Ivan Balbus

 

Ivan Balbus

 

 

Obraz první: Balbus přišel o práci

 

On Ivan,

pouhý chlap,

přišel o práci,

sálá z něj smrad.

 

„Nevztáhnu ruku na ženu!

A když už…

tak to nepřeženu.“

 

Jó Ivan,

otrok systému.

 

„Klaním se  před Vámi pane,

podvolím se všemu.“

 

V očích stín a v srdci křivda,

Balbus Ivan. Troska. Bída.

 

. . .

 

 

„Ženo, ženo.. Jsem doma!“

 

„No to je dost, že jsi přišel drahý!“

 

„Mám špatné zprávy Mařeno.“

 

„Bože, co zase, co zase bože?“

 

„Přišel jsem o práci má milá…“

 

„Ježiiiši, to ti nestačí, že musím po nocích vytírat poblitý bary a vopocený tyče hhh?“

 

„A dyť to říkám furt.. tak se na tý tyči taky někdy zatoč a peníze se jenom pohrnou!!“ 

 

„Ty, ty, ty proradnej HAJzle!!! K tomu se nIKDy nesnížím!“ vypiští Mařena.

 

„Bé, bé bé..“ ozývá se dětský pláč.

 

„Slyšíš, Majdalénka kvůli tobě teď brečí,“ provolá Mařena.

 

„hchhh“ – Ivan se jako nadutý trpaslík rozejde ke kolébce, upře na mimino zrak a s promáchnutím ruky přikáže:

 

„Drž PIČU HOVNE.“

 

Pláč ustane.

 

…

 

dup DuP DUP DUPPP

 

PLESK!!!

Mařena napálí Ivanovi facku, div jí ruka neulítne.

 

„Aaahhhhhh,“ Ivanovi zrudne tvář 

 

Mařena každým slovem dupe o zem:

 

„Jak to mluvíš k mojí dceři ty nevychovanej hajzle, Prase, SmRaDE, DEBILE!“

 

BÉÉÉÉ, BÉÉÉÉ, MIMIUGHGH…

 

„Pojď Mařenko, jdeme pryč, táta se zbláznil..“ jeká Mařena. Dceru vezme do náručí a odchází do vedlejšího pokoje.

 

Ivan zůstává sám, odfrkne si, ruce v bok a začne bědovat:

 

„Ach jo, ach ty ženy.. nojo. Já jsem nad věcí… musím bejt nad věcí – jsem hlava rodiny.. S blbcem prostě nemůžeš vyhrát hádku, nojo, s blbcem prostě ne. . . Ach ach… budu ten rozumnější, jistě, jistě.“ Chvíli se ještě prochází po místnosti.

 

Ťuk Ťuk Ťuk: „Májo seš tam? … Už jsem si to uvědomil, všechno je to moje chyba, mám vás obě moc rád, to prostě uhh mě jenom dostalo, že jsem přišel o tu práci..“

 

Dveře se s lehkým cvaknutím otevřou, na druhé straně stojí uplakaná Mája s dítětem.

 

Prohodí si oční kontakt. Ivan dítě převezme a hodí ho do kolébky.

 

Oba dva se posadí ke stolu.

 

„Omlouvám se..“ začne Ivan.

 

„Já taky, jsem moc emocionální hmm, jenže co mám dělat? Někdo z nás dvou musí být přeci ten citlivý a rozumný, ne?“

 

„Pfuuuu,“ odfoukne si Ivan.

 

Mařena spojí ruce a opře se o stůl:

„Takže, co se stalo, proč tě propustili..?“

 

„No… víš jak jsem nosil z práce ty banány?“

 

„Ano, vím – co s nima?“

 

….

 

„No.. tak ty

 

byly kradený“

 

Mařena na něj čumí:

 

„Cože?“

 

…

 

„Myslel jsem, že si toho nikdo nevšimne, vždyť sotva zaplatíme nájem, a potom tam na tom regálu byly prémiový kusy, pro bohatý!! Nikdo je nechtěl, PŘÍSÁHÁM Mařenko, oni by je jinak vyhodili! Já bych nikdy neudělal nic špatného, musíš mi věřit.“

 

„Proboha, tys, tys kradl?“ Mařenka nevěří svým uším, „Já, já rozumím tomu, že chceš pro nás to nejlepší, ale krást.. pane Bože. BOŽE! Chutnaly mi moc, to ano. Aaale krást, to nejde ty holomku jeden. Musíš si najít práci, ne bejt zloděj, co tě to napadlo ty trdlo moje!“

 

„Uvidíš, slibuju, zítra půjdu na úřad práce. Budu se ucházet o novej job, bude to dobrý.. jasně, tak skvělý místo jako prodavače ve státním podniku už nenajdu, ale Mařeno, já JSem SchOPnej, to dobře dopadne.“

 

Mařena nesdílí jeho reakci, očima jenom provinile koulí po stole.

 

„Něco se děje, co je?“ znejistí Ivan.

 

„Víš, taky ti musím něco říct..“

 

„Povidej,“ vyhrkne Ivan.

 

„Víš, stalo se to, když byly Májence čtyři měsíce. Měl jsi zrovna dvoudenní šichtu a já, já se tak strašně ožrala.. Bože, já byla blbá. Večer jsem šla vařit kuře.. Jak to říct.“

 

Ivan zírá. Pusa otevřená.

 

„No.. ráno jsem se vzbudila, z trouby se kouřilo, v bytě smradu jak v hradu. Tak si říkám: ‚No nic jako, dám si sklenici mlíčka.‘ Otevřela jsem lednici a kuře v ní pořád bylo.

V tu chvíli, Ivánku, jsem se málem zhroutila. Běžela jsem do kuchyně a z tý trouby jsem vytáhla zapejkací mísu, otevřela jsem ji!!!“

V tom se Mařena opře o stůl a začne nahlas řvát.

 

Ivan začíná tušit, říká si:

„Co to kurva.. Co to kurva…to nemůže být pravda….“

 

„Ffmuh,“ potáhne Mařena, “kostra v ní byla. Jenom kostra, všechno spálený na uhel, naše Májenka, Ivánku, já ji zabila. Naši Májenku,“ pláče Mařena.

 

A potom ticho. Většího ticha by se na světě nedořezal, nikdy. 

 

…

 

Až to Ivan přeruší:

 

„Děláš si PRDEL?“

 

…

 

Mařenin výraz mluví za vše.

 

„Ty píčooo… ty píčoo.. JEDNA,“ chytá se Ivan za hlavu, „Co to doprdele je, kdo SEŠ?!

 

„Co je to za dítě v tý naší kolíbce mi řekni, řekni, ŘEKNI Sakraa!“

 

Mařena fňuká:

 

„Měli jsme na ní záruku, pamatuješ? Vyměnila jsem ji za robota.

Naše dítě je ROBOT.“

 

Ivan vyjde ke kolébce.

 

„Kurva, jí jebe, tý ženský jebe,“ opakuje si. 

 

Hledí na dítě, vlastně už ani neví, čemu věřit.

 

„Ivane, zezadu, na hlavě. Má tam čárový kód.“

 

„Ne ne ne ne,“ problikne Ivanovi.

Opatrně dítě nadzvedne a začne mu otáčet hlavu.

 

„Ať tam nic není, prosím, jééžiš.“

 

Otočí hlavu. A

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

nic tam není.

 

„APRÍÍLLL!“ Mařena se začne řezat smíchy.

 

Ivan na ni nevěřícně zírá.

 

…

 

„Ha ha ha chuhahhahahha, Já blbec, ježíííš, že já ti na to vždycky skočím.“

 

„Já věděla, že skočíš, zasloužil sis to za to, jak ses k ní choval! Musíš si naší malý víc vážit.“

 

„Ach Mařenko, kvůli tomuhle tě miluju!“ V očích slzy, chytne ji za ruku a tou druhou ji přes jejich stisk pleskne.

 

„Já tebe taky!“ vykřikne dojatě Mařena.

 

„Pamatuješ, když jsme byli na střední?“ Mařenka jenom hrdě pokývne, „Nakecal jsem ti, že ti umřela teta – a tys mi na to skočila. Pak jsme šli na naše první rande! Ha ha ha ha.“

 

„Ach jo, na to nikdy nezapomenu ty můj Ivánku!“

 

Roztočí se z mužova sevření.

 

„Tak já dojdu pro večeři..“ oznámí radostně Mařena.

 

„Copak bude?“ zeptá se lišácky Ivan.

 

„Kuře, kuře, drahý!“

 

Ivan se ohlédne na kolébku:

 

„Ach, ach, dítě je v kolébce, tak dobrý hahahaha.“

 

„MuChAHaHAA IhaCHUCHAuBAHIHA JÁchachaHUhahA!!!“

 

A oba dva se začnou smát, řezat jako prasata, jako politici či diktátoři – hanebníci, odpad společnosti.

