Matka

******* I *******

Bylo průzračné zářijové odpoledne, slunce si dosud pamatovalo svou letní sílu a opíralo se do červených střech. Tu a tam mu proklouzl závan podzimního chladu, který ovšem ihned vyhánělo teplým výdechem. Na květinách v truhlících pod okny se třpytily pavučiny a stromy sebevědomě držely své listy, jejich skon byl ještě daleko.

Doktor Gottlieb si během procházky spolu s manželkou vychutnával ono vzdálené blýskání na podzimní časy. Po chvíli se souvislé řady domů vytratily a vystřídal je neohraničený prostor zahrad, dřevěných plotů, za nimiž se do výše tyčily bodláky a kopřivy i bez očividného plánu roztroušené domky, více či méně udržované. Potom cesta dosáhla okraje města, kde se k ní přidal nevelký potok, který se však po několika desítkách metrů ztratil v dlouhém pásu křovin. Cesta sama poté začala mírně stoupat až k dubovému lesu, kde se rozvětvovala do úzkých pěšin, jež posléze mizely pod listím mezi stromy.

Nad potokem, jen několik metrů od místa, kde se začal oddělovat od hlavní cesty, vedla dřevěná lávka, asi metr široká, lemovaná zábradlím. Oba břehy byly v tom místě prosekané a na druhé straně potoka pokračovala od lávky cestička, která se pak za hradbou vysokých, divoce rostoucích keřů stáčela doleva. Už od lávky bylo možné spatřit část plotu, za nímž rostly udržované jabloně. Na konci oné zahrady stál cihlový domek, který však nebylo možno spatřit, aniž by člověk nepřešel lávku a neprošel zeleným průsmykem, který ho na okamžik zastínil, aby se pak znovu ocitl v záplavě světla. Cestička zde pokračovala podél plotu až k vrátkům, za nimiž se klenuly dva železné oblouky, sloužící jako opora pro popínavé růže. Od vrátek následoval chodníček až ke třem schodům, po kterých se vystoupalo na nízkou verandu pod stříškou. Zde pak byl vchod do domku, dřevěné, vyřezávané dveře s mosazným kováním. Domek byl neomítnutý, celý z červených cihel, s pečlivě provedenými, bílými spárami.

Oba manželé znali tu zahradu i stavení, ale většinou se u lávky obraceli a vraceli se pomalu zpět do města. I dnes, jak se blížili k onomu místu, cítili zcela samozřejmě, že se zde zastaví, budou poslouchat zurčení vody, přivírat oči do slunce, probleskujícího skrze stěnu křovin, dosud hustě olistěných a s požitkem dýchat zpola podzimní vzduch.

Po lávce přecházela mladá žena s kočárkem, potom se otočila směrem k manželům a šla jim vstříc. Husté, plavé vlasy měla sepnuté sponou, kolem krku měla uvázaný černobílý šátek, dobře ladící s jednoduchou, bílou halenkou a světle šedou sukní s černými vzory. Bílé střevíce s vysokou podrážkou ji oddělovaly od prašné cesty. Měla souměrný a velice hezký obličej, který ve slunečném dni sám o sobě vyzařoval jakési ženské světlo. Gottlieb, veden svým lékařským postřehem, si ihned všiml nepatrné deformace horního rtu, která však ženě pranic neubírala na kráse, snad dokonce naopak. Přestože její chůze byla plynulá, působila, jako by se při každém kroku na okamžik rozmýšlela, jestli má udělat další.

Když se míjeli, doktor a mladá žena pokývli hlavou, doktorova manželka pozdravila „Dobrý den.“ Bylo to velmi krátké setkání, které dokonale zapadlo do lehkosti a přátelskosti celého dne. Dvojice a žena s kočárkem se od sebe vzdalovali. Gottlieb však cítil změnu. „Ale no tak, Marto…,“ nepatrně se pootočil ke své ženě. „Já vím, já to přece vím,“ odpověděla Marta a dívala se upřeně před sebe. „Ale nemůžeš po mně přece chtít, abych nic necítila, Viléme.“ Doktor se zastavil. „Občas jsem vděčný za svůj racionální pohled na život,“ prohodil. Marta se na něj usmála. „Jsme dva světy, viď? Stačí, když si oba řekneme stejná slova: ‚Nikdy nebudeme mít děti‘, a odletíme každý na jinou planetu.“ Chvíli oba mlčeli. Potom Marta pokračovala: „Ale já nejsem zahořklá, Viléme. Jsem smířená. Nezávidím matkám, věř mi. Ani téhle nezávidím. Nakonec, kdo ví, co ji čeká. Je přece Židovka a Židům se teď prý ději hrozné věci. „

Marta úmyslně nabídla jiné téma a Gottlieb nabídku rád přijal, mohl se tak osvobodit od pocitu bezmoci a tíhy, který vždy doprovázel hovory o onom podstatném soukolí, které v jejich manželství někdy nenápadně, jindy hmatatelně scházelo. Aby zakryl vděčný souhlas s předloženým únikem, celou vahou se opřel do protivěty: „Není Židovka, její manžel je Žid. Ona je čistá Němka.“

„Čistá…,“ zopakovala polohlasem jeho žena.

„Ale vždyť víš, jak jsem to myslel. A ten její…, no vidíš, Žid, a co se mu děje? Lidi toho napovídají…,“ opáčil doktor. Podíval se na hodinky. „Vrátíme se. Musím se ještě podívat na paní Brandtovou.“

„Uzdraví se?“ Marta se naléhavě podívala na svého muže.

„Ano… teď už ano,“ odpověděl doktor.

„Díky Bohu. Mám ji ráda. Ale z jejího manžela mám strach.“

Gottlieb se usmál. Oba se vraceli do města. V dálce před sebou viděli mladou ženu s kočárkem.

 

 

******* II *******

„Určitě nemusím zdůrazňovat, že jsem vám velice zavázán, pane doktore,“ obrátil se komisař Brandt na doktora Gottlieba a podával mu sklenku. Přijal ji a oba muži je pozdvihli k přípitku.

„Zachránil jste mé ženě život,“ pokračoval Brandt a rukou udělal gesto, kterým odmítl Gottliebův protest. „A já nezapomínám, ani pokud jde o zásluhy, ani pokud jde o provinění,“ Brandt se nepřestával upřeně dívat Gottliebovi do očí.

„Jak bude pokračovat rekonvalescence?“ zeptal se.

„V případě horečky Pyramidon, jíst ryby a játra, prozatím omezit zeleninu, samozřejmě žádná námaha, hodně odpočinku, krátké procházky, všechno jsem vám sepsal, pane komisaři,“ odpověděl Gottlieb a dodal: „především apeluji na dostatečnou dobu k zotavení, návrat k normálnímu životu po apendicitidě může trvat i tři měsíce.“

„Jistěže, vše bude probíhat podle pokynů,“ odpověděl Brandt rázně. Měl hladce oholené tváře, silný, opálený krk mu obepínal bílý límec košile, kterou měl v pase staženou černým opaskem, držícím tmavě zelené, dokonale vyžehlené kalhoty. Na nohou měl nízké, černé polobotky s tvrdou podrážkou, takže každý krok na parketách působil jako úder na buben při vyhlášení nového zákona.

„Kázeň a disciplína jsou pro zdraví pacienta nezbytné, nemám pravdu?“ pokračoval Brandt a podíval se tázavě na doktora. Gottlieb lehce přikývl.

„Stejně jako jsou nezbytné pro zdravou společnost. Vaše povolání přece zná ten postup – když něco škodí, je třeba to odstranit. Naše strana vyznává totéž. Vy jste členem NSDAP, pane doktore, jestli se nemýlím?“ Brandt při těch slovech pozdvihl hlavu do lehkého záklonu a s přísně sevřenými rty čekal na odpověď. Doktor pocítil zamrazení. „Nejsem členem, pane komisaři. Ale respektuji zákony říše.“

„To vás ctí, že respektujete zákony říše,“ pokračoval Brandt a zkoumavě si Gottlieba prohlížel.

