu, ale nemůžu jinak. Již dlouho chodím s jedním klukem od nás ze třídy. Není z děcáku.

Vím, že chceš se mnou chodit, taky se mi moc líbíš, ale nechci být svému klukovi nevěrná.

Doufám, že mi rozumíš. A taky doufám, že se nenaštveš a že budeme stále

kamarádi. Souhlasíš? Nemůžu ti to říct do očí, protože bych to nesvedla, takže promiň, že ti to píšu. Nezlob se, Helena.“

Chvíli jsem stál úplně bez pohnutí.

Všechno se ve mně vzpíralo uvěřit tomu, co v dopise stálo.

Znovu jsem se na něj podíval. Stejná slova, stejný obsah, stejný smysl.

V hlavě jsem měl prázdno.

Dopis jsem zmačkal a mírným obloukem hodil před sebe na zem. Několikrát se převalil a zastavil se o špičku lodičky paní ředitelky.

„No Sváťo?“ prohodila udiveně.

„Že zrovna ty budeš dělat nepořádek? Ukliď to, prosím tě!“

Ohnul jsem se pro papírek a schoval ho v dlani.

„Je dobře, že tě tu mám, pojď se mnou do kanceláře.“

Zamyšleně jsem následoval ředitelku.

S kým to Helča chodí? Znám ho? Kdo to je?

„Posaď se.“

„Chodíš do deváté třídy, Sváťo, takže až skončíš základní školu, kam s tebou? Přestože máš samé jedničky, na gymnázium do města chodit nemůžeš, nemají možnost ubytování, to jsme si už vysvětlili, tady také po 15. roku bydlet nemůžeš, takže pro tebe do úvahy přichází jedině učební obor s možností bydlení na internát, tady jsem ti připravila nějaké letáčky z jednoho učiliště v Praze.

Podívej se na to a potom mi řekneš, jak ses rozhodl, ano?“

„Je to strojírenství, a technika tě baví, jestli se nepletu,“

dodala povzbudivě ředitelka.“

„Hm,“ odtušil jsem bez zájmu.

„Můžu už odejít?“

„Běž a po neděli se u mě zastav.“

Praha, velké město, obrovské město, snadno se tam člověk ztratí, běželo mi hlavou, když jsem ten večer uléhal do postele.

Na druhé straně dosavadní starosti a problémy najednou ztratily význam, něco se zlomilo, tam uvnitř, ve mně.

Cítil jsem, že něco hodně velkého končí.

Vždy o mém životě a osudu rozhodovali jiní lidé, cizí lidé, nyní budu rozhodovat já.

V žaludku mě silně bodlo. Dostal jsem strach. Strach z toho, že nedokážu žít tam „venku“, neznámý svět se přede mnou hrozivě vztyčil do obludných rozměrů.

Pane Vítku, Martičko já se bojím, hodně se bojím, moc se mi po Vás stýská.“

Loučení s „minulým životem“, loučení s lidmi, dětmi a Helčou, Kamilem, bylo těžké, ale daleko těžší bylo, že jsem se nemohl rozloučit s lidmi, kteří hodně ovlivnili můj život a kteří nedovolili, abych upadl a zůstal vězet v beznadějném zoufalství nejasné budoucnosti.

Tu noc, před odjezdem do Prahy jsem vůbec nespal.

Ráno u snídaně všichni mlčeli, obvyklý halas byl pryč.

Plíživý smutek procházel kolem stolů s dětmi. Sem tam se ozvalo vzlyknutí.

Kamilovi můj odjezd viditelně nevadil, bez zájmu o okolí se věnoval šátečkům s marmeládou. Slabě jsem se usmál.

„Dobrý den,“ ozval se najednou dutý chraplavý hlas.

Několik hlav vzhlédlo od snídaně.

Ve dveřích vedle ředitelky stál starší muž v dlouhém kabátě.

„Dobrou chuť děti, Sváťo, až dosnídáš, přijď ke mně do kanceláře,“ zazněl hlas ředitelky.

„Hmm,“ kývl jsem s plnou pusou.

V kanceláři stál muž z jídelny a bral si od ředitelky balík listin. Zaklepal jsem na otevřené dveře.

„Tak pojď dál, přijel tě někdo navštívit,“ prohodila ke mně ředitelka a pokynula rukou k stojícímu muži.

Podíval jsem se na něho. Muž pohled opětoval.

Počkat… srdce mi poskočilo, ty oči… ty modré oči. Srdce se rozběhlo šílenou rychlostí. Vždyť je to PAN VÍTEK. PAN VÍTEK je tady. Co tady, pro Boha svatého, dělá?

Jak dlouho jsme byli v objetí nevěděl jsem, nikdo toho druhého nechtěl pustit, oba jsme plakali, plakala i ředitelka.