 

 

Obraz druhý: Ivan na Úřadě

 

Druhý den ráno přichází Ivan na úřad práce.

 

„Dobrý den..“ pozdraví do místnosti.

 

Nikdo nic. Nikdo nic, ani mouchy nezabzučí. Záclony blokují příchozí světlo. Dusný vzduch je plný zatuchliny. Za pultem sedí stará seschlá bába….

 

Buch buch BUCH! Dvěma prsty to tam bouchá do klávesnice. PRÁSK!!!  S Ivanem to trhne. Rány – výstřely z děl.

 

Pomalu se prodírá tuhým vzduchem k pultu stařeny:

 

„Ehm, promiňte, jsem tady správně na úřadu práce?“

 

„Proosim…?!“ bába se vzpřímí jako vystřelovací kačer,“ no nevím, na jakém ouřadě jste vchy – my tomu tady ale říkáme ouřad nezaměstnanosti mladý pane.“

 

„Ouřad nezaměstnanosti, mladý pane,“ podává mu ruku.., „mladý PANEE??“

 

„Achh, Ivan, Ivan Balbus.“

 

Bába má stisk jako hydraulický lis, vezme a protočí mu ruku.

 

„UUUU, TO je teda síla,“ zasténá Ivan.

 

Bába se usměje a odbelhá se zpátky za počítač, dosedne jako prohnutá kachna.

 

„PROOSIM?“ vystartuje rašple opět ze židle.

 

„Promiňte?“ vypustí nechápavě Ivan.

 

„NEseďte mi tady, nemůžete sedět. To prostě nejde. To byste byl nezaměstnán. Nesmíte být nezaměstnán..“

 

„Jistě,  já… já  já“

 

„Co já, já, co nechápete, PROsim?“

 

„Promiňte, já jsem chtěl říct… já hledám práci.“

 

Bába k němu stojí nakloněná s rukama v bok, po chvilce se plácne o stehno a dodá: „No vidite, to sem chtěla slyšet!“ a vydá se opět tu svoji vlnící se sardel posadit.

 

Ivan stojí na místě, bizarnost okamžiku ho zaplavuje.

 

Bába čučí do monitoru, syčí a kontroluje si po sobě slova, v tom však očkem zahlédne stále stojícího Ivana:

 

„No tak se posaďte… a počkejte.“

 

Jen se Ivan dotkne lavičky, zazvoní telefon.

 

CRRRRRRR   CRRRRRRR   CRRRRRR

 

Stařena napřáhne svou krokodýlí ruku a sluchátko zvedne – chvíle ticha      a babčin vážný výraz:

 

„Jediný uchazeč pane vrchní..“ pak se na chvíli odmlčí,“pane vrchní, jen jeden jediný uchazeč, pane vrchní.“

 

…

 

„Ivánek Balbusů.“

 

„Jistě, poŠLU!,“ vzkáže bába a třískne sluchátkem.

 

„Takže pane Balbusi…,“

stařena obepne svým tělem stůl jako chobotnice,

„Pán vrchní na Vás již čeká.“

 

Ivan se zvedne, ale vlastně neví, kam jít. Otočí se a polozdviženou rukou naznačí dotaz.

 

Bába jenom rychle a rázně odsekne:

„DeVÁTé pTRO VLEvo !!!“

 

Balbus odchází po schodech nahoru… Stařena si nasliní prst a otočí ve svém pracovním archu o zase stránku dál.

 

. . .

 

Stoupá celý zubožený po schodech.

 

Už ho vidí – pan vrchní, asi velice zaneprázdněný člověk, pořád chodí z jednoho koutu místnosti do druhého, telefonuje a něco zapisuje na list papíru.

 

Ivan k němu nenápadně přistoupí, jejich pohledy se střetnou.

 

????

????

 

Vrchní podá Ivanovi ruku, přitom se k němu nakloní, zhoupne, jako postavička na pružině:

„Prosim Vás, počkejte mi v kanceláři, juu?“

 

Ivan nejistě pokývne a vyrazí.

 

Ve středu kanceláře stojí dlouhý dřevěný stůl, Ivan sklouzne na židli a vyčkává. Hlas vrchního pomalu přejde do ztracena.

 

TIK TOK.. TIK.. TOK.  –  k jaké to šlechetné práci ho přidělí – Kominík? Pomocná síla? Kopáč?

 

„Helemese!“ Udiví se Ivan, když svůj pohled upře na položenou bankovku:

 

„Týbrďo, to je bankovka!“ Bere ji do rukou a prohlíží si ji proti světlu:

 

„A né jen tak ledajaká!

 

To je unikátní sběratelská bankovka z roku 1918 – Pane Bože!“

 

Pan vrchní mezitím vstupuje do dveří:

„Kcchhii,“ nevěří svým očím.

 

„Do psí prdele,“ pomyslí si Ivan a začne otáčet hlavu…

 

„Ať tam není, bože, ať tam není,“ modlí se Ivan.

 

BUM najednou ho vidí, rukama udeří o stůl. KDGJGNK

 

„PANE!“ křičí Ivan.

 

„Vojíne…“ ŘVE naštvaně vrchní.

 

„Paane..!“ Ivan vstává.

 

„Zélénáči!!!“ vrchní oponuje.

 

„GeneráááLE!“ řve téměř s brekem Ivan,

 

Pan vrchní začne plačtět:

„Kadidelníku.. ty sis prohlížel moji bankovku…?

 

„Pane, pane, generále, mistře, ministře, vůdče!“Ivan prosí.

 

„Moji unikátní bankovku? To není jen tak ledajaká bANkoVkA.. je to sběratelský kousek z roku 1918!“

 

„Já víím, já vím,“ pláče si Ivan do dlaní.

 

Vrchní zrudne a zavelí:

 

„AACH, NA ZEMM!! KURVA KŘIČÍM NA ZEM!!“

 

„Prosím, prosím?“

 

„Kliky do psí píky, budeš dělat kliky!!!!“

 

„Proboha, Kristova noho, u všech dalmatinů…“ běduje si pro sebe Ivan..

 

„Á raz… Á dva!

 

Á tři!“

 

„Aachch  fuuuu,“ funí Ivan.

 

Sákra, ty líná svině, vodkaď pocházíš ty hovneee!“

 

„Iiiichhh, huuaaschch“

 

„Prohni se PRDE, prohni se až dooolůů, dělej, MARŠ!“ přikazuje vrchní.

 

Desátý klik, patnáctý, dvacátý…

Nahoru

Dolů

 

Ivanovi se podlamují ruce:

 

„Fuh ach“ KŘŘ – Ivan dopadne na zem, celý roztřesený, vypadá jako zlitá troska.

 

Vrchní na něj chvíli kouká jako na zuboženou zvěř… pak Ivana osvobodí:

„No tak dobře ty břečko, sedni si,“ Promne si bankovku mezi prsty a strčí si ji do náprsní kapsičky. Poklepe na ní prsty:

 

„Tohle je moje, co je moje na to nesahat, nebo zařídím, aby tě snědly MorČAta!“

 

Ivan mlčky pozoruje, neodvažuje se odpovídat..

 

„Dobře Ivane, to nebylo moc hezké uvítání, je něco, co bys mi o sobě chtěl říct? Něco, co si myslíš, že by ti pomohlo získat lepší práci?“

 

„Ehh Já jsem Ivan hh.“ vymáčkne ze sebe ten chudák.

 

Pan vrchní se usměje:

„Hochu… ty žiješ ve světě plném iluzí.. – Dobře, já ti teď řeknu, co budeš dělat a ty to po zbytek života dělat budeš. Ano?“

 

„Panee…?“ poddá se nevěřícně Ivan.

 

„Ta paní, kterou jsi viděl dole, ta se jmenuje Dagmar, nastoupila sem v dva a dvaceti a prožrala se na sto dvacet dva… hrůza co? haha.“ dodá vrchní a začne smát. „Chtěl bys pracovat jako ona, huh? Krysička za stolem? haha.“

 

 

Vrchní vytáhne starý flekatý notes a začne v něm listovat:

„No nic. Podívej – kominík.., to by se ti líbilo?“ zeptá se Ivana jako by byl malé dítě, které neví, co si dát k obědu.

 

„Ne pane… ghg…“ odpoví potichu Ivan a přitom polkne, potom ještě velice nepatrně zašeptne:

 

 „nikoliffff…“

 

„Ale, ale, ŘEMeslo ti nevoní vojíne? Prostrkoval bys díry černou štětkou!“

 

Ivan nereaguje.

 

„C c c. Pomocná síla v kuchyni?“

 

„Neumím vařit,“ vystřelí Ivanovi z pusy zbloudilá odpověď.