„My velmi oceňujeme lékaře, kteří veškerý svůj čas věnují péči o své německé pacienty. Na ty ostatní už se přirozeně nedostane,“ pronesl Brandt a jakoby mimochodem dodal: „celou desetinu vašeho obvodu tvoří Židé, zajímavé…“

 

 

******* III *******

„Tereza odešla, Viléme!“ Marta stála na dřevěném schodišti, vedoucím do patra a v ruce držela papír. Gottlieb si právě ve vstupní hale odkládal klobouk na polici. „Odešla? Jak to myslíš, odešla…?“

„Vrací se zpátky do Čech, nechala tu dopis,“ řekla Marta a v jejím hlase bylo cosi, co nemělo nic společného s překvapením nad odchodem služebné. Doktor pověsil kabát a šel k ženě.

„Chystala se k tomu. Prý měla už dlouho strach. Viléme, v továrně dnes zatkli Gustava Silbermanna. Neví se za co, ale on je Žid, Viléme! Tereza tam má sestru, ta jí o tom pověděla. Když si pomyslím, že jsme dnes tam u lávky potkali jeho ženu, vždyť ona ještě nic nevěděla!“

„Uklidni se, Marto! Třeba byl důvod. Všichni nejsou svatí. Trestají se ti, kdo něco nemuseli udělat a přesto to udělali. Ale nikdo nerozhoduje o svém původu, proto to nemůže být zločin.“ Chtěl pokračovat, ale vzpomněl si na Brandta. „Ukaž,“ natáhl ruku pro dopis.

 

 

******* IV *******

Po kolikáté už šli tou cestou, vedoucí z města. Obrazy, zapuštěné hluboko v mysli, po zářivě žlutém domku přijde blankytně modrá vila s bílými okraji kolem oken, potom zahradnictví se stále stejnou reklamou, prkenný plot s rezavými hlavičkami hřebíků, oba věděli, že tři prkna jsou v půli nalomená a na konci se přes okraj naklání stará švestka, tři spojené cihlové domy, prostřední patrový, na štítu s potěšením vyvedené sluneční hodiny, zarostlá parcela se zhrouceným plotem a pět nebo šest nízkých stavení s truhlíky na parapetech, vše se to slévalo v příjemný a přátelský proud vidin, které tvořily nerušivé pozadí pro myšlenky či rozhovory. Zvláště dnes Marta Gottliebová vnímala klid, vyzařující ze známých siluet, nic se nezměnilo, ve vzduchu ani v prachu na cestě nebyl náznak změny, i děti, které házely kameny přes plot do zarostlé zahrady a po očku se na ně dívaly, zda jim nevyčiní, byly součástí toho neměnného klidu a bezpečí. Nedávný strach kamsi zmizel. A opět je tu potok se svým zurčením a bubláním po kamenech, dlouhé, olistěné pruty vrb čeřící hladinu, na okamžik se nechávající strhnout proudem, aby se vzápětí škubavým pohybem vrátily zpět na počátek, chodník, přecházející v prašnou cestu a dlouhá, vysoká hradba křoví na druhém břehu.

„Jak já nesnáším změnu!“ zasmála se Marta. Její muž se k ní otočil, za dvacet let manželství už věděl, že byl tou větou ustanoven posluchačem.

„Proč nemůže být každý jen dítětem? A když už nemůže být dítětem, proč nesetrvá v nějakém, pro něj i pro svět nejradostnějším věku? Když jsem chodila do školy, stával před svým krámkem Hans Krupper, míval vždy bílou košili s vykasanými rukávy a černou vestu, tahal z fajfky a skrze oblaka dýmu prorážel jeho černý knír. Proč dnes nestojí před svým krámkem a nepouští do vzduchu ty modravé obláčky? Kam zmizela jeho dýmka? Kam zmizely ty stovky malých věcí, ze kterých se skládal náš svět, podobny sklíčkům v krásnohledu, Viléme? Hans Kupper padl a vyschl jako umírající strom, nepoznává nikoho, třesou se mu ruce, nemůže ani vstát, ani promluvit nedokáže. Říká se, že změna je život. Pak je život podivný stroj, když s dekadentním požitkem nám bere to, na co jsme upnuti a podstrkuje nám nové, cizí, neznámé.“

„Občas nám podstrčí i cosi méně cizího, ba cosi s námi pokrevně spřízněného,“ zabručel doktor, ale ihned převedl řeč jinam, z obavy, aby jeho slova Martu neranila.

„Kromě toho, že Hans Krupper bafal z dýmky, často si přihnul z lahve, možná by ses měla nostalgicky ptát, kam se všechny poděly. Stařecká demence by ho skolila tak jako tak, jen kdyby tolik nepil, dopřál by ti více klidných procházek kolem jeho domu. Ale těžko ho vinit, že si v plné síle neodepřel to potěšení o padesáti stupních.“

„Jsi cynický, jako většina doktorů,“ usmála se Marta, ale v okamžiku zvážněla a naklonila hlavu. Stáli blízko dřevěné lávky přes potok.

„Slyšíš?“ zašeptala.

„Co mám slyšet?“ doktor se tázavě podíval na svou ženu.

„Pláč. Tady pláče dítě, Viléme!“ vyrazila Marta vzrušeně.

„Vždyť je tu kousek dům Silbermannů,“ odvětil doktor, „tak jim… jí pláče dítě; děti přeci někdy pláčou, nedají si to zakázat.“

„Ne!“ Marta se prudce otočila ke svému muži, „volá matku, má strach, je samo, matka nepřichází!“

Marta, ač nikdy nebyla vržena do dravého proudu mateřské lásky a strachu, jakýmsi pradávným instinktem, založeným snad Bohem, snad vesmírným soudem jako nejvyšší zákon do každé ženy, či lépe, do ženské formy, ze které každá žena povstala, neomylně rozeznala podstatu dětského křiku, který se k nim nesl přes vysoké houštiny, lemující druhý břeh potoka. Jako by četla naléhavý telegram, kde zpráva je jasně a nepochybně vysázena černým písmem na bílém pozadí, roztřásla se nad oním vzdáleným křikem, který by doktor nechal bez povšimnutí. Rozběhla se přes lávku a potom cestičkou, vysekanou mezi hustými hradbami větví. Doktor ji následoval, soustředěné a strachuplné vzrušení jeho ženy mu nedovolilo nejmenší pokus situaci zlehčit či rozumně obhájit.

Už z dálky viděli široce otevřená vrata, vedoucí do zahrady. Mezi stromy byly natažené šňůry a na nich viselo prádlo. Několik zmuchlaných, bílých kusů oblečení leželo v trávě. Okna v domku byla dokořán a z jednoho se ozýval zoufalý křik kojence. Oba manželé doběhli k vrátkům se železnou kopulí, propletenou trnitými šlahouny růží. Vstoupili dovnitř a jejich krok se podvědomě stal opatrným, jako by tázavým, čekajícím na pozvání, byli na cizím území. Křik neustával.

„Paní Silbermannová!“ zavolala Marta a doktor vystoupil po schodech na verandu a několikrát zatáhl za řetízek, obsluhující mosazný zvonek, zavěšený na vyřezávaném sloupku. Ani Martin hlas, ani zvuk zvonku nezaujal dítě tak, aby zmírnilo svůj vyčerpávající křik. Jako prvotní shluk buněk, červ, který je uzpůsoben jen a pouze k přijímání potravy a ulehčen o všechny vyšší funkce nadřazeného tvora, bylo i ono, stále ještě neviditelné dítě, nastaveno pouze na hlas své matky, všechny ostatní vzruchy neměly pro něj pražádnou hodnotu ani smysl. Gottlieb by se snad mohl podivit té netečnosti, ale Marta by nic jiného neočekávala, protože byla žena.