Když mě pan Vítek od sebe mírně odtáhl, se slzami v očích zašeptal: „přijel jsem si pro tebe, Sváťo, teda, jestli chceš?“

„Jak…, jak to? Jasně, chci,“ koktal jsem.

„Pan Vítězslav Řehka je váš strýc, Sváťo, bratr vašeho otce,“ pronesla tiše ředitelka. A protože máš příjmení po své matce, nemohl pan Řehka v tvém prvním domově vědět, že jsi jeho.

Pan Vítek je můj strýc!?! Zarazil jsem se. Ale co Kamil?

„Kamil tady zůstane,“ odpověděla ředitelka na nevyslovenou otázku.

„O jeho budoucnosti se bude rozhodovat až přijde čas.“ 

Před 20 roky. 

Stůl ve sklepě slabě ozařovala petrolejová lampa. Kolem stolu seděli tři muži.
Ve tmě za jejich zády slabě prosvítaly dřevěné sudy.

„Vítku, neudal jen tebe. Prý i Poláka a Vaňka,“ ozval se muž s rozebranou pistolí před sebou.

„Hele, a víme určitě, že to byl Karel?“ prohodil Vítek.

„Chlape, z důvěrnýho zdroje vím, že byl u nich třikrát do tejdne, nikdo jinej tam nebyl, a hned začali zatýkat.“

…a je to komouš, co ještě chceš?“ dodal muž s pistolí.

„Utekls včas,“ řekl pomalu třetí muž u stolu.

„Půjdu se ho zeptat osobně, je to můj brácha, přece by neudělal takovou sviňárnu, udat vlastního bratra.“

„Bojovali jsme přece spolu na frontě,“ dodal Vítek a vstal.

„Hele, neblbni, buď rád, že jsi utek, však na něho dojde,“ prohodil muž s pistolí a hlasitě zacvakl zásobník do složené zbraně.

„Chlapi, uvidíme, jdu, jděte domů i vy a dejte na sebe pozor…,“ řekl Vítek a vklouzl do kabátu. 

Muž se opatrně rozhlédl, povytáhl límec kabátu a pomalu se ve tmě přibližoval k domu na rohu náměstí.

Nikde nikdo, za chvíli by měl jít do práce, pomyslel si. Karel pracoval v nedaleké pekárně.

V ruce, stočené do klubíčka, hořela Vítkovi cigareta. Opatrně si potáhl a vypustil kouř.

Karle, jsi přece rodina, to tě ti parchanti komunistický tak zmršili? Běželo Vítkovi bolestně hlavou.

Mimovolně se mu vybavili okamžiky na frontě, kdy si navzájem pomáhali, aby tu hrůzu válečnou přežili.

Najednou klaply dveře. Rychle uhasil cigaretu. Do světla pod pouliční lampou vstoupil muž.

Byl to Karel.

Vystoupil ze stínu.

„Co, co…, tady děláš? Jak to, že tě…,“ zakoktal Karel.

„…nechytli? takže je to pravda, udals mě, Vaňka i Poláka?“

„Vítku, musel jsem, chtěli jste ozbrojení emigrovat, byli jste pro nás hrozba,“ zpevnil hlas Karel.

„Ale neboj se, tebe z toho vytáhnu, když z města vypadneš,“ dodal Karel.

Vítek silně stiskl v kapse zbraň, v hlavě mu hučelo.

„Neboj se, vypadnu…,“ zachraptěl, napřáhl se a vší silou udeřil bratra do brady.

Karel obloukem dopadl na chodník.

Vítek pomalu k němu přistoupil a vytáhl pistoli. Namířil a vystřelil.

Výstřel ostře zařízl do ticha náměstí. Ozvěna několikrát vrátila zvuk zpět.

V některých oknech se rozsvítilo.

Těsně vedle Karlovy hlavy se kouřilo z chodníku.

Vítek zmizel ve tmě.

Karel pomalu vstal, chytil se za ucho, a opřel se zády o zeď. Těžce oddychoval.

„Bojovali jsme s tvým tátou ve válce, po skončení jsme se rozešli ne zrovna v dobrém. Od války jsme se už neviděli, až do teď, všechno ti povím, myslím, že si oba máme hodně co vyprávět,“ řekl můj strýc.

Pan Vítek je můj strýc, můj pravý strýc, mám rodinu, budu mít skutečnou rodinu, běželo mi hlavou v mocných návalech štěstí a radosti. Slzy ne a ne zastavit.

Martičko, tehdy jste řekla:

"Sváťo, v životě zažiješ mnoho chvil, které nebudou zlé, a přesto tě rozpláčou, pláč nemá výhradní právo na smutek, i radost a štěstí je někdy k pláči."

Bože, jak velkou jste měla pravdu.