 

„To byste ani nevařil, umýval byste nádobí pane, nádobí byste umýval.“

 

Vrchní přetočí v notesu na další stranu a uvidí pozici, která Ivana jistě zaujme:

„Dobrá, ale tohle už se ti bude líbit!

 

„Operátor válcových ploch v baru Mama Mia Figaro. Utíral bys tyče po našich nejlepších dámách.“

 

Ivanovi vyraší pot na čele:

„Prosím a milostivě Vás žádám, rád bych uživil svou rodinu.. máte tam něco dobře placeného?“

 

„Hmmmmm ughg“ odfrkne si pan vrchní..

 

„No nevím, nevím zelenáči… I když něco by tady bylo,“ znenadání se vrchní dotkne dlaní kapsičky s bankovkou, “jenom… nemysli si o mně, že jsem nějaký hrubián.. jenomže, to byla moje bankovka, moje dítě… rozumíš?“

 

„Velice se Vám omlouvám! Nikdy jsem na ni neměl šahat!“

 

„Nee, to neee, vy nhEe,“ pan vrchní se rozpláče.

 

„Promiňte pane, děje se něco?“

 

„Za to nemůšete, to moje hojmony… musím si vzít pjášek, pjoto jsem na vás tak vyjej… ughfh ihid..“ šáhne do kapsy u kalhot a z malé krabičky si vezme jeden, druhý a nakonec i třetí prášek.

 

URRRRGGHUCH – polkne:

 

„Víte.. můj otec byl voják, surově mě bil.. no a na vojně.. to mě dostalo, od tý doby si hraju na komandanta.. sorry sir.. sorry sir.. pózor! Pohov.“

 

„A co ta práce?“ Ivan si začne uvědomovat, jak neskutečně prohnilá bytost sedí naproti němu.

 

„Ach… práce, to je ale opravdu velice nebezpečné. Nedoporučuji Vám to.“

 

„Je to alespoň dobře placené?“

 

Vrchní potáhne:

„Uhh, jistě, lépe než cokoliv jiného.“

 

„O co se jedná?“

 

Vrchní se Ivanovi podívá do očí a vyřkne:

 

„Svoz hoven.“

 

„Prosim?“

 

„Svoz hoven, vozil byste hovna.“

 

„????????????????????“ 

 

Ticho ovládlo sál..

 

„Co se to sakra děje?“ V Ivanově mysli propuká bouře, pozvedl obočí a nevěří, co slyší.

 

TIK TOK.. TOK TOG TOK

 

Bzz, bzz.

 

tik

 

Ivan před sebou gestikuluje rukou..

 

„Počkejte, co že bych DĚLAL???“

 

„Stal byste se takzvaným SSNO, specialistou na svoz nebezpečného odpadu, lidově tomu říkáme..“

 

„Dobrý dobrý, kolik je plat?“

 

„15 000 Kiků měsíčně..“

 

„Toolik?“

 

„Ano, tolik.. spousta chlapů se už ze směny nevrátí… pohltí je to..“

 

„Pane, pane.. já to beru,“ Ivan neváhá ani vteřinu.

 

„Opravdu? Opravdu? Neunáhlete se!“ ujišťuje se vrchní.

 

„Jistě.. ale – někdo to dělat musí a za ty peníze, já to dělat budu.“

 

„Dobrá tedy… POOOZOOR!!!“ zahřmí náhle vrchní – opět zešílel.

 

Ivan sebou trhne. Rezignovaným pohybem vstane.

 

Vrchní k němu vykročí a zasalutuje, na tváři přiblblý, vypulírovaný úsměv.

Ivan pozvedne svoji ruku — poslední zbytek sebeúcty ho opustí ještě dřív, než ji natáhne k pozdravu.

 

„Adresu si zjistíme. Smlouva přijde poštou,“ zazní mechanicky.

„Nashledanou, vojíne,“ rozloučí se vrchní.

 

Ivan vyjde z budovy — a venku zjistí, že si ani nepamatuje, jak se vlastně jmenuje.

 

 

 

 

 

Obraz třetí: Mrzák

 

Ivan se vrací domů z úřadu. Chodníky lemují odpadky, bordel a puch.

 

„Tak já budu převozník. Ty jo, to bych si neřek,“ pomyslí si.

 

„Heej, heej pane, prosím, pomozte mi!“ ozve se od schoulené postavy na ulici.

 

Ivánek na něj pohledí. Vychrtlý chudák bez nohou, leží tu a žebrá. Ivan sklopí oči a hodlá ho obejít.

 

„Počkejte, počkeejte.. pomozte mi, jenom drobáček..“ Bezdomovec bez nohou vypadá jako krab, byl by se za ním rozběhl a klapalo by to jako když jede vlak.

 

„Taky jsem vozil!“ vykřikne mrzák.

 

Ivana zamrazí.

 

„Správně, sračky. Vozil jsem SRAČKY! Taky jsem byl SSNO, specialistou svozu nebezpečného odpadu. Lidově svoz…“

 

„Počkejte, vy jste vozil?“ dotáže se nechápavě Ivan.

 

„Ano.. ano, vozil jsem 9 let. Vite, já poznám převozníka, já ho poznám na sto honů. Dejte mi drobáček a já Vám povím co vim…  PROSIM.“

 

Ivan chvíli váhá, ale nakonec dá Bezdomovci lesklý desetikikovník.

 

Pff – mince dosedne do jeho špinavé dlaně.

 

„Znám to, jste na dně. Naslibují Vám peníze, ale věřte mi. Odejděte, dokud je čas. Fekální infekce mi sežrala obě nohy,“ řekne a ukáže na dva pahýly,“ teď je ze mě mrzák. Důchod mi nevyplatěj. Jsem upně v prdeli. Bohatnou jenom ty nahoře. Mistr Čurakovski hihi. My sběrači, převozníci, leda tak stárneme. Dozvíte se to, dozvíte se to na začátku a dozvíte se to hned. Postupně umřou všichni chlapi ve Vaší četě, až zbydete jedinej,  JEdinej JEDINEEJ.“ mrzák začíná mluvit jako šílenej, „Budou se vás snažit přesvědčovat, ale já vím co jsem viděl uhehehe, Albrecht, měli jsme výjezd k rutinní zácpě. Já jsem čekal v autě, on už se ale nevrátil. Celej ten barák vyletěl do povětří. Já vám říkám, že vás to zabije, všichni mi lžou uheheh, nejseš ty nějakej špeeeh?? uheehe.“

 

Ivan se ho rozhodne přerušit:

 

„Proboha, proč jste neskončil, když jste věděl, jaký to je?“

 

„Uheeehehe…. ou..“ mrzák zakroutí hlavou a už nic neřekne…

 

 

 

Obraz čtvrtý: U Balbusů doma – Ivan získal práci

 

Postava vstoupí do bytu Balbusů. 

 

„A kdopak nám to přišel?“ ozve se jemný hlásek a cupitání.

 

„Tak co? Tak co? Budu mít doma kominíka? Co, co, co? Pověz!“ útočí Mařena.

 

„Májo, nevím, jak to mám říct…

 

budu převozníkem.“

 

Mája rázem přepne, v očích ji naběhne zlost, dá Ivanovi facku.

 

„Ty svině! Jaks mi to jenom mohl udělat?!“

 

PLESK, otočí se na jedné noze a rozdupe se na druhý konec místnosti.

 

„Mařenoo, co jee?“ volá na ni nechápavě Ivan.

 

 

 

Mařena je otočená směrem ke zdi, ruce zkřížené:

 

„Ty víš co je, moc dobře. Jirka byl taky převozníkem!“

 

„A jee to tady, když nevíš co, tak vytáhneš Jirku,“ zvolá uraženě Ivan.

 

„Ale Ivane, nechal tady po sobě dvě děti! Nechci žít s pocitem, že se můj manžel už nemusí vrátit z práce živej.“

 

Ivan na ni čumí.

 

„Jsou to už tři roky a chudák jeho Johanka, tu to úplně vzalo. Radši se budu točit u tyče jako nějaká coura, než aby tě tam venku zavalila hrouda.“

 

Ivan se soucitně podívá na Mařenku a poví:

 

„Ale Mařenko, já už jsem tu práci vzal… Bude to dobrý, nebudeš už muset uklízet zvratky v barech.“

 

Mařena si skryje obličej do dlaní: 

 

„Nechci tě už ani vidět. hhhh,“ zasténá  a běží se schovat do jiné místnosti.

 

„Bóže, to jsem se to vdal,“ prohlásí si pro sebe Ivan, z lednice vytáhne pivo a jde se koukat na televizi.

 

 

 

RÁNO:

 

Ivan se probudí politý pivem na gauči.