Gottlieb zabušil na dveře, potom sešel dolů a zaťukal na okno, poté zkusil silněji zaklepat na další. Křik se nezměnil, přesto měli oba pocit strašlivého ticha. Marta vyběhla ke dveřím a vzala za kliku. Bylo odemčeno. Vstoupila dovnitř, její muž ji následoval. Z předsíně vedly další dveře do velké místnosti, kde u prostější stěny pod oknem stála postýlka s dřevěným zábradlím kolem dokola. V postýlce ležel bílý váleček, temně zarudlý terčík obličeje byl svraštělý prodělanou námahou a i teď neustále vyrážel táhlé výkřiky, snaže se přivolat jedinou bytost v celém vesmíru, bytost, označenou slovem Matka, ochránkyni a dárkyni mléka i doteků, jejíž hlas je složen ze sterých zvonků, uvnitř kterých se třepetají motýli se zlatým prachem na křídlech. Co to je, co se děje, když Slunce zčerná, když voda stoupá vzhůru, když nebe je pod nohama a nad hlavou se vznáší stromy, když Matka nepřichází...

„Dobře!“ řekl Gottlieb rozhodně a obrátil se ke své ženě, „dítě není podchlazené, v tom směru nic nehrozí. Ale je potřeba ho nakrmit. Ty se tu teď porozhlédneš, hodně matek si dnes pořizuje sušené mléko na dokrmování, zkus něco najít. Já půjdu hledat Silbermannovou, možná omdlela, nevím…“ Gottlieb zmizel z místnosti, Marta otevírala skříňky a skutečně našla kulatou, plechovou krabici s barevným štítkem Farine Lactée. Uvnitř byl papírový sáček se žlutavým práškem. Na stolku vedle postýlky stál porcelánový džbán s vodou, Marta z něho odlila do malého kastrůlku a přisypala několik lžic sušeného mléka. Kastrůlek postavila na petrolejový vařič a zapálila plamen. Potom vzala dítě do náruče. Přes všechen strach a úzkost ji zaplavil dosud nepoznaný pocit vzrušení, tak nesmírně silný, že se jí zatajil dech. Bylo jí, jako by držela v náruči osud bytí všeho lidstva, jako by v tu chvíli všechny nebeské bytosti zpozorněly, odvrátily se od chaosu světa a upřely svůj pohled na ni. Chtěla ten malý uzlíček přitisknout vší silou na hruď, schovat ho, ukonejšit, zaplavit láskou a soucitem. Ačkoliv bez dětí, věděla přesně, co je třeba, co malá, ano, bylo to děvčátko, potřebuje. Jemně pohupovala plačícím nemluvnětem a mluvila na něj tiše a bez přestání. Přiblížila svou tvář k její a usmívala se, prsty hladila jemné vlásky a líbala ji na červené čílko. A po chvíli se dítě skutečně uklidnilo, křik přestal, jeho dech se zpomalil, jen při výdechu vydávalo slabé zasténání, které však v sobě nemělo stopu strachu, spíše úlevy. Marta cítila, jak se celé malé tělíčko uvolnilo, nemluvně ji přijalo za svou, za zdroj bezpečí. Do očí jí vstoupily slzy, dál však konejšivě mluvila na děvčátko, ačkoliv se jí hlas chvěl.

Chtěla připravit ohřáté mléko do lahve, které si předtím všimla v prosklené skříňce na zdi. Sotva však položila nemluvně do postýlky, začalo kňourat a poté přešlo v křik. Naštěstí se ve dveřích objevil Gottlieb. Marta vzala dítě opět do náruče, křik přešel ve slabé naříkání, které zakrátko ztichlo. Doktor, celý ještě hřmotně zaujatý pátráním po matce, se zarazil a celý jeho zevnějšek jako by se stáhl a stal se opatrným vůči dítěti. Marta mu pohybem hlavy naznačila existenci kastrůlku s teplým mlékem. Gottlieb uchopil rukověť, pozdvihl nádobu a rozhlédl se po místnosti. Marta s malou v náruči upřela pohled na lahev za sklem. Doktor zachytil směr, který mu udala a za chvíli bylo mléko připraveno. Marta přiložila gumovou savičku děvčátku k ústům, to ji ihned přijalo a soustředěně polykalo hustou tekutinu. Marta prožívala stejné soustředění, hlavou jí zněla slova: „Díky Bohu, že jsme přišli včas, ani nemyslet, co by se s tou malou stalo. A jak krásně pije. Co je krásnější, než krmit svoje dítě…,“ a tehdy se strašlivě lekla vlastní myšlenky.

„Silbermannová nikde není, zmizela. Ale venku jsem viděl stopy pneumatik,“ rozehnal Gottlieb nevědomky úlek své ženy.

„Auto? Copak sem zajede auto?“ otázala se Marta překvapeně. Znala jen úzkou pěšinku, napojenou na lávku, proto jí přítomnost automobilu u domu připadala absurdní.

„Ale ano, vede sem cesta z druhé strany. Silnice z města na Bautzen se v lese, v půli kopce větví, vlevo odbočuje úzká silnička na Kubschütz, po necelém kilometru z ní odbočuje stará, polní cesta, dříve tudy jezdívali sedláci do polí. Vede skoro k domu. V trávě u plotu jsou rýhy. Odjíždělo odtud auto a hodně rychle.

„Viléme, oni si pro ni přijeli! Nejdřív vzali Silbermanna a teď ji!“ vykřikla Marta. Podívala se na dítě a v hlase měla hrůzu: „Oni ji odvezli a tu malou tady nechali, jen tak, nestarali se… copak tohle může udělat člověk!? Viděl jsi ty kusy prádla na trávě? Ona se bránila, Viléme, vší zoufalou mocí se chtěla prodrat ke své holčičce, křičela, rvala se, prosila, šíleně prosila a zase se rvala o své dítě, museli ji zbít, zkroutili jí ruce za záda, táhli ji za vlasy, napůl v bezvědomí ji hodili do auta a odvezli ji, odtrhli matku od dítěte, nechali je tu umřít v samotě; Viléme, co se to děje!?“

Dívala se na manžela s úpěnlivou naléhavostí, jako by jí mohl zodpovědět, vysvětlit nějakým přijatelným způsobem, že je to celé jinak, že jen nějaké tragické řízení věcí a zákonitostí a ne lidský úmysl a nařízení ponechalo nemluvně zcela osamocené, odsouzené k pomalé smrti. Gottlieb chvíli mlčel, potom zatřásl odmítavě hlavou a řekl: „Nevěřím, jistě to všechno bude mít nějaké vysvětlení.“ O takto abstraktních věcech odmítal diskutovat a přesunul se k praktickému uvažování. „Zůstaneš s dítětem tady. Já vezmu auto a přijedu pro vás. Mám pocit, že tu malou by s námi neměl nikdo vidět. Než se vrátím, dívej se, jestli se u domu někdo neobjeví. Půjdu domů jinou cestou, bude to vypadat, že se vracím od pacienta.“ Odešel. Marta se s dítětem v náruči posadila na židli u okna. Děvčátko spalo a jeho dech promlouval o pocitu bezpečí . Obličejík měl růžovou barvu, malé prstíky se nepravidelně rozevíraly a znovu svíraly do pěstiček, malá ústa se občas pootevřela a odhalila bezzubé dásně, rtíky se navzájem několika pohyby porovnaly a znovu se sevřely do uklidněného výrazu. Marta fascinovaně pozorovala počátek života, který držela v náruči, přes děsivé okolnosti, které by zřejmě vedly ke smrti dítěte, zažívala blaženou a vzrušující slast, její mysl byla zcela a beze zbytku pohlcena tím dýchajícím ranečkem v jejích rukou. Věděla bez vší pochybnosti, že největším naplněním a štěstím je být matkou.

