Zigu

Vysvětlivky:
Šar - meziklanové setkání, obvykle jednou za rok, na podzim
Chlupatí, Smradoši - nehezké označení Neandrtálců, používá Homo sapiens


Byl jsem už starý, ale svou matku jsem dosud nenašel.
- Co na tom?
Říkali v kmeni, vždyť všechny ženy kolem tebe jsou tvé matky. Byly, ale na mě odevšad dýchal i zvláštní smutek.

Jako mladému mi nijak nechyběla, měl jsem matky, později ženy na každém kroku. Náš klan se s jedinou ženou nesvazoval. Takže pokud ona chtěla, mohl přijít za kteroukoliv.

Mou nejbližší se stala Piru, ale nikdy neměla děti. Ptal jsem se Stařešiny, co je v tom a prý byla cesta volná. Možná tehdy poprvé jsem pocítil, že moje cesta tak úplně volná není.

Brzy na to Piru potkala Chlupaté. Od nich vždy hrozil únos, bylo jedno, zda šlo o ženu, nebo dítě. Křičela, aby varovala další ženy, které s ní to dopoledne šly vyhrabávat kořínky a většina Chlupatých lovců se pustila za ní.

Piru byla rychlá a nejspíš by jim utekla, ale zahákla se v prudkém běhu o silný šlahoun trnitých šípků a ten ji prudce stáhl k sobě.

Piru proletěla keřem až do jeho středu a byla tak sevřená mnoha trnitými šlahouny, že se nemohla ani pohnout.

Chlupatí byli často mnohem drsnější, jak my, ale doprostřed obřího keře se nedostali. Chvíli postávali a povykovali kolem obří houštiny a brzy odběhli.

Piru jsme našli brzy, ale dostat ji ven byl nadlidský úkol. Vypadala těmi šlahouny jako prorostlá. Nemohla se vůbec pohnout. Vytahovali jsme jí pomocí silných klacků až do večera. Roztahovali jsme tak křoviny kolem ní, abychom se přiblížili nadosah. Teprve pak začala mravenčí práce - přeřezávání šlahounů obtočených kolem ní natěsno.

Piru se přitom usmívala, jako by zešílela. Bál jsem se, že si její duši vzali duchové a jeden tak i možná udělal.

Ten duch stál nedaleko a oslovil mě mým jménem.
- Zigu...
Tak mi moc často lidé neříkali. Častější bylo: lovče. Nebo jen prostě do mě vrazili ramenem. Jeden takový mě včera málem srazil do ohně. Jindy na lovu zase nejzkušenější lovec na mě mlasknul, nebo syknul. Všichni věděli, co mají dělat i bez vyslovování jména. Proto mi to přišlo zvláštní.

Ale Piru byla uvězněná, tak jsem se dál snažil ty šlahouny přeřezat. Byla to úporná práce.
- Zigu...
Ozvalo se po chvíli znovu, ale já to i přes něhu v onom hlase ignoroval.

Když se hlas ozval potřetí, vyletěl jsem a zlobně zařval:
- Co mě otravuješ?!

Za mnou však nikdo nestál a já si to neuměl vysvětlit. Piru tlumeně zasténala a já se vrátil k vyčerpávajícímu řezání.

Po chvíli však někdo položil ruku na moje ruce, ale já nikoho neviděl. Pro kmen jsem byl vždycky nenápadný - neviditelný a teď byl pro mě neviditelný ten hlas.

Ani nevím proč jsem přestal řezat a poprosil všechny kolem:
- Počkejte...
Podívali se na mě a přestali řezat.

Chvíli na to se šlahouny začaly samy od sebe hýbat. Zvolna se rozevřely a Piru vypadla ven celá, živá a nezraněná. Nemohli jsme tomu uvěřit.

Ztuhlá Piru se rozhýbala a tak jsme už za hluboké tmy zamířili zpátky do tábora.

Teprve ráno mi došlo, že jsem tomu obřímu keři ani nepoděkoval. Lidé si Piru prohlíželi, ale krom nepatrných dvou škrábnutí na sobě neměla ani ránu.

Vrátil jsem se k tomu šípkovému keři s díky, ale za mnou se ozvalo.

- Zigu...
Stále jsem nic neviděl, ale cosi kolem sebe cítil.
- To nebyl keř.
- Kdo jsi?
- Ty mě nepoznáváš?