 

„Ty prase, tys ještě nevstal?!“ osočí ho jeho žena.

 

Ivan se podívá na Mařenu, přitom bradou strčí do láhve od piva, která mu leží na břiše. Smradlavý mok mu zalije tílko. To Mařenu ještě víc rozpálí:

 

„Byl tady pošťák s hnědou obálkou, to budou ty tvoje SračKY! A mimochodem, koupím si lepší šaty a naše Majdálenka bude chodit na tu nejlepší školu ve městě, ale že ses vůbec opovážil to vzít, nezapomenu TI TO!“

 

Muž si krkne, div se nepozvrací a dodá:

 

„UGHCHE, No tak vidíš, prachy máš, seš spokojená.“

 

Mařena se chytne za hlavu, protočí se a utíká zase jinam.

 

…

 

„Jdu povozit malou, tak ne že se tady udávíš..“

 

„Ale neudávím, a ty si dávej pozor, ať na tebe nespadne hrouda hoven, ha ha ha. Bóože.“

 

„Cccchhe,“ zasyčí žena a pak vyjede s kočárkem z bytu.

 

…

 

„Já smrdim tyyyvoe,“ řekne si pro sebe Ivan.

 

O chvíli a jednu sprchu později:

 

Ivan si sedá ke stolu a otevírá hnědou obálku,

 

v duchu si čte její obsah:

 

„Vážený spolupracovníku, jsme rádi, že jste se rozhodl stát hrdým členem SSNO, dostavte se prosím 3. dubna v 9:00 na naši centrálu, sídlíme v ulici Okousaných Víček. Vaše první směna bude trvat 48 hodin, a bla bla bla..

 

S pozdravem

 

 

 

Romadur Žovinsky
vedoucí komplexu“

 

 

Ivan se zadívá na hodiny a zeptá se jich, kolik je:

 

„Heej, hodiny, kolik je?“

 

Hodiny se na něj podívají a milým hláskem odpoví:

 

„Je deset hodin a třicet minut, milý Ivane.“

 

„Tyvooe, první den a já přijdu pozdě, noo nic, pošťák blbej,“ zanadává si.

 

Rukou naškrábe Mařeně na papír vzkaz:

 

„Moje Mylá Mařeno. Jdu do práce. Vrátím se až pozítří. Tvůj. Ivan.“

 

Obraz pátý: na centrále SSNO

 

Velká šedá budova s vroubkovanou omítkou, okna z jednovrstvého skla, vrchol komunistické architektury.

 

Ivan sedí v kanceláři a vyčkává na příchod nadřízeného.

 

…

 

„Tak tohle je ono? Sem mám chodit po zbytek života?“ říká si.

 

Do kanceláře vchází tlustý chlápek.

 

„To bude asi šéf,“ dojde Ivanovi a postaví se.

 

„Dobrý den.“

 

„Dobrý den, jmenuju se Romadur Žovinsky a jsem šéfem tohohle komplexu.“

 

„SSNO tomu tady říkáme, víte, co ta zkratka znamená?“ pan šéf disponuje hlubokým a otlučeným hlasem.

 

„Ano, to je, jsou.. Specialisté na svoz nebezpečného odpadu.“

 

Pan šéf se popichovně usměje.

 

…

 

„První chyba…“ probleskne tiše Ivanovi.

 

„Skoro, skoro. – Specialisté svozu nebezpečného odpadu. Bez toho na.“

 

„Ahá, ahá, zajímavé, dobře.“

 

Najednou šéfův výraz přejde z ustaraně usměvavého do pouze ustaraného a zklamaného.

 

„Víte, chci se omluvit, že jsem přišel pozdě,“ dodá Ivan.

 

„Co se stalo?“ šéf si spojí ruce a nakloní se k Ivanovi.

 

„Já jsem zaspal pane, omlouvám se.“

 

 

Šéf zabručí:

 

„Hmm… a proč si myslíte, že se hodíte na tuto pozici?“

 

„Noo víte, jsem zodpovědný,“ Ivan přitom kýve hlavou, „A taky týmový hráč… noo “Začne si nervózně hrát s prsty a kousat se do rtu. „Aaaj, to neníí dobrýý,“ říká mu jeho vnitřní hlas.

 

„Jak se jmenujete?“

 

„Ivan Balbus“

 

„Ivane, bojíte se smrti?“

 

„Prosím?“

 

Zvláštní pocit, byl by řekl, že mu bylo příjemnější klikovat před tím bláznem z úřadu. Ale tenhle člověk – myslí to vážně.

 

„Já, já nevím,“ řekne Ivan skoro až vyděšeně.

 

„Hmfff,“ oddechne si šéf.

 

„Ptám se na to každého, kdo k nám nastupuje Ivane. A řeknu Vám jedno, to, jak odpovíte, neovlivní, jestli se ze směny vrátíte živý.“

 

Koukají na sebe, Ivan zhluboka dýchá.

 

Šéf vytáhne zapalovač a cigaretu.

 

Cvak, cVaK, ssss vžuuuu baf baf baf..

 

„Mu, můžu taky?“

 

„Nate,“ řekne šéf, podávaje Ivanovi cigaretu.

 

Při vdechnutí kouře si Ivan trochu zakašle, ale pak to taky rozbafá.

 

„Teď na chvíli odejdu. Promyslete si, o čem jsem mluvil.“

 

Šéf odchází na chodbu, po cestě zapne rádio, z něhož se rozezní skladba „Yakety Sax“. Trumpety a všemožné činely zaplaví místnost. Ivan chodí po místnosti a zoufale kouří.. Pi pi ri pí, ba ra bů. Fůů fuůů.

 

„Tyjo, tak to bude asi tvrdá práce… smrt, ha, no nebojím se, co jsem mu to řekl, mně se nic nestane.“

 

FUUUU potáhne, načež jako drak vypustí kouř nosem.

 

Na podlaze rudý koberec s geometrickými vzory, jeho rozhodnutí mu probíhají před očima.

 

…

 

Z cigarety zbývá už jenom konec, Ivan ji hodí na zem a zadupe.

 

„Ou.. jejda,“ dojde mu. Pak cigaretu seškrábne a hodí do popelníku..

 

Uplyne ještě minutka, než šéf vstoupí do místnosti.

 

„Egh Egh,“ poklepe si šéf dvakrát pěstí na hruď a vypne rádio:

 

„Rozhodnut?“

 

„Já to beru pane.“

 

„Dobře,“ řekne šéf a usedne do koženého křesla, z jeho pěny se rychle vytlačí vzduch a ozve se: „csssss..“

 

Šéf si vezme černou kalkulačku, v jeho ruce vypadá směšně malá:

 

„Nástupní plat činí 15 000 kiků měsíčně – při plnění plánu. Dále, určitě se hodláte pojistit, proti nečekané události, to znamená pojištění 3000 kiků měsíčně, dále minus ostatní srážky a daň plus slevy, to znamená, že měsíčně dostanete 9 152 kiků.“

 

„No, no no…,“ šeptá si tiše Ivan.

 

„Ale to není vše, první měsíc se zaučujete, plus výstroj a všechno, takže první měsíc pouze 2 000 kiků.“

 

„Ty jo, tak ty mě teda vošuulili,“ pomyslí si Ivan.

 

Šéf ukáže na sešité listy papíru a začne ukazovákem poklepávat na podpisovou kolonku:

 

„Tady mi to podepište.“

 

„Sakra měl bych? Neměl bych? Naléhá na mě,“ Ivan začne pochybovat.

 

**ťuk Ťuk ŤUK**

 

Šéfovo hrubo-tučná ruka se opírá o stůl, vydechuje jako mytický drak. Zhrublá kůže a pohled vraha.

 

…

 

cscss

 

„A ještě tady“

 

csscdsuuua

 

„A poslední podpísek,“ Šéf si nasliní prst a otočí ve smlouvě.

 

cscscfua

 

Klik, Ivan položí pero.

 

Žovinský se usměje a potřese Ivanovi rukou:

„Vítej na palubě hochu! A mimochodem, měl jsi štěstí, že máme tak málo lidí, jinak by tě to zpoždění diskvalifikovalo. Ve dvanáct hodin nástup před garáží číslo šest, převezmou si tě mazáci.“

 

 

 

 

Obraz šestý: ve službě

 

Slunce je na obzoru a Ivan přichází před garáž číslo šest. Tam už v šedé ošuntělé kombinéze čeká pracovník, ruce zastrčené v kapsách a rozhlíží se po okolí.

 

Když Ivana spatří, rozejde se směrem k němu. Ruku má zašpiněnou jak od uhle.

 

„Áchoj, áchoj,“ říká podivně pracovník a mezitím mu podává pravici. Hezky ze shora, dlaně do sebe zaletí jako dva ptáci.

 

„Čauu.. uhh, jenom ty?“ zeptá se Ivan.

 

„No jafný, kolhik bys nás chtěl?“ odvětí mu šišlavou mluvou.

 

Pracovník poplácá Ivanovi přes rameno, jeho „nová“ šedá kombinéza má první černý flek.

 

„Já fem Karel, žikej mi Kája,“ Když na něj Kája mluví, tak si nelze nevšimnout neskutečného zápachu z jeho úst.

 

„Já Ivan, řikej mi jak chceš.“

 

„Dobfře Ívo, pojď si natzednout a jédem,“ Karel mávne směrem na prastarou cisternu.

 

„Co to je – to hnědý…?“ ukáže Ivan prstem na nádrž cisterny, která je potřísněná něčím, co vypadá jako hnědá barva.

 

„Cha cha, to byl Růža, blbě připfevnil chadici, ulítlo to a než jsme zastavili proud, tak se ty sračky rozlíthaly po vokolí.. cha cha.“

 

Ivan na Karla zírá jako vyděšený slimák.

 

„Neeboj cee, zvykněš si,“ uklidní ho Karel.

 

„Hmmm, hmmm“ pobrouká si Ivan.

 

Usednou do ošumělé kabiny. Cisterna se se zoufalým zahvízdáním motoru nastartuje. Karel promáčkne plyn a s oběma to trhne, rozjedou se.

 

Vžuuuuum PFF

 

„Cejtíš ty flny? To si na zádech vezeme celý měcký představenstvo. Haha – chápeš? Moře plný sračiek? cha chachacha,“ vyhrkne ze sebe Karel nejlepší vtip, který zná, potom zařadí další rychlost.

 

KCHH, Ivanovi zaletí hlava na opěrku.

 

„Sakra to je blbej humor, ale má celkem recht,“ pomyslí si Ivan.

 

„Jo hoo, to joo,“ odpoví Karlovi a usměje se.

 

„Nfoo a Ivane, jak ses dostal k týhle práci?“

 

bu bu bu bu, jedou po kostkách. Kabina je špinavá, na palubní desce leží starý hrnek od kafe – plný černé hutné kapaliny.

 

„Šmuuuf,“ Karel se toho hnusu napije.

 

„Noo? Pofidej.“

 

„Potřeboval jsem peníze, vyhodili mě z práce, měl jsem fakt dobrou pozici prodavače ve státním podniku..“

 

„Thýýjo, jak ses k prodavači dostal?“

 

„To tatínek, měl kontakty ve vyšších místech. Poslední roky života se jenom klaněl, díky tomu jsem to místo dostal.“

 

„Fno, tak tady to taky neni čpatný, ale je to nevezpečný. Pro rodinu blbý,“ jednou rukou drží karel volant a druhou z malé kapsičky vytáhne zašlou černobílou fotku, podá ji Ivanovi.

 

„Fidíš toho kluka s těma cubama?“

 

Na fotce je dítě s neskutečně obřím předkusem, krátkými vlasy a pohublou postavou.

 

„Jó králiček, to je můj kuk, za tejden bude slavit 10. narozeniny.“

 

„Jó, pěknej..“ řekne Ivan, ale v duchu si myslí: ‚ajjj.‘

Chvíli ještě jedou, až zastaví před starou žlutou barabiznou.

 

„Tak si vyftup, jdeme do akce,“ pokyne Kája.

 

„Tohle je dům starý Rosenbaumový, skhoro každej tejden sem jezdíme.“

 

„Co mám dělat?“ zeptá se Ivan.

 

„Drš se za mnó.“

 

Karel se připlíží ke vstupním dveřím a začne klepat.

 

„Phaní Rosenbaumová? Jste tam? Haloo“

 

Klep klep klep..

 

Karel se otočí na Ivana:

 

„Vem si zatim  přenosnej fytel na skračky, to bude stačit.“

 

Karel buší na dveře:

„Není fám nic? To je Karel tady!“

 

Nic se neozývá.

Karel probodne Ivana podezřívavým pohledem a pomyslí si:

 

„To něni fobry.“

 

HUGHHEHG, ozve se z domu pazvuk, jako kdyby medvěd grizzly vyzvrátil svoji potravu.

 

Oba dva uzemní ledový blesk strachu..

 

„To je divný, něco se jí muselo stát! PHANÍ Rosenbaumová!” znervózní Karel a začne křičet.

 

“Něco se děje, afi dostala nějaký záchvat, zakra! Musíme ji pomoct, RYCHLE!!”

 

pu pu PU PU! rychlé kroky

 

„Kurva sekeru Ivane, podej mi SeKERU!“

 

Ivan, celý vyděšený, otevře zbrkle postranní box cisterny a vyndá z něj prohnilí kus dřeva.

 

„Už jdeme vaní Roseňbáumová! Už jděme!!“ řve Karel a sekerou se rozmachuje do dveří, poprvé, podruhé. 

 

Prásk, prásk.

 

„Nebojde my Fás zachráníme!”

 

BUM BUM 

 

KCHHHHHHH

 

 

 

pip

 

 

 

 

 

„Ty pičo!“ zařve nevěřícně Karel, v ruce drží jenom topůrko od sekery.

 

Ve dveřích díra, čepel vletěla dovnitř.

 

…

 

„Proč.. Proč si sakra nemířil na zámek tyvoe..?! Proč si mířil doprostřed dveří?!“ ptá se ho zoufale Ivan.

 

„Nevim, nefim doprčic.“

 

Koukají tam na sebe, oranžové světlo z majáků cisterny co sekundu ozáří ulici.

 

Ivan stojí, třesou se mu ruce.

 

Karel začne vší silou kopat do dveří, až se konečně rozletí na milion kusů

 

Kop, KOP, krchh fu.

 

Vběhnou dovnitř.

 

„Kurvaa, nee,“ Karel spadne na kolena a začne zoufale řvát:

 

„Já ji zabil DOPÍČI“

 

Paní Rosenbaumová – leží schoulená na chodbě, v tváři má díru od sekery a na potřísněných šatech ji leží kovová čepel.

Jako by jí někdo střelil do obličeje brokovnicí – vyfouklý fotbalový míč, RoZtRHaný a namočený v krvi.

 

Když to Ivan vidí, tak se mu obrátí žaludek a běží před barák vyvrhnout jeho obsah.

 

Buuuughhe, vyblije se.

 

„Fuj kurva, to je kokot ten Karel,“ zamumlá naštvaně. Dobelhá se zpátky do domu.

 

Karel klečí na kolenou a utírá si do kombinézy slzy neštěstí.

 

„Co budeme dělat?“ ptá se ho rozklepaně Ivan.

 

„Hmhh,“ povzdechne si Karel a vstane. Stojí k Ivanovi zády, hledíc na tělo paní Rosenbaumové:

 

„Zahladíme to Ivane,“ strčí si ruce do kapes, palce ven. „Hodíme ji do její nádrže na splašky, nikdo se nebude na nic ptát.“

 

Otočí se na Ivana, ten spatří Karlův obličej – pořád je to on:

 

„Byla to prostě nehoda. Navííc, byla ftařičká, nemůžu o tuhle práci přijit. Rodina mě pocebuje! Pomoz mi.“

 

Ivan neví, co říct, ale moc na výběr nemá:

„Dobře, dobře, co nám zbejvá…“

 

Karel vezme čepel od sekery a jde ji očistit do dřezu.

 

Ivan čeká, nechce se mrtvoly dotýkat.  

 

„Dobze, já ji tam chodim, neboj se, za chvíli ji to rozežere. Ty to tady satím ukliď,“ zavelí Karel a začne vláčet bezvládné tělo pryč.

 

Ivan si drží ruku před pusou, a do hadru bere zbytky paní Rosenbaumové, tu kus nosu a tu zase útržek očního víčka. Krev je světle červená a řídká, ale místy i sytá a tmavá..

 

Vžuu, vžuu, nasaje krev do hadru, pak ho vymáčí do černého pytle – a znova.

 

Asi za 15 minut se Karel vrátí.

 

„A je fto, nikdo to nephozná. Koukám, že už jsi to uklidil, zavolám na sentrálu.“

 

 

crr, crr

 

„Pane, paní Rosenbaumová spadla do svojí nádrže. Teď jsme fřijeli – ano, víko bylo otevřený, asi se tam vusela jít bodívat než jsme přijeli.

 

….

 

Vyrazili jsme veře..

 

…

 

jistě poškáme a podáme výpověď,“ dotelefonuje Karel.

 

 

„Poslouchej, za chfíli přijedou fízli, držme se jednoho scénáře – už jsme ji tam tak našli, prostě šaty a kosti, rosumíš?“

 

 

. . .

 

 

Po podání výpovědi se Ivan s Karlem vydali naproti dalším případům. 

…

Večer:

Okolí obklopuje tma a oni směřují k jejich poslednímu zásahu.

 

Ivan si zívne:

„… mm a jak ses vlastně dostal k týhle práci ty?“

 

„Noo, měl jsem na výběr mezi tímhle a vězením,“ odpoví mu Karel a podívá se na něj:

 

„Jsem neprávem odsouzenej. Fím, že to bude znít fakt blbě po tom, co se dneska chtalo.. ale jel jsem s jedním kamarádem domů autem. Najednou nám tam skočil nějakej dědek před cestu. Šel jsem se podívat fen a kamarád mezitím zdrhnul. Byl jsem strašně valitej… přijela policie a usoudili, že jsem řídil já – dědek byl na místě mrtvej.“

 

„A co ten kamarád?“ zeptá se Ivan.

 

„Asi musel odjet někam pryč, ze země, fůbec mi ho nešlo skontaktovat.“

 

„Hmm,“ zamumlá si Ivan.

 

„Ale bylo to tak. Už jenom 4 roky a pak vám myhlídlou pozici uklízeče na ministerstvu, bude to skvělý, těšíím se.“

 

„Ifane, něco si slíbíme, mám to tak s každým kolegou – kdyby se jednomu z nás něco stalo, tak mi slib, že se postaráme o rodinu toho druhýho.“

 

„Dobře…“

 

„Ruku na to!“ vykřikne nadšeně Kája.

 

pafff, ozve se plácnutí jejich dlaní.

 

„No joo, ty jelimáne, jsme dobrá tvojka,“ říká mu Karel a druhou rukou ho chytne kolem ramen.

 

„Dopře, poslední zaftávka dneska,“ vyhrkne Kája.

 

Cisterna zastaví, oba dva vystoupí u staré benzinové pumpy.

 

„Fidíš ten kanál, chadici do něj a sajeme!“

 

Ivan vezme do ruky staré víko kanálu. Karel mezitím připojuje hadici k cisterně. Ivan spustí hadici hlouběji, načež zařve na Karla:

 

„Dobrý, MŮŽEŠ!“

 

Cisterna začne dunět, hadice se roztřese, splašky v ní proudí.

 

Po chvíli se hadice rozvibruje: bzz bzz kccchhh

 

„Poočkej,“ zakřičí Ivan. 

 

Čerpadlo utichne.

 

„Asi to bude ucpaný, zkusím to vyndat,“ zavolá na Karla.

 

Vytáhne hadici a rukou se začne hrabat v jejím konci.

 

„No jo, tady tě máme.“

 

V hadici je nějaký ztvrdlý předmět, Ivan ho svou pravou rukou ale jenom zastrkává hlouběji a hlouběji. Do hadice tedy strčí dlaň, loket, paži, až je až po rameno v hadici, pěkně utěsněný.

 

„Ha a mám tě!“ vykřikne radostí Ivan a uchopí nechutnou věc uvnitř hadice.

 

„Pouštíím!“ zakřičí Karel.

 

„NE NE NE NE!!!!!!“ řve Ivan.

 

Je ale už pozdě. Cisterna zaduní, Ivan ucítí tlak a v mžiku se mu celá paže odlepí od těla. Z ramene mu čouhá jenom kost.

 

„ÁGHHDH,“ Křičí Ivan.

 

Cisterna utichne, z hadice vytéká krev a sračky.

 

„Ivane, Iváne!“ křičí na něj Karel, zatímco běží směrem k němu.

 

Ivan ho začne prosit:

„Neházej mě do splašků, neházej mě do splašků sakhra!“

 

„Neboj Ivánku, já tě v tom nenecháám!“ uklidňuje ho Karel a začíná mu páskem škrtit rameno.

 

Leží tam, na vlhkém betonu vedle hadice a kanálu. Zavřou se mu oči.

 

 

 

Obraz sedmý: mistr Žovinsky.

 

Od Ivanovy nehody uplynuly tři dny. Podstoupil operaci, kde mu amputovali i zbytek ruky – nyní užívá prášky proti bolesti. Sedí v kanceláři se svým nadřízeným, panem Žovinským. Chce vyřešit detaily ohledně pojištění, které si sjednal.

 

„Co Vás k nám přivádí, Ivane?“

 

„Vy víte co, ve smlouvě jsem uzavřel pojištění, to které jste mi vnutil.“

 

Ivan se nervózně vrtí, buduje se v něm napětí.

 

„Ach takk, ach taak…,“ šéf se zapře do židle, pokračuje:

 

„Jenomžee, to platí až od druhé výplaty, všechno je to napsané ve smlouvě, podepsal jste ji.“

 

„Děláte si srandu že? Přišel jsem o pravou ruku! Co mám asi dělat, jsem mrzák. Nikde mě nebudou ChTíT!!“

 

„Co je psáno, to je dáno. Nic nedostanete,“ Žovinský se samolibě usměje.

Ivan se popadne za hlavu. Soptí:

 

„Kde je Karel.. chci mluvit s Karlem.“

 

„Karel?“ zamrká šéf,“ Já neznám žádnýho Karla.

 

Jhoo. Vy myslíte toho ubožáka, kterej zabil paní Rosenbaumovou? Nebojte, vzal to všechno na sebe, vy debile. Včera se v cele předběžnýho zadržení ten slaboch – ZAbil! – No věřil byste tomu?“

 

Ivan si pomyslí: „Doprdele… Byl sice divnej, ale byl to jedinej přítel, kterýho jsem mohl mít…“

 

„Nechal tady po sobě ženu a toho jejich postiženýho šmejda. Tyvoole, kralíček, ČURÁK, křivozubej KRipL! Přišli mi sem brečet do kanceláře!!! Stejně jako vy, ale jedno Vám povím! Vrahům nedám ani cent. ANI CENT! Dopadl jste ještě dobře Balbusi. A teď  – vypadněte z mojí kanceláře.“

 

Ivan nenávistně, skrz zaťaté zuby, zasyčí:

 

„Karel to udělal pro rodinu, chránil je…“

 

Žovinsky ztichne. Pak teatrálně zahuhlá:

 

„Cožeee??? P-r-o-s-í-m?“

 

Ivan práskne do stolu:

 

„ŽE TO KURVA DĚLAL PRO RODINU, TY PŘEROSTLEJ TULENI!“

 

Haaach! Ivan se odrazí ze židle a přeskočí stůl přímo na pana Žovinského.

 

„uuhhm, slez ze mě, slez ze mě.“

 

„Ne a neee a neee!“ piští Ivan, profackuje mu jeho tučné tvářičky:

 

**C cC C** „Hi Hi Hi,“ Žovinsky se zachichotá jako tlusté dítě, které neví, že ho bijí. Ale pak mu to dojde. Popadne Ivana svýma silnýma pažema a začnou se přetahovat – dvě hysterky.

 

„Huaach“ „Miňi mau!!“ „Auuu“

Týraný chrupavec Ivan mu cloumá tělem jako vítr!

 

Vžůůů, vžůůůů!!!

 

Souboj oholené a neoholené tváře.

 

Žovinsky napřáhne svoji gigantickou pěst a vrazí mu ji mezi lopatky.

 

**BBBBMMM** Rozezní se rána jako gong.

 

Ivan spadne na zem. Mrtvá včela.

 

„Tak tohle je konec. Je ze mě troska,“ pomyslí si.

 

Byl pokořen…

 

. . .

 

 

 

Obraz osmý: rozpad rodiny Balbusů

 

Dva týdny po ztrátě ruky.

Ivan sedí na gauči, dítě mlčí, žena se vrací z práce.

 

….

 

Prásk – dveře bouchnou.

 

„Jsem doma,“ oznámí vyčerpaně Mařena.

 

„Super, jak bylo v práci?“

 

Mařena neodpovídá – kruhy pod očima, žena přijde do obýváku, postaví se před Ivana.

 

„Takhle už to dál nejde Ivo,“ Mařena si prohrábne vlasy.

 

Ivan se zahledí na Mařeninu paži:

 

„Co to je?“

 

Mařena si místo křečovitě chytne.

 

**!!**

 

Ivan si stoupne a udělá k ní jeden krok, mařena udělá dva zpět.

 

„Nech mě bejt!“ zařve Mařena. Vystrašeně od něj odstupuje.

 

Ivan ji svoji jednou rukou ledově popadne a jako ocelovými kleštěmi povolí její stisk.

 

…

 

Pak to spatří…

 

„Tyyyyy si pícháš do ruky ty, ty ty, jak jenom můžeš?!“ zakřičí na ni.