Gottlieb přijel téměř za hodinu. Ještě než nasedli do auta, pozavírali všechna okna a nakonec i vchodové dveře. Jako by chtěli alespoň tímto gestem zastínit tragédii, která se zde zřejmě odehrála. Chystali se odjet. Gottlieb se však od volantu ještě otočil dozadu: „Lehni si na sedačku. Musí to být. Nevíme, co se děje a co se bude dít. Odpusť.“ Tak jeli domů, Gottliebova žena ukrytá na zadním sedadle s dítětem, které někdo nechal obnažené vůči všudypřítomné Smrti.

Dům Gottliebových stál uprostřed ostatních, jemu podobných domů v široké, dlážděné ulici, ústící na náměstí ve středu města. Každý z nich byl oddělený od svého souseda několik metrů širokým pruhem pozemku, který si obyvatelé přizpůsobili tak, jak jim velel cit či praktická potřeba, někdo zde osázel rajčata či okurky, jiný pečlivě čistil dlouhé záhony růží, byly zde ovocné stromy nebo jen rovná travnatá plocha, zodpovědně osekávaná do zeleného strniště. Většina domů měla masivní, vchodové dveře, ke kterým vedly tři, čtyři kamenné schody, nad vchodem vystupovala ze zdi oplechovaná stříška, podpíraná dvěma hranatými sloupy. Od vchodu vpravo pak byla velká, dvoukřídlá vrata, tam byl průjezd, i ten byl využit k různým účelům, jako skladiště starého nábytku, botanická zahrada, ateliér nebo se prostě majitel držel původního účelu a parkoval zde automobil. Gottlieb patřil mezi posledně jmenované. Zajel autem dovnitř a ihned za sebou zavřel obě křídla. Neopomněl je zajistit zástrčkami. Poté otevřel zadní dveře automobilu a pomohl své ženě vystoupit. Marta se pokoušela zklidnit dech, byla rozrušená, ta chvíle se až k zbláznění podobala tomu, co si před lety mnohokrát představovala, než její sen umrtvilo reálné poznání o jejím stavu. Návrat domů s dítětem v náruči. Neuchopitelná představa, magická, sladká, vzrušující, nádherná až k zešílení. Teď drží v rukou spící dítě, když k němu skloní hlavu, slyší jeho dech, jakési jemné bublání mezi rtíky, které se občas pohnou v nepokojném záškubu, aby se hned nato zklidnily, je to skutečnost, tiskne k sobě živé dítě… a Marta si v tu chvíli uvědomila, že ona vnější přirozenost, nezávislá na osobě té které ženy, platná a rozhodující, přítomná v každé buňce, pohánějící samo srdce a krev k věčnému pohybu, že ta přirozenost ji právě přeměnila v matku. Zachvěla se, zatočila se jí hlava, musela se zhluboka nadýchnout, všechny okolnosti i pravý stav věcí se vytratily, existovala jen ona a její dítě, které přináší domů.

Z průjezdu vešli do hlavní chodby a odtud potom do vstupní haly. Marta, přestože jí tváře hořely vzrušeným rozčilením, promluvila věcně k manželovi: „Budeme potřebovat sušené mléko, kvalitní, to nejlepší, Viléme. Potom lahev na krmení, pleny, nějaké oblečky, vaničku na koupání, olej, olivový nebo lněný, snad postýlku..., a co hračky, nějaké chrastítko nebo korálky, aby se mohla zabavit… posloucháš mě, Viléme?“

Gottlieb se tvářil zachmuřeně. Cítil, že překročili hranici, za kterou číhá cosi neviditelně nepřátelského, přísného a odsuzujícího. Jak snadné by bylo ohlásit nalezené dítě úřadům, ale tím by ho odsoudili k úřední péči, striktnímu výkonu zákonné povinnosti. Doktor znal poměry v nalezinci, jak zběžně a mnohdy chaoticky se tam obstarávají potřeby dětí, nemluvě o citovém strádání, které neprodyšně uzavře v mladém člověku hluboké jeskyně barev a světla, jež naplňují život, aby byl celý. Jistěže by mohli usilovat o převzetí dítěte do péče, snad dokonce o osvojení, Martě by se splnil nejšťastnější sen. Ale co když opravdu zatkli Silbermanna proto, že je Žid? Dítě židovského otce do německé rodiny? Nepřípustné! Doktor dobře znal formuláře, které bylo nutné vyplnit na potvrzení árijského původu narozeného Němce. Třeba je to jen omyl a matka se brzy vrátí. Ne, není to omyl, je to šílenost! Pokud byl vydán rozkaz, který je zcela lhostejný k novému životu, a stejně tak je lhostejný k poutům, která pevně přivazují matku k dítěti, pak to musel být rozkaz nezměnitelný, vyřčený s veškerou vahou nesrozumitelného a nezastavitelného státního aparátu, bezcitný, studený a precizně formulovaný. Pokud bylo dítě v souladu s tím rozkazem jakoby mimochodem odsouzeno k smrti, co by ho čekalo, kdyby ho opět předhodili státní moci? Dítě zůstane u nich. Prozatím není čas na další a další otázky…

 

******* V *******

Anna Silbermanová otevřela oči. V ústech cítila nasládlou, lepkavou chuť, do zad jí vystřelovala ostrá bolest, v hlavě bušilo ocelové kladivo s každým tepem rozbouřeného srdce. Napůl seděla, napůl ležela na dřevěné lavici v tmavé cele. Nad lavicí bylo malé, zamřížované okno, naproti ní železné dveře bez kliky, s malým, zakrytým okénkem. Myšlenky zakroužily v probuzeném víru a okamžitě se slétly kolem jediného bodu – dítě, kde je moje dcera?! Chtěla se postavit, ale v žebrech ji bodla tak silná bolest, že nemohla popadnout dech a upadla zpět na lavici. Teprve po chvíli, když se opřela rukou o stěnu, dokázala povstat. Podél zdi se dobelhala ke dveřím a počala na ně dlaní tlouci. Každý pohyb jí přinášel úděsnou bolest, přesto neustávala, tloukla znovu a znovu a křičela stejně, jako když ji odvlékali od její dcery: „Mám tam dítě, dejte mi moje dítě, slyšíte mě, chci svoje dítě!!!“

Za několik minut bolest poněkud otupěla zároveň s tím, jak z ní vyprchávala síla. Anna stála u dveří, opřená o ně čelem a už jen slabě a mechanicky do nich bušila rukou, její hlas přešel do netečného šepotu; jen strašlivá, děsivá úzkost znovu a znovu posílala ty stejné prosby: „Vraťte mi moje dítě!“

Potom se ozval kovový akord klíče, dveře se prudce otevřely. Anna upadla a udeřila se hlavou o beton. Vzápětí ji silné ruce pozvedly na nohy a táhly ji kamsi dlouhou chodbou. Kolem se míhaly tmavé obdélníky dalších a dalších, stále stejných dveří, posetých řadami oprýskaných nýtů, stejně jako byly oprýskané i zdi chodby, odkudsi občas s ozvěnou zazněl nějaký povel nebo výkřik, ozvalo se prásknutí dveří nebo zaharašení mříže, každý krok zněl naléhavě a zlověstně. Potom se ocitli v místnosti, vypadající spíše jako kancelář, s velkými avšak rovněž zamřížovanými okny, několika skříněmi a psacím stolem, za kterým seděl muž v černé uniformě. Před sebou měl otevřený velký sešit, na něm položené ruce, sepjaté konečky prstů. Měl výraz člověka, který se úderem sedmé hodiny ranní zcela odpojuje od svých soukromých věcí a naprosto bezvýhradně se převtěluje v úředního vykonavatele vyšších zájmů. Kdyby seděl v kamenné jeskyni nebo v přepychovém salónu, jeho výraz by to nijak nezměnilo, jeho zaujetí pro svěřené poslání mělo moc nechat zmizet věci hmotné a naopak zhmotnit věci psané, pokud byly opatřeny správným razítkem a podpisem. Kromě sešitu byl na stole psací stroj, několik plnicích per a tužek, dále razítka, desky z tvrdého papíru, vyrovnané do sloupečku, v rohu stály přihrádky na korespondenci, v dosahu černý telefon a lampička, přímo před úředníkem stála malá, bronzová busta Hitlera s vlasy, sčesanými k levému uchu a rty zlobně sevřenými pod malým knírkem.

