Dva

foto: mapato

DVA

byli šťastný a smáli se jako děti,
byli mladí a slušelo jim to.

Po prvé jsme je viděli předevčírem,
seděli u sousedního stolku a večeřeli s námi. Občas jsme něco banálního prohodili a sem tam se i zasmáli. Dojedli dříve než my a tak dopili vínko a přátelsky se s námi rozloučili. Říkali jsme si se ženou, jaký jsou to příjemný lidi. On byl nejspíš Ital a i na to vypadal, sem tam ale pronesl i nějaký to anglický či německý slovíčko. Ona byla velmi štíhlá mladá žena ve veselých letních šatech, měla blonďaté vlnité vlasy, tak napůl sčesané dozadu a rošťácké modrošedé oči. Napadlo mě, že září jako sluníčko. Jaké je vlastně národnosti jsme se nedopátrali, mluvila každou chvilku jinak. Byly to jen zdvořilosti k lidem, se kterýma se už znala. Spolu, aspoň podle mého, tvořili šťastný bezstarostný pár.

Jsme v Chorvatsku na Istrii a užíváme si příjemného nicnedělání u moře, ale hlavně taky v moři. To mělo dnes 29 stupňů Celsia. Nebe bylo až do včerejška celé sytě modré, bez jediného mráčku, bez oparu. Ten se udělal včera navečer a dnes pokračuje, i když ráno jsme měli ještě pár hodin opět modré oblohy.

Včera ráno jsme naše spolu- stolující hosty našli opět sedět vedle našeho stolu. Ta veselost, smích a šťastné úsměvy byly opět s nimi. Večer se rovnal tomu našemu prvnímu večeru, kdy jsme se s nimi potkali po prvé.

A tak jsme je očekávali i při naší dnešní snídani. On tam ale seděl sám a u jiného stolku. Snídal pomalu, nikam nespěchal. Řekli jsme si, že ona se nějak zpozdila a že se za chvilinku objeví. Ale neobjevila. Z toho usměvavého sebejistého Itala se najednou stal nejistý kluk, který nevěděl, má-li čekat dál nebo to už vzdát. Nakonec to vzdal, nic jiného mu taky nezbývalo. S námi se ale příjemně, i když nevesele, rozloučil
a zmizel do neznáma. Podle toho, jak se k sobě měli, mysleli jsme si, že tu mají stejně jako my společné bydlení, ale očividně tomu tak nebylo.

Nejlepší na tom celém ale je, pokud bych to směl takhle formulovat,
že jsem si pro ně připravil takovou větu - google mi ji přeložil do angličtiny - kterou bych vzdal hold jejich krásnému vztahu a i bych je tím, jak jsem doufal, potěšil.
Představoval jsem si, že k nim přijdu ke stolu, s onou větou na displayi mobilu, posunkem dám najevo, že se to týká jeho milé společnice, a nechal ho nahlas přečíst: one more sun would be almost too much.
Bylo mi líto té věty, ale ještě více mi bylo líto těch dvou sympatických lidí.
Na pláži už pak seděli každý jinde, on se brzy sbalil a odešel, ona zůstala na pláži sama.

Nějak chyběl nám pak jejich nenucený smích.