 

„A ty ani žádnou ruku nemáš, tak co mi rozkazuješ?! Jenom tady sedíš! Já musím utírat zvratky za barem a točit se před dědkama na tyčii. A co myslíš, takový štětce jako mně stejně nikdo nic NEDÁ!!! Pracuju 16 hodin denně a ty tady jenom chlastáš s tím tvým pahýlem! Pojištění ty nevyplatí, seš nemehlo! hloupý…“

 

„Byla to nehoda, vždyť to víš!“

 

„Oo, řekni mi jakej KRIPL by strčil ruku do hadice plný sraček. Jenom ty. ughhh A pak celá ta věc s paní Rosenbaumovou, ještě, že to na sebe ten kripl vzal. Mohli jsme jít sedět! A co vůbec naše malá! Ty seš tak blbej, tak blbej.“

 

Rozezní se dětská siréna:

 

BÉÉ BEÉÉ BEÉÉÉ, MIMIMI.

 

„Už ta svině zase brečí, vidíš, cos udělala?“

 

„AAAAHGGHH,“ zařve Mařena a zhroutí se na zem!

 

BÉÉ, UUUU

 

„Já jsem taková kRÁvA, taková, proč jsem se do tebe kdy zamilovala…

 

Já už tady na to nemám, odcházím, odcházím!“ řve Mařena zoufalstvím a jde směrem ke kolíbce.

 

„Nee, NIKAM NEJDEŠ!!“

 

„Je pozdě!“ odporuje Mařena, vezme dítě z kolébky a proběhne kolem Ivana, ten se podívá na její záda, napřáhne svou zbývající ruku a pokyne na ní svým ukazováčkem. V tom návalu zlosti se v něm objeví poslední zbytky laskavosti.

 

„Ale Májo, já tě pořád miluju.“

 

Mája se zastaví.

 

„Cchhh,“ odfrkne si a pak se otočí:

„Ale TO, už nestačí Ivane.“

 

„A kam jako chceš jít?!“

 

„Za někým, někoho mám“

 

„Ty někoho máš COŽE!!“

 

„A co jsem měla dělat Ivane, nejseš schopnej si najít práci, seš úplně k ničemu, dokud jsi byl prodavač, tak jsi byl někdo, ale pak… – šlo to do těch tvejch sraček. DOSLOVA!!!“

 

„Ha ha, takže co, oblbla si svýho dealera? Tak jo, VypADNi Ty KRÁVO, AŤ UŽ TĚ NEVIDIM V MYM BYTĚ!“

 

Ivan hodí flaškou od piva po stěně,

 

**ČRINK** 

 

potom se začne rukou mlátit do obvazu na rameni.

 

Tupé údery, krev začne prosakovat obvazem.

 

„Ah, Ahh, Ahhh, UGHHGH“

 

Špinavými nehty se začne škrábat v ráně.

 

„HhhaAAAA!!!!!“

 

Podlomí se mu nohy.

 

Mařena se nedokáže na svého muže dívat.

 

…

 

Pff  BUCH! pfff BUCH! Mlátí se krvavým pahýlem o starou dřevěnou podlahu. Třísky a prach.

Mařena položí dítě na stůl a běží za Ivanem.

„Přestaň ty debile, přestaň!“

 

„NECH MĚ! To nevidíš, co kvůli tobě sEM?!“ kvílí Ivan – od krve, v očích slzy bolesti, pachuť v hrdle.

 

„Jdi už pryč…… JDI UŽ!!!“ začne na Mařenu řvát zoufalá troska.

 

 

„Uhhhhaa!!! Nikdy jsem si s tebou neměla nic začínat! Byla bych vrátila ČAS.“ 

 

Mařena odvrátí zrak, popadne dítě a opustí byt hrůzy.

 

„HHchh“ vydechne Ivan a rozloží se na zem – pozoruje mastný flek na stropě.

 

 

. . .

 

 

 

Obraz devátý: Exekutor

 

Ivan sedí na gauči, vlasy mastné, neoholený, propocené tričko, z rány na ruce mu jde hnisavý smrad.

 

Ozve se zaklepání.

 

Ivan ztlumí televizi a začne potichu dýchat.

 

„Tak.. já tady nejsem, nenajdeš mě,“ uklidňuje se.

 

**klep KLEP!**

 

„Otevřete, nebo ty dveře vyrazím! Buď tam jste živej, nebo mrtvej, ale podle toho smradu SPÍŠ MRTVEJ!!“

 

„Tak tohle není dobrý.“

 

Bušení do dveří se zintenzivní, už to zní, jako by do nich někdo kopal.

 

PRÁSK a KŘÁP…  BUUM.

 

„Dobře, DoBŘE! Počkejte, už jdu,“ zakřičí přes zatuchlý byt Ivan.

 

Dojde ke dveřím a odemkne je.

 

Exekutor vezme za kliku, rychle dveře otevře. Nevěří svým očím. Stojí před ním shrbený, hnusným vousem porostlý jednoruký chudák. Když cítí ten smrad, tak odvrátí pohled na stranu.

 

„Bheee, chlape, proč se nevysprchujete.. tyyvoe“

 

„Voda, voda neteče pane.“

 

„eeeefuuj,“ vyblemcne exekutor.

 

„Jste neplatič, mám na Vás příkaz k vystěhování, je to oficiální, buď já, nebo policie.“

 

Ivan chytne exekutora za rukáv.

 

PRÁSK, svěřenec úřadu mu jednu napálí, až se Ivan svalí na zem.

 

Podívá se na exekutora svýma andělskýma očima:

 

„Aach PANE! Vaše nenávist pochází z nepochopení!“ 

 

Bytem se rozezní hudba: Soundtrack #7 Pat und Patachon | Eric Frantzen Chor & Orchester

 

Exekutor Podá Ivanovi ruku, začnou zpívat a tančit:

 

E:

Já jsem exekutor Pane!

Já neznám nenávist.

 

To pouze fyziologická reakce.

 

Když vy tak strašně smrdíte,

až se mi hnusíte!

 

Jak se jme-nu-je-te VY?

 

I:

Já jsem Ivan Balbusů a jsem oběť systému.

Jezdil jsem v cisterně s hovnama!

 

První den stál za hovno.

Dal jsem ruku do hadice.

 

A pak mi ji to U-TR-HLO!

 

E: 

A  sere Vás to pane?

 

I:

Co myslíte?

 

E:

No to nevím, proto se ptám!

 

I:

 No hodně mě to sere!

 

E:

 A co takhle začít to řešit?

 

I:

 Už jsem zkoušel, nevyšlo to.

 

E:

No tak v tom případě,

pro vás hezkou zprávu mám!

Zbytek života Vám moc rád teďka PODĚLÁM!

 

E: 

Já jsem pouhý úředník,

jsem loutka v systému.

Jinej by to přece dělal hůř!

 

A když už se člověk má z bytu vyhostit.

Tak s úctou a prosím PO-ŘÁ-DNĚ!

 

I: 

Já mám takové podezření,

že Vám se to líbí!

 

Hnedka mi kápněte Božskou!

 

E:

Nic vám kapat nebudu,

radši si zkapte sám.

 

Nebo vám pěstí dám!

 

I:

Jste jenom blbej slaboch, co nemá svědomí,

útočí na slabší jedince!

 

E:

Sice nemám svědomí, ale mám práci a ženu!

Ty nemáš ani Ruku SVOU!

 

(Ivan ho znova chytne za rukáv)

 

Odpornej hmyze Fuuj!

 

(A opět dá Ivanovi do tlamy, ten se zhroutí na zem.)

 

 

 

„NEšaHAT! Tohle je hrůza,“ oklepe se exekutor

 

Ze svého černého saka vytáhne bankovku a pohodí mu ji na podlahu:

 

„Tady, vemte si to a vypadněte, jděte pryč, hned.“

 

Ivan se k ní doplazí jako pes, strčí ji do kapsy a už se má k odchodu.

 

„Počkejte, už půjdu, už půjdu, jenom si ještě vezmu fotku.“

 

„hhhhh,“ exekutor vyfoukne, zkříží ruce… Nakonec však pohledem svolí.

 

Ivan dojde do ložnice a vezme si fotografii, na které je on, Mája i jejich dcera. Šedé oprýskané stěny.

 

„Jó to byl ten pokoj…“ řekne si.

 

 

 

Odbelhá se z bytu pryč.

 

Bim bam.

 

Ze strany na stranu, ruku má vytočenou za zády, na čele pokroucené čáry. Vyjde ven z paneláku, zabouchnou se za ním dveře.

 

„Sem už ne.“

 

 

Obraz desátý: Requiem za žebráka

 

Asi o pět let později.

 

Slunce pálí do očí. O betonovou zídku se opírá zarostlá jednoruká postava. Před žárem se chrání kabátem. Papírový kelímek a na kartonu nápis:

 

„Dnes mám narozeniny,

pomozte, přispějte chudému.“

 

V kelímku jediná smutná mince, ale v jeho kapse jich sídlí schovaných několik dalších.

 

Lidé kolem něj prochází, většina si ho nevšímá. Občas to zacinká:

 

„Děkuji pane.“

 

Cink

 

„Jste moc šlechetná, děkuji.“

 

Cink

 

„Hmm, díky.“

 

Ruku má hrubou, je mu vedro, shodí ze sebe kapucu kabátu a jeho mastné vlasy zalije světlo. Otočí hlavu doleva a náhle spatří obrysy dvou postav. Žena, jež vede malou holčičku za ruku.

 

Dá si ruku nad hlavu a zakryje slunce.

 

„Mařenka s Majdáléénkou!! Tys ale vyrostla! Máš krásné blonďaté vlasy a chodíš po svých!“ začne si radostí brblat a povídat žebrák.

 

Dívá se na ně a dívá.

 

Už se blíží.

 

Žena na něj podezřívavě hledí.

 

Už procházejí kolem něho:

 

„Mařeno!“ zakřičí žebrák.

 

Žena se zastaví:

 

„Prosím?“

 

„Kdo je ten pán mami?“ zašeptá dětský hlásek.

 

„Já nevím…“ říká vystrašeně matka při pohledu na bezdomovce.

 

Ivan se k nim začne natahovat.

 

„aaach..“ vypiští žena a zatáhne dítě za ruku.

 

Odcházejí.

 

„Huuchh,“ opře se Ivan poraženě o betonovou zídku.

 

…

 

Tvář se mu zkřiví odhodláním. Zapraská mu v kolenech.

 

**Křřř GKG**

 

Postaví se a hledí jako maják.

 

„Mělas otce!“ křičí přes ulici na dítě.

 

…

 

„MĚLA!“

 

Holčička otočí hlavu a vidí ustaraný obličej mrzáka, s úsměvem, jemuž chybí spousta zubů.

 

Matka trhne její rukou a jdou dál.

 

. . .

 

O několik hodin později:

 

 

„Hmm, kolik mám?“ zamyslí se Ivan a začne počítat drobné, „pět, patnáct, třicet pět, třicet sedm, třicet devět – za to si moc nekoupím.“

 

Rukou se zapře o svoje zchátralé koleno a rozejde se směrem k místnímu mostu. Při své belhavé cestě kouká na ostatní žebráky a chudáky – bez nohou – bez rukou – bez domova – a hlavně bez nikoho.

 

Cink

 

hodí jednomu z nich drobák:

 

„Děkuji pane,“ ozve se od postavy.

 

„Není zač.“

 

Zadívá se na dalšího chudáka.

 

Cink cink

 

„Bůh Vám žehnej dobrodinče…,“ odpoví jemný hlásek.

 

„Hmhm,“ usměje se Ivan a dál prochází ulicí.

 

…..

 

„Á hele, koho pak to tady máme! Hahaha“ Začne se Ivan po dlouhé době smát.

 

„Pááne vrchní, co tady děláte na ulici?! hahaha! Já myslel, že vy to máte v malíku. Pooozoor! Pohov, na zem!“ směje se Ivan.

 

Vztekle zkřivený obličej na něj upře zrak:

 

„Vyhodili mě pitomče, stejně jako tebe.“

 

„Jak Vás mohli vyhodit, byl jste přece pan vrchní  che…“

 

„No jo, a ty seš taky expert, strčit ruku do hadice se sračkama.. zelenáči.“

 

Ivan už se otáčí na odchod…

 

„Počkej.. jim dáš a mně jako ne?“

 

Ivan se na něj zahledí a postupně svou rukou otočí jednou a pak druhou kapsu kabátu.  Výrazem „Já nic, já muzikant“ mu sdělí jasnou zprávu.

 

Rozejde se pryč. 

 

Poslední mince, až na jednu, hodí další žebračce.

 

cuk cuk cinkity cink

 

„Díky chlape, díky, dnes budu jíst teplý,“ ozve hlas, jako když se starým očouzeným komínem prožene kouř.

 

„Jasný,“ mávne nad bezdomovkyní rukou, i když sám nemá nic.

 

Krok za krokem, na tvrdém betonu, začíná před ním růst velký červený most, dojde do jeho středu. Je to obří most. Vezme svoji poslední minci a hodí ji dolů.

 

„Raz,        dva                  tři                  PUC,“ ozve se dopad.

 

Ivan se vzepře a vystoupí na hranu mostu. Z kapsy vytáhne fotku svojí rodiny.

 

„Pane, pane, neskákejte, život má přeci smysl!“ volá na něj člověk v obleku.

 

Přidá se paní, která vede kolo:

 

„Tak počkejte, počkejte, sedněte si a všechno to vyřešíme!“

 

„To bude doooobrý,“ volá zase jiný.

 

Za chvíli se kolem Ivana vytvoří hlouček lidí a každý předkládá svůj argument proto, proč žít.

 

ššš ššš hguhš - všichni si šeptají a dohadují se.

 

„Lidi, lidi,“ přeruší je všechny Ivan.

 

Upřou na něj zrak.

 

„Já to zkoušel, nevyšlo to. Už to nemám zapotřebí.“

 

„hmm hhmm nemá to zapotřebí, nemá to zapotřebí,“ všichni se začnou zase dohadovat. Paní rozhazuje rukama. Lidé stojí v kolečku a přikyvují hlavou, potom se nakloní, někdo se zasměje.

Dva muži spolu diskutují:

 

„Neměl by skákat, voda je dnes kalná,“ poukáže na skutečnost neohrabaný muž s brýlemi.

 

„Ale to nevadí, nevadí, zkuste spíše apel spravedlnost pane.“

 

„Uhh, Bože, bože, to nemá smysl,“ zakroutí Ivan hlavou.

 

Už přestal být člověkem.

 

Už chce jenom dohrát.

 

Fotku rodiny zkousne v ústech a volnou rukou odhodí svůj kabát, tak hrdinně jako hasič, který se chystá vběhnout do hořící budovy.

 

Kabát letí jako orel, vlní se jako bájný Aladinův koberec! Přistane na hlavách davu:

 

„Aachcha,“ leknou se lidé.

 

„Moc přemýšlíte. Být či nebýt… nasrat!“ zasvětí Ivan plebejce.

 

Otočí se směrem vodě, dívá se na mraky.

 

Nikdo se ho nepokusí stáhnout dolů.

 

Všichni si drží odstup, hledí a přemýšlejí, co dál.

 

…

 

Vítr mu švihá do tváře, vlají mu vlasy… zahledí se do modravé vody a zamumlá si:

 

„Celou tu dobu jsem se bál, že tě ztratím. Až teď mi došlo, že budeš navěky mojí součástí.“ 

 

Přiloží si fotku rodiny na hruď 

a skočí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z očí dřív plných jisker,

tisícerých slov a ohňů,

zbyl jenom tmavý uhel.

 

Tvrdý a šouravý krok,

chodidla dopad, zabolel psa.

Byl by projevil cit,

jenže nezbylo nic,

zamrzlá kra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CÁÁÁK Ozve se náraz. Lidé se okamžitě překloní přes

zábradlí.

 

„Pane Bóže on skočil,“ křičí žena, kapesníkem si utírá čelo a kolabuje.

 

Zde je muž, drží noviny, drží noviny, chodí dokola, strká si je před pusu.

 

„Pane, pane, co se stalo?“

 

„On skočil, skočil, chtěli jsme to vymyslet, ale skočiil, nevyšlo to.“

 

„Kdo to byl?“

 

„Promiňte, omlouvám se, to je hrozné..“

 

„Co vy? Co to máte? To jste našla v tom kabátu?“

 

Žena ukazuje doklady ze staré hnědé bundy:

 

„Áno, podívejte, jsou to doklady muže, jmenoval se Ivan Balbus, bylo mu 33 – ježiš, hleďte 34, dnes slavil narozeniny! Podívejte se zblízka, nafoťte si to.“

 

*BBLEESK*

 

„Neuvěřitelné, neuvěřitelné dámy a pánové.“

 

 

 

Od zábradlí se ozve pubertální hlas prahnoucí po pozornosti:

 

„Támhhle ho to vyplaviloo!“

 

– „Právě jsem dostal zprávu z redakce, že tělo bylo vyplaveno… A áno, támhle ho vidíme, jednoruký Ivan Balbus. Právě ho vyplavila naše řeka. Ivan Balbus. Balbus. Balbus. Balbus.

 

 

Co ty chlapče, tys to viděl?“

 

„Jóó, to bylo mega hustý, jak skočil, úplně jako batman, až na to že se rozplácl o hladinu haha, to řeknu mámě..“

 

 

A tak tam pobíhal, lidí se ptal.

 

Zapadlo slunce.

 

Život šel dál.