Muž ukázal bradou na židli, stojící z druhé strany stolu. Dozorce, který Annu přivedl, ji usadil a potom poodstoupil o několik kroků zpět. Muž cosi zapsal do sešitu, potom obrátil stránku zpět a chvíli pročítal perem zapsané řádky. Ze zásuvky vytáhl papír, popsaný strojem, prolétl jej očima a na konec textu opět perem cosi připsal. Přitiskl na inkoust savý papír a založil papír do sešitu. Teprve potom promluvil monotónním, tichým hlasem: „Takže vy jste Anna Silbermannová. Narozena 8. února 1911 v Regensburgu jako Anna Beckerová. Němka. Rodiče též Němci.“

Anna neposlouchala. Teprve po chvíli si uvědomila změnu, měla před sebou člověka, který volně sedí za stolem a pročítá nějaké listiny. Ten muž byl teď pro ni stéblem pro tonoucího, on se může zvednout ze své židle a jít pro její dítě, může zatelefonovat nebo dát příkaz dozorci, může cokoliv, aby měla své dítě opět u sebe.

Úředník stále cosi říkal, když mu Anna skočila do řeči: „Prosím vás, zůstalo tam moje dítě! Já musím za ním, musím za ním, prosím vás…!“

Úředník se zdál nepříjemně vyrušen a pohlédl na Annu přes okraj papíru. Jejím slovům nepřikládal význam, téměř každý, kdo seděl naproti němu, něco říkal; naslouchat nebo se dokonce zabývat významem těch řečí velmi zdržovalo předepsané zákonné procedury, proto si muž již dávno odvykl proměňovat ve své hlavě slova ve sdělení.

„Dokončíme čtení,“ pronesl stále stejným monotónním hlasem a pokračoval: „Vdaná za Josefa Silbermanna, narozeného 25. dubna 1908 ve Zwieselu, zaměstnán jako údržbář strojů v továrně Bauer & Sohn, manželé sezdáni 9. prosince 1936…“

V tu chvíli však Anna vyskočila ze židle a vrhla se k oknu. Prudce otevřela jedno křídlo a oběma rukama začala lomcovat mříží, dokonce se pokusila proniknout hlavou mezi železné tyče, byla by si vyrvala vlasy a rozdrtila spánky, jak urputně a vší mocí chtěla na svobodu, zdálo se, že nebýt mříže, bez váhání by z okna vyskočila a ani v nejmenším by se nestarala o výšku, ve které se okno nacházelo. V tom okamžiku by každý uvěřil, že i s polámanými kostmi by se zvedla a spěchala by ke své dceři. Mříž však držela pevně a dozorce Annu popadl kolem pasu a odtrhl ji. Chvíli se zmítala, ale její zoufalý pokus ji stál příliš mnoho sil. Když ji dozorce usadil zpět na židli, zůstala v hlubokém předklonu a vzlykala. Úředník se na ni tázavě díval, jinak se však jeho výraz nijak nezměnil. Dočetl osobní údaje, jak mu velela povinnost a založil list zpět do sešitu. Předchozí scéna jako by se nikdy neodehrála. A tu se stalo něco, co nezapadá, nenavazuje, nemá vysvětlení. Kdo ví, co se změnilo, co předcházelo, jak veliké bylo zoufalství a hrůza mladé ženy, že se náhle vzpřímila na své židli a pevným hlasem, který se rozléhal po kanceláři, odříkávala jako stroj: „Žádám vás, abyste ihned přivezli mou dceru, která byla doma ponechána sama bez zaopatření! Odmítám s vámi jakkoliv spolupracovat, pokud okamžitě nevyhovíte mé žádosti. V případě odmítnutí vás jako její matka poženu k zodpovědnosti před soud!“

Jako když se znásilňovaná žena začne náhle smát nebo nelidsky mučený vězeň začne žvatlavě odříkávat dětskou básničku, byla i tato žádost o dceru spíše projevem podvědomé snahy mozku vyškrabat jakýkoliv iracionální prostředek k přežití nesnesitelné bolesti. Kupodivu vyšetřovatel sevřel obočí do pozorného pohledu, který upřel na Annu, a poté se natáhl po telefonu a vytočil nějaké číslo. Za okamžik se ve sluchátku ozval tlumený hlas a vyšetřovatel řekl: „Pane komisaři, mám k vám takovou věc… Anna Silbermannová, zadržená na váš příkaz, trvá na tom, že při jejím zatčení bylo v domě ponecháno dítě. Jmenovaná odmítá spolupracovat, dokud nebudou zjištěny okolnosti…“ Hlas ve sluchátku počal bez přestávky mluvit, vyšetřovatel bez hnutí naslouchal, po chvíli pokývl hlavou a řekl: „Ano… ano, rozumím. Děkuji,“ a zavěsil. Potom opět upřel pohled na Annu, která bez hnutí čekala na zprávu. „Pan komisař Brandt mne ujistil, že stran vašeho tvrzení ihned zařídí vše, co je potřeba a obratem mne bude informovat.“ Zmlkl a vyčkával odezvu. Anna netrpělivě poposedla a křečovitě si sevřela ruce. Dozorce, který předtím opět zaujal postoj u dveří, instinktivně pokročil dopředu, ale hned se zase vrátil na místo. Anna promluvila chraptivým hlasem: „Co jsem vlastně udělala? Proč tohle všechno?“ Vyšetřovatel se viditelně uvolnil a ve tváři se mu opět usadil úřední výraz, monotónní stejně, jako jeho řeč. „Váš manžel dle obvinění přechovává část zlatých předmětů, které u něj ukryl Karel Goldberg před svým odchodem z Německa. Jak asi víte, mají Židé povinnost před vystěhováním odevzdat veškeré zlato i další cenné kovy, šperky i cenné papíry říšské bance. Pokud tak neučiní, dopouští se trestného činu podvodu. Stejně tak přechovávání je trestným činem proti říši. Pokud však budete spolupracovat, bude to bráno jako významná polehčující okolnost. My si nemyslíme, že byste do té věci byla vědomě zapletená, ovšem bude potřeba o tom přesvědčit soud. Teď mám na mysli nějaký rozhodný akt, kterým se od aktivit svého manžela distancujete. Dobře uvažte, jestli vám stojí za to být odsouzena spolu s ním, protože v tom případě bude vaše dítě umístěno do ústavu. Nebo je tu druhá možnost… rozvedete se. Pro soud by to byl jasný a velmi pozitivní důkaz, že s tou věcí nemáte nic společného. Koneckonců, manželství Žida a Němky nemá žádné šťastné vyhlídky. Nemusíte se vyjádřit teď hned. Jste dočasně umístěna v ochranné vazbě, zítra mi sdělíte, jak jste se rozhodla.“ Anna se zprudka nadechla k otázce, ale vyšetřovatel ji předešel: „Co se týče vámi požadovaných zpráv, už jsem vám řekl, že vás budu informovat.“

 

******* VI *******

Gottlieb vstoupil do ložnice, kde jeho žena po koupání a krmení uspávala nemluvně. Bylo zabalené do zavinovačky, na hlavě mělo bílý klobouček s krajkovým lemem, uvázaný stužkami pod bradou. Vypadalo spokojeně, opět v krátkých intervalech pohybovalo malou bradou a špulilo rtíky, zavřená víčka se občas zachvěla, jak pod nimi přecházely více či méně živé obrazy snů. Marta napůl ležela vedle dítěte, hlavu skloněnou nad ně a tiše zpívala Spi děťátko spi…

Doktorovi bylo náhle nepříjemně. Chtěl si promluvit o dalších krocích, ale když viděl svou ženu nad dítětem, cítil až bolestně nesoulad mezi jejím rozpoložením a svým předsevzetím, které přišel sdělit. Jiná možnost však nebyla. Přistoupil k posteli a díval se na spící dítě. Marta k němu vzhlédla a usmála se. I jeho přemohla tato šťastnou náhodou vytvořená nálada rodiny, úplné rodiny, jakkoliv byla odsouzena k pravdě. Ten racionálně a logicky uvažující člověk si musel nejen kvůli své ženě, ale nyní i sám kvůli sobě v duchu znovu připomenout skutečný stav věcí: Toto je dítě jiných rodičů, naše povinnost je udělat všechno, co je v našich silách, aby se k nim vrátilo. Byl si jistý, že udělá nejlépe, když půjde rovnou k věci, bez planých iluzí.