Nepoznal jsem ji. Ochránila mou milovanou Piru a já ještě roky na to nevěděl, kdo to je. Piru si myslela, že je to nějaký duch od Chlupatých, že ten keř zakleli svým rituálem, aby jí neublížil. Nevěděl jsem, co si myslet, ale kouzlu našeho kmene se to nepodobalo.

Další roky jsem se proto toulával kolem mokřad směrem k jejich táboru a trvalo mi dlouho zjistit, že jejich šamanka chodí daleko na druhou stranu do Planin. Bývala vždy sama - nehlídaná, proto jsem se k ní jednou přiblížil. Teprve když mě uviděla, jak jsem vystoupil z vysoké trávy přímo k ní mi došlo, že žádné lovce na ochranu nepotřebuje, že má kolem sebe kouzelné duchy, kteří ji chrání.

Šamanka Chlupatých byla jiná, než všechny ženy našeho kmene, které jsem znal. Občas jsem myslel, že je šílená, ale asi jsem ji jen neuměl pochopit. Neměli jsme společný jazyk a tak bylo pracné se dohovořit. Viděl jsem ji několikrát a téměř nikdy na mě nepohlédla. Místo toho hleděla kamsi za mě. Myslel jsem, že tam vidí své duchy, ale při posledním setkání s ní mi řekla, že je tam můj duch. Prý je tak silný, že odhání všechny její duchy, které ona potřebovala slyšet. Prosila mě proto, ať už se nevracím.
Vyděsil jsem se a žádal ji, ať si toho mého ducha vezme, že budu rád bez ducha u sebe. Zasmála se:
- Ty jsi ten duch!

To mě na dlouho zmátlo. Utíkal jsem často do Planin a nevěděl jsem, jak se mého ducha zbavit. Možná se ke mě i ten duch pokoušel mluvit, ale já byl ze sebe tak zmatený.

Místo toho jsem slýchal jiné duchy kolem sebe, jak mluví k někomu v našem táboře. Občas se mi to stalo i na šarech - podzimních setkáních více rodin, kde jsem mnoho lidí neznal a ke stáru se mi to stávalo i u Chlupatých. Potkávali mě v Planinách častěji, dost možná mě i vyhledávali. Párkrát mě i pozvali do jejich tábora, kde jsem požíval velké úcty.

Já přitom nedělal nic převratného. Říkal jsem jen obyčejné věci, co ti duchové se snažili říct člověku poblíž mě.
- Opravdu jsem tě milovala.
- Jsem na tebe tak hrdý, synu.
- Všechna moje síla proudí k tobě.
...a mnohé jiné.
Byly to velmi krátká sdělení, ale když jsem to přetlumočil, způsobil jsem mnohý pláč a úlevu. Občas po mě lidé chtěli, abych zjistil vůli duchů, mluvil k nim, ale to jsem neuměl. Já jen občas něco slyšel - náhodou. I tak to všem stačilo k tomu, abych stoupl v jejich očích v úctě. Já jsem však byl nejraději neviditelný a utíkal často do Planin. Piru si to pochvalovala, jiní muži ji už neobtěžovali a dostávali jsme teď průběžně různé dary, takže hlady jsme rozhodně netrpěli.

Já však po celou tu dobu toho svého ducha neviděl a neslyšel.

Když umírala šamanka Chlupatých, poslala pro mě. Přála si mě mít blízko. Já zase doufal, že by mi mohla říct něco o matce, kterou jsem kolem sebe hledal. Šamanka však když jsem k ní přišel už byla v bezvědomí. Viděl jsem však kolem ní různé duchy a ten nejsilnější se mi pokoušel něco sdělit.

Až dlouho na to mi došlo, že to nebyl její duch, ale že se pokoušel vyslovit mé jméno, jen já jsem to nedokázal zaslechnout. Proč duchy všemožných lidí slyším, ale toho svého nemohu?

Vlasy mi zbělely a luk jsem v třesoucích rukou už nedokázal udržet, když jsem znovu zaslechl své jméno. Pocítil jsem, že zemřu, a že moje matka je blízko. Nestála však v davu starostlivých tváří, které se starostlivě skláněly nad mou rohoží a snažili se ulevit mým bolestem. Pocítil jsem ji hluboko v sobě a já se mohl celou svou bytostí usmát. Svět starostlivých tváří zmizel a já zůstal se svou matkou. Nepatrné dítě v jejím náručí. Tolik bezpečí jsem nikdy neprožil.

....

Povídka je psána na památku herce Grahama Greena, nezapomenutelného šamana z filmu Tanec s vlky.

Těším se na vaše komentáře.