„Anna Silbermannová je ve vězení. Řekl mi to doktor Kriegel.“

„Ano, jistěže, vězeňský lékař Kriegel…,“ přikývla Marta.

Doktor se posadil na okraj postele a položil svou ruku na ruku své ženy. „Marto, dítě půjde ke své matce.“

Marta sebou sotva znatelně trhla a pohlédla s bolestnou prosbou na manžela. Doktor však pokračoval: „A to co nejdříve, Marto. Vím, co se ti honí hlavou, chápu to dokonale. Ale platí jediná věc, jediná: Dítě půjde ke své matce. Udělám pro to všechno. Dnes navštívím Brandta. Prohlédnu jeho ženu, zřejmě ji budu moci prohlásit za zcela uzdravenou. Potom snad bude příležitost.“ Doktor mluvil, Marta nehnutě naslouchala a s dlaní zlehka položenou na tvářičce spícího nemluvněte ji hladila palcem. Když skončil, zvedl se a odcházel, nechtěl celou věc protahovat. U dveří ložnice se ještě otočil. Marta objímala dítě oběma rukama a po tváři jí tekly slzy.

******* VII *******

Brandt přijal zprávu o ukončení léčby své ženy s krátkým pokývnutím, jako by nic jiného nepřicházelo v úvahu. Z leštěné skříňky jako obvykle vytáhl dvě sklenky a nalil koňak. „Doktore,“ řekl a pozdvihl skleničku. Gottlieb gesto opakoval. Oba muži se napili. Brandt postavil skleničku na nízký stolek, ukázal Gottliebovi na křeslo a sám se posadil proti němu. Položil obě ruce na široké opěrky a přehodil pravou nohu přes levou. Lehce pohupoval špičkou černé boty a poklepával prsty jedné ruky na sametovém potahu křesla. Potom sáhl po stříbrném pouzdře, ležícím na stolku vedle sklenky s koňakem, otevřel je a nabídl doktorovi cigaretu. Gottlieb s pousmáním odmítl. „Jistě,“ opětoval Brandt úsměv a sám si zapálil. Opět se pohodlně usadil a vypustil oblak kouře. „Dlouho jsem se vás nezeptal, jak se vám daří, doktore? Vše v pořádku?“ Gottliebovi přišla otázka vhod. „Běžné, každodenní starosti, pane komisaři,“ odpověděl a dodal jen jako by mimochodem: „nikdy bych nevěřil, jak obtížné je sehnat v dnešní době poctivou a spolehlivou služebnou.“

„Copak?“ otázal se Brandt se zájmem, „myslel jsem, že v tom ohledu jste zaopatřeni.“

„Naši služebnou jsem propustil,“ odpověděl Gottlieb. Vlastně byl rád, že se k té lži nemusel složitě dostávat.

„Hmmm,“ zamručel Brandt a potáhl z cigarety. Vyfoukl dým do výšky a zeptal se: „A pročpak, jestli smím vědět?“

„Trochu jsem si dal práci a zjistil jsem, že má židovský původ a já někoho takového v domě nestrpím,“ řekl Gottlieb a v tu chvíli mu zatrnulo. Neboť kdyby se Brandt zeptal, jak něco takového zjistil, nevěděl by, co říct. Ve lhaní se naprosto nevyznal. Ale Brandt teatrálně několikrát zatleskal a řekl: „Bravo, doktore, bravo…!“

„Teď mám ale starost, kde najdu náhradu. Nechci najímat nějakou Polku nebo Češku, už ne. Musí to být Němka. Chci, aby byla mojí paní neustále k ruce. Dům je velký, potřebuje sílu. Ale dost už, přeci vás nebudu zatěžovat malichernostmi…“

Brand mlčel a s lehkým úsměvem o něčem přemýšlel. Potom zazvonil telefon. Brand vstal. „Omluvte mne na okamžik,“ řekl směrem ke Gottliebovi. Doktor pokývl. Brandt přešel do vedlejší místnosti a doktor osaměl. Když si návštěvu u Brandta v duchu představoval, zdálo se mu vše snadné a přirozené. Získá si ho lží o propuštění služebné. Potom si postěžuje na nesnadnou situaci co se týče služebných a jen tak mezi řečí se zmíní o Silbermannové. Je Němka, mladá, spořádaná. Brandt je mu zavázán a pokud se v případě zatčení Silbermannové jedná jen o nějakou lapálii, snad by mohla být brzy propuštěna. Ve spřádání intrik byl Gottlieb naprosto neznalý, proto teď nevěděl, jak dál, měl pocit, že ho Brandt ihned prohlédne.

Z vedlejší místnosti se ozvalo řízné „Heil Hitler!“ Brandt přišel s nasupeným výrazem. Dokonce si neodpustil zlostné zaklení, vzápětí se ale opanoval a omluvně se na Gottlieba usmál. Usedl do křesla a rychlým pohybem do sebe zvrátil nedopitý koňak. Hned na to dlouze potáhl z cigarety. „To nejsou jen služebné, o které je teď nouze, pane doktore,“ řekl po chvíli. „Nouze je i o spolehlivé státní zaměstnance. Alespoň co se týče našeho komisariátu.“ Několikrát rozčileně poklepal rukou na opěrce.

„Zbabrali to! Pitomci!“ Brandt se díval do stran, jako by se chtěl distancovat od svého hněvu. Mezi ukazovákem a prostředníkem držel hořící cigaretu a nataženým palcem téže ruky se bodal do spodního rtu. Ještě jednou dlouze potáhl. Potom se opět zadíval na doktora. „Dnes brzy ráno jsem poslal dva naše lidi, aby přivedli nějakou Annu Silbermannovou. Žádná velká věc, nás zajímá spíš její manžel, kterého jsme sebrali už dříve. To ostatně není žádné tajemství. Ti dva pitomci tu Silbermannovou přivedli polomrtvou. Navíc mi dnes volal vyšetřovatel, který má tu ženskou na starosti, že tam údajně mělo zůstat její dítě. Poslal jsem tam někoho, aby to prověřil, ale žádné dítě v domě nebylo. Buď ta ženská lhala nebo dítě někdo odnesl. Samo přece neodešlo, že ano.“ Brandt zakroutil znechuceně hlavou. „Rozumějte, doktore, dítě jsme mohli využít ve prospěch našeho plánu. Chci vyčistit okres od smíšených židovských párů. Ta Silbermannová je čistá Němka, která si vzala Žida. A nepochybně by dala přednost dítěti, pokud bychom ji postavili před volbu. Buď se rozvede nebo bude následovat manžela a dítě skončí v ústavu. Jak jednoduché a naprosto spolehlivé, to mi věřte. Ona není první. Důvod k zadržení se vždy najde. Někdy dokonce oprávněný. Zásluhou těch dvou tupců ale nemáme nic v ruce. Když dáme Silbermannové na výběr, bude chtít dítě nejdřív vidět. Vždycky to tak je a my proti tomu nic nenamítáme. Naopak, motivace k rozvodu je potom mnohem větší. Tady se to ale nepříjemně zkomplikovalo. Je to práce navíc. Mimochodem, takové poloviční Židy nakonec tak jako tak dáváme k převýchově.“ Brandt se z počátečního vzteku plynule propovídal dokonce k jakémusi zaujetí celým případem. Věc ho téměř začala bavit. Nebyla to nudná rutina. Spokojeně se v křesle natáhl a s požitkem vsál další doušek dýmu z cigarety.

Gottlieb se snažil vypadat nezaujatě, ale v duchu se chvěl vzrušením. Jaká neuvěřitelná náhoda! Ve chvíli, kdy se nemohl pohnout z místa, bylo mu jméno Silbermannová naservírováno zcela nezávisle a bez jakéhokoliv podezření samotným šéfem gestapa! Nasadil výraz zdvořilého zájmu a zeptal se: „Co s ní teď bude?“

„Se Silbermannovou? Nejspíš ji pustíme. Vlastně bychom si ji mohli zavázat, pokud si vezmeme na starost hledání. Je to beztak nezodpovědnost, takhle nechat dítě bez dozoru,“ Brandt se cynicky zasmál.

Gottlieb úsměv opětoval, jako by Brandtovu výtku považoval za dobrý vtip. Potom se na chvíli zamyslel a jako by jej v tom okamžiku něco napadlo, živě zvolal: „Poslyšte, pane komisaři, ta Silbermannová tedy bude delší dobu bez příjmu, její manžel je přece zavřený. Napadlo mě, že bychom ji…,“

„… přijali jako služebnou,“ doplnil ho Brandt pobaveně.

 

******* VIII *******

Když vyšetřovatel Anně sdělil, že dítě v domě není, její utrpení se nijak nezměnilo, nebylo ani větší ani menší, jen mělo nový důvod k životu. Noc proseděla na posteli v cele, oči doširoka otevřené, na tvářích široké cesty po slzách, které už zcela vyčerpala. Potom v předklonu na chvíli usnula, ačkoliv o to nijak neusilovala. Ve snu šla přes jakousi bažinu, skákala z ostrůvku na ostrůvek, vše se jí pod nohama houpalo a ona věděla, že jestli mine, zmizí v té dusivé hmotě nesmírně hluboko, že ji pohltí tma a navždy se ztratí vzduch a světlo, zvuky světa, nedojde na konec té bažiny, kde je pevná zem a zelená tráva, kterou rozechvívá mírný větřík a teplem zalévá Slunce. V té trávě stojí kolébka, ze které se zdvihají malé ruce a natahují se po ní. Bažina se zdála bez konce, ale v příštím okamžiku střih a ona stála u kolébky a brala do náruče svou dceru, sama byla celá v bílém a voněla květinami, bylo to tak krásné, že se rozplakala. Něco dítěti říkala, nerozuměla slovům, nebyla důležitá, bylo to spojení mezi nimi, vše je v pořádku, jsme v bezpečí, jsme spolu. Z dálky zahřmělo. Anna sebou trhla a jakýsi průvodce po snech, ten vypravěč a vykladač, stojící za ní, jí řekl, že ten hromový zvuk je napůl sen a napůl skutečnost. Potom skutečnost nabyla vrchu a Anna poznala, že se s lomozem otevřely dveře její cely. Tráva, kolébka, dítě, vše zakroužilo ve víru a zmizelo v černém tunelu. Viděla jen zdi a předměty, ve dveřích stál dozorce. Zavřel za sebou a přisedl k Anně. „Poslyšte, vám se ztratilo dítě,“ řekl chraplavým hlasem. „Co když vím, kde je?“ Anna se nadechla, zvedla hlavu a upřela na dozorce prosebný pohled. „Kde je? Je v pořádku? Kde je moje dítě, řekněte mi to, prosím, kde je moje dítě, kde je…?“

„Ale no no, jen klid, řeknu vám všechno, ale něco za to budu chtít,“ odpověděl dozorce a poposedl si blíž. Ruku položil ženě na stehno. „Vy na mě chvíli budete hodná, víte, co myslím, a já budu potom hodný na vás.“ Chtěl Annu položit na záda, ale jako by se protrhla nějaká hráz, ta dosud bezvládná a vyčerpaná žena se začala všemi silami bránit. Kopala a házela sebou, křičela nepřetržitě, dokonce se jí podařilo muže silně kousnout do ruky, takže s úlekem vyhekl bolestí a odskočil od postele. V dálce se z chodby ozvala rána, jak kdesi zapadly dveře. Dozorce si rychle upravil uniformu a povytáhl si rukáv, aby nebyla vidět do červena nabíhající rána po kousnutí. „Však bych tě nakonec zkrotil, ty čubko!“ zasyčel nenávistně. Potom otevřel dveře, stoupl si do chodby a zakřičel dovnitř „Silbermannová, vystoupit z cely!“ Jeho příkaz zůstal bez odezvy. Dozorce opět vstoupil do cely. Anna skočila do rohu, oběma rukama chytila dřevěnou židli a zvedla ji před sebe nohama proti němu. Dozorce zaváhal, náhle nevěděl, co má dělat. Poslední, co by si přál, bylo nějaké vyšetřování potyčky při jeho službě. Vyšel opět z cely a na chodbě se zády postavil až k protější stěně. Rukou ukázal směrem, kterým chtěl Annu odvést. Protože sám sebe takto vystavil v otevřeném prostoru, Anna se přestala cítit ohrožená, položila židli a vystoupila z cely. Dozorce pokročil směrem k ní a Anna uskočila stranou. Ale dozorce si jí nevšímal, zavřel dveře cely a zamkl je. Potom opět ukázal do dálky. „Jděte!“ přikázal a jeho hlas měl v sobě něco z uražené potupy.

Co pro člověka znamená návrat na svobodu! Stísněný prostor, kde o sobě v ničem nerozhoduje, vyměnit za nekonečnou dálku s dostatkem vzduchu i světla! Jaký je to přelom osudu, vykoupení, očista, nový život! A přece úředník, který svůj podpis připojoval k rozhodnutí komisaře Brandta o propuštění Anny Silbermannové, nezměnil nic na svém jednotvárném výrazu, který byl za léta v úřadě téměř tekutý, stejně jako byl tekutý čas, vyměřený pracovní dobou. Pomalu a neměnně plynoucí hodiny každého pracovního dne zformovaly jeho obličej tak, že on sám získal podobu úředních hodin. Jednolitými pohyby podepsal několik dokumentů, tiše a přesně, jako když kočka našlapuje, přidal razítka na patřičných místech, poté ukázal Anně, kde se má podepsat ona, jeden z listů předal dozorci a měkce, bez výrazu řekl: „Můžete odejít.“ Když však byli téměř u dveří, úředník zvolal: „Ještě počkejte! Na téhle adrese se budete neprodleně hlásit. Příkaz pana komisaře.“ V ruce, natažené přes stůl, držel malý lístek. Anna se nehýbala. Dozorce převzal lístek a automaticky ho pozvedl k očím. Úředník si nesouhlasně odkašlal, dozorce ucukl, vrátil se k Anně a lístek jí hrubě strčil do ruky.

 

******* IX *******

Pospíchala, jak jen jí to její rozbité tělo dovolilo. Před očima se jí střídaly ulice a domy v jakýchsi nesouvislých cárech, sotva popadala dech, ale nedovolila si zpomalit ze strachu, že když se jen o chvilku opozdí, její holčičce to ublíží. Anna měla neochvějnou víru, že její dítě je stále tam, kde ho opustila, že vše kolem je jen jakýsi omyl nebo lež, že je jen na ní, kdy znovu vezme svou dceru do náruče. A toužila, aby to bylo co nejdříve. Lidé se otáčeli za rozcuchanou ženou ve zmačkaných, domácích šatech, která z rychlého kroku přecházela do běhu, dokud vystačila s dechem a potom, kdy už nedokázala dostatečně naplnit plíce vzduchem, opřená o nějakou zeď, snažila se co nejrychleji zase nabrat sílu k dalšímu běhu. Nepotřebovala nic, jen se udržet na nohou a pokračovat. Dům s její dcerou byl tak strašlivě daleko…

Vstoupila brankou do zahrady, k domu jí zbývalo jen několik desítek kroků. Bylo ticho, malá jistě spí, napadlo ji. Už za chvilku, jen se k tobě posadím, můj poklade, moje štěstí, budu se na tebe dívat a těšit se, až otevřeš oči. Všechno je zase jako dřív, jsem u tebe…

Když spatřila prázdnou postýlku, měla pocit, že jí nějaká nestvůra vyrvala z břicha kus masa. Zdálo se jí, že se uvnitř sebe sama sesouvá jako starý dům, postýlka bez dítěte na ni křičela svou prázdnotou a nehybností téměř k nesnesení. Zvrátila hlavu ke stropu a hlasitě se rozplakala. „Ne, to ne!“ křičela a zatínala bezmocně ruce v pěst. Vzala z postýlky malou přikrývku a přitiskla si ji k obličeji. Po chvíli však dečku odhodila a začala prohledávat dům. Otevírala všechny skříně, zpřeházela peřiny na posteli v ložnici, běžela na půdu i do sklepa, potom vyběhla z domu a prohledala kůlnu i celou zahradu, horečně dýchala a cosi si pro sebe celou dobu přeříkávala. Její hledání bylo ovšem bezúspěšné, Anna se vrátila do domu, stále však v jejím nitru tryskal pramen a zavlažoval v ní zelený čtyřlístek naděje. Na podlaze spatřila zmuchlaný kousek papíru. Byl to lístek, který si nesla celou dobu po propuštění. Přečetla si adresu: Dr. Med. Vilém Gottlieb, Rosenweg 15, znala to jméno i tu ulici, vzpomněla si, že se má na této adrese hlásit. Protože všechny její myšlenky byly až k zešílení upnuté na dceru, i jméno doktora Gottlieba se jí automaticky proměnilo v kohosi, kdo má v hledání jejího dítěte nějakou úlohu. Byla přesvědčena, že je to celé nějaká nepovedená hra, která však má jasně určená pravidla, vedoucí ke shledání. Byla velmi zesláblá, hlava se jí točila, v očích cítila řezavou bolest, bylo jí nevolno, ve své vyčerpanosti se však vydala na cestu zpět do města.

Rosenweg byla ulice stranou hlavních komunikací, nebyly zde žádné obchody ani firmy, takže zde jen zřídka projelo auto či motocykl. Domy byly zřetelně označené a pečlivě ověšené tlačítky zvonků. Anna rychle našla dům s velkou, mosaznou cedulí, označující ordinaci doktora Gottlieba. Zazvonila a v nastalém tichu náhle uslyšela pláč malého dítěte. Zamrazilo ji, stála bez hnutí a sotva dýchala, pláč byl skutečný, potom zesílil a přiblížil se. Ve vedlejším domě se otevřely dveře a z nich vyšla nějaká žena s kočárkem. Anna zavřela oči a do hlavy jí stoupal příval zoufalého zklamání, vždyť ona přišla pro svou dceru, proč jí nějaký zlomyslný skřet nastrčil tu cizí matku a cizí dítě, aby ji pozdvihl a vzápětí srazil do propasti?! Zazvonila znovu a ještě jednou. Dveře se otevřely. Doktor Gottlieb spatřil mladou ženu, která na něho upírala své zarudlé oči, byla bledá a strhaná, stála nepohnutě, ve tváři měla napjaté a zároveň prosebné očekávání. „Paní Silbermannová?“ otázal se Gottlieb. Rychle přikývla a opět znehybněla. Doktor otevřel dveře dokořán, ustoupil do domu a pokynul Anně. Vešla do dovnitř. V domě bylo naprosté ticho. Gottlieb znovu pokynul Anně, aby ho následovala. Vešli do jídelny. Kromě velkého stolu, pokrytého bílým ubrusem zde byl ještě malý, kulatý stolek se dvěma křesílky. Doktor jedno křesílko povytáhl a ukázal Anně, aby se posadila. Anna usedla a v ten okamžik pocítila nesmírnou tíhu a únavu. Celé její tělo, když už nemuselo plnit neustálou povinnost pohybu, ohlásilo svůj stav tak prudce, že se Anna musela několikrát zhluboka nadechnout, aby neomdlela. Doktor si toho všiml a postavil před Annu sklenici vody. Anna ji vypila celou naráz, ulevilo se jí. Do té doby netušila, jak naléhavě její tělo žádá o vodu, dva dny nic nepila, byla vyprahlá a nevěděla o tom. Oči se jí rozjasnily, dech se zklidnil, mohla lépe vnímat, co jí doktor říká.

„Nejprve bych vám chtěl poděkovat, že jste přišla. Důvod pozvání je ten, že bychom vám chtěli nabídnout místo pomocnice v domácnosti. Plat bude 50 marek měsíčně, k tomu zdarma strava a v případě potřeby zde můžete i bydlet, dům je na to zařízený.“

Doktor dál nepokračoval, všiml si, že se Anně zkřivila tvář pláčem, přikryla si obličej oběma dlaněmi a sklonila se, takže jí dlouhé vlasy padaly do klína. Doktor už nechtěl celou věc protahovat, rychle vyskočil z křesla a uchopil Annu za loket. „Pojďte se mnou!“ pobídl ji. Nechala se vést a stále plakala, svěšená jako smuteční vrba. Doktor ji vedl po schodech nahoru. Vstoupili do úzkých dveří. Byla to podlouhlá místnost bez oken mezi obývacím pokojem a doktorovou pracovnou. Na stropě svítila žárovka, zakrytá skleněným cylindrem. Po obou stranách stály nepříliš hluboké regály z hoblovaných laťek až ke stropu a v nich, odspodu až po horní police vyrovnané komínky starého šatstva, různých dek a peřin, kdo může vědět, jak dobře takové obložení tlumí dětský křik... ? Mezi regály bylo právě tolik místa, aby se zde mohli minout dva lidé. Uprostřed místnosti spatřila Anna doktorovu ženu. Stála v proti ní v chodbičce, tvářila se vážně, téměř obřadně. Když spatřila Annu, usmála se a pokročila k ní. „Dobrý den,“ pozdravila ji a podívala se jí do očí. Anna pohled opětovala a v ten okamžik věděla. Marta jí uvolnila cestu a postavila se bokem. Na konci místnosti stála postýlka. Anna vzdechla, napůl se otočila a kdyby ji doktor nezachytil, upadla by na podlahu. „No tak, no tak, to bude v pořádku,“ chlácholil ji. Anna se vzpamatovala a přiskočila k postýlce. Ležela tam její dcera. Pokud náraz neštěstí může člověka srazit, pak příval štěstí ho pozvedá. Bylo to zjevení, stonásobný Betlém, zázrak zázraků, Anna k sobě tiskla dceru, chtěla s ní splynout, vstoupit do jejích očí, úst, do její krve, líbala ji na tváře i do jemných vlasů a plakala, křičela unaveným štěstím; dějiny světa a lidstva se v této malé místnosti uzavřely, všichni králové a vojevůdci, převratné události a velkolepé činy, vše, co by snad ještě mělo přijít... nebylo nic, co by stálo za zmínku, to podstatné a opravdové, na čem stojí sám život, samo přežití života, to naplňovala Anna Silbermannová s kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy.