O Honzovi

"Jako když se ploužíte podzemní stokou, pod nohama kluzké dno, po kolena ve sračkách, kolem běhají krysy, smrad až se chce blít, a konec to žádný nemá. Takhle nějak to pro vás bude vypadat, až vás odsud dnes úspěšně vypustíme, Jane. Nebude žádné hrdinství, žádné romantické sebezapření, ani zázraky ani pomoc zhůry, nic z toho, jenom smrad a krysy. Tedy přeloženo pro vás, Jane, budete se chtít ožrat, bude vám blbě až k zbláznění a vy budete vědět, že když se ožerete, všechno to zmizí. A pokud se opravdu ožerete, tak do těch sraček padnete po hubě. Ale nemusí to skončit zrovna takhle. Je to na vás. Já vám držím palce, Jane, přeji vám hodně štěstí a hodně síly."

Doktor Cupák podal Janovi ruku. Potom udělala to samé psycholožka Ctiborová. „Tak Honzo…!“ řekla vesele, stiskla mu dlaň a svraštila rty do povzbudivé grimasy. Ustoupila stranou, aby se s ním mohla rozloučit i skupina. Tak skončily tři měsíce odvykací léčby.

Dole v hale čekala Honzova žena Blanka, oběma rukama si tiskla na břicho kabelku, stála vzpřímeně, budila dojem, jako by se chtěla každým okamžikem buď dát na útěk nebo se vrhnout svému muži kolem krku, podle prvního dojmu. Dcera Jana se s lehkým znechucením, smíšeným se zájmem rozhlížela kolem. Byli přeci jen v blázinci. A jistěže ve svých šestnácti musela také vyzařovat povýšenou nudu.

Vešel Honza s krosnou na jednom rameni. Přistoupil k Blance, beze slova se na sebe dívali, jako by se chtěli rozpomenout jeden na druhého.

„No co, tys nechtěl návštěvy…,“ řekla nakonec Blanka vesele a chraplavě, aby zabila napětí těch prvních pár vteřin.

„Dobrý,“ odpověděl Honza a objal ji. Jana je sledovala a žvýkala. S lehkostí šestnáctileté čekala bez sebemenší netrpělivosti, až se k ní otec obrátí. Objali se, když ji pustil, žvýkala dál a smála se. Honza se zasmál také a zakroutil hlavou. Potom šli všichni tři ven k autu.

Napříč areálem vedla k bráně dubová alej. Mezi stromy byly po obou stranách vidět v pravidelných rozestupech secesní vily - pavilony, označené čísly. Některá okna byla zamřížovaná. Před jednou vilou cvičilo asi osm postav v teplácích, zdvihali ruce k nebi a předkláněli se k trávníku. „Feťáci,“ prohodil Honza. Jana chtěla natáčet na mobil, ale Blanka ji šťouchla do boku. Proti nim šla nějaká žena. Měla také tepláky a navíc modrý župan. Škubala hlavou a hádala se s někým neviditelným, kdo jí nepříjemně oponoval, takže zvyšovala hlas, aby mu dokázala svou pravdu. Avšak nebylo jí rozumět, byla to slova, ale bez obsahu. Hodinový strojek uvnitř ženy vydával impulsy a ona na ně reagovala. Míjeli se. Žena si jich nevšímala, byla zaměstnaná hádkou. Blanka se dívala upřeně před sebe, neměla herecké vlohy, proto se jí snahou o netečnost zkroutil obličej do toporné grimasy. Jana matku se smíchem pozorovala. Všichni tři šli alejí s životodárným vědomím, že tam, za branou, je už čeká svět, který je normální.

„Chceš řídit?“ zeptala se Blanka. Byla v tom veškerá podpora, kterou žena dokáže svému muži darovat.

„Ještě ne,“ odpověděl Honza a dodal: „radši…“ Dar byl přijat.

Jak to bývá, když se z hlavní činnosti stane činnost podružná, najednou se tato činnost stává snadnější. Proto se mezi Blankou, která pozorně zapínala směrovky a řadila rychlosti a Honzou, který sledoval provoz před nimi, rozproudila dosud váznoucí debata.

„Ale přibral jsi, nebo ne?“ Blanka mžikla okem po Honzovi.

Honza se zasmál: „Osm kilo, jsem tlustej jako prase. Když jsem řekl Cupákovi, že místo vodky do sebe cpu větrníky, tak zalomil rukama, ale pak povídá, že tedy dobře. Že je to něco jako substituce nebo co. Jenom abych to nepřeháněl. Docela jsem se tam rozežral. Vykoupil jsem jim bufet.“

„Udělala jsem dort,“ řekla Blanka a spokojeně se usmívala.

„A tati, vy jste si mohli kupovat i pití?“ zeptala se Jana zezadu.

„No mohli jsme si kupovat pití, proč?“

„Jako i třeba rum?“ ptala se Jana se zájmem.

„Přestaň blbnout!“ okřikla ji Blanka a zakroutila rodičovsky hlavou nad svým dítětem. Pak se obrátila k Honzovi: „A kdo tam byl z vás nejstarší?“ Povídali si až domů.

Pokud nepotřebovali dát auto do garáže, parkovali venku, byl tam pruh vyježděné trávy mezi plotem a silnicí. K brance bylo potřeba dojít zpátky pár desítek metrů. Proti nim vyjel ze zatáčky traktor. Když je míjel, prudce zastavil. Traktorista otevřel dvířka a vyklonil se. Měl montérkové kalhoty a bílý nátělník. Silný krk obepínal pozlacený řetízek. Zařval do burácení motoru: „Večer zajdeš na jedno, ne!?“ Potom se podíval na Blanku: „Pustíš ho, ne?“ Tvářil se důležitě.

„Ať tě to ani nenapadne!“ vykřikla Blanka rozčileně a nebylo poznat, komu ten výkřik adresuje.

Traktorista pohodil tázavě hlavou směrem k Honzovi, vyzýval ho k odpovědi.

„Pozdravuj Lídu!“ zakřičel Honza a pokývl na rozloučenou. Blanka vypadala klidněji.

„Ty vole!“ prohodil traktorista pro sebe, zabouchl dvířka a traktor prudce vyrazil po silnici. Brzy zmizel v další zatáčce. Blanka ho ještě chvíli sledovala, jako by chtěla zkontrolovat, že se nevrátí. Potom se obrátila k Honzovi, díval se stejným směrem, kam před okamžikem ona.

„Honzo…,“ řekla měkce. Chtěla dodat: „Co jsme si slíbili?“, ale ihned se ovládla a namísto výčitky se zeptala: „Maminka mi volala, ať za ní zajdeme, půjdeme hned nebo se nejdřív najíš?“

„Máma bude mít navaříno, jak ji znám, najíme se u ní,“ odpověděl Honza. Teprve teď si uvědomil změnu. Dřívější podezíravost, vyčítání, obezřetnost, nedůvěra a v pozadí i ono vše rozkládající pohrdání, to vše jako by nikdy nebylo. Vzpomněl si na Blančin věčně napjatý výraz, na to, jak ho neustále sledovala očima, ať udělal cokoliv, stačilo vstát z křesla nebo otevřít ledničku, jak cítil její odmítání, hnus, který ji zaplavoval, když se po příchodu domů zapotácel v předsíni a nepodařilo se mu pověsit bundu na věšák. A byly horší věci, mnohem horší. Šílené akce a stejně šílené reakce. Když vyspával po noci, kdy se plazil po zemi ve zvratcích, které pouštěl zblízka na podlahu, protože se nemohl se postavit na nohy, ona vstala a s kruhy pod očima po něm uklízela. Dům svíral svými stěnami ty nejprimitivnější projevy veřejného tajemství, pomočené oblečení i postel, průjem, táhnoucí se v pruhu od vstupních dveří až do kuchyně, kde zůstával ležet celou noc před otevřenou ledničkou, tak ho nacházela, když se vracela z noční, ztracené doklady, rozbité sklo v obýváku, nesrozumitelné mumlání, prázdné lahve, střepy, pláč chlapa, který slibuje, že přestane a přitom se shání po další kořalce, kronika hnusu a bránícího se rozumu, tupé odevzdanosti, zoufalého vzteku, utéct pryč, vydržet to, má to smysl, je to beznadějné, jak dlouho ještě…

K matce šli jen oni dva, Jana řekla, že se jí nechce. Procházeli kolem nové zídky, za níž sekal starý muž trávu. Když je spatřil, vypnul sekačku a zakřičel: „Tak ty vožralo, stála mě ta zeď o pět tisíc víc než jste mi dali! Tak jak to srovnáme?“

„Jestli máte fakturu…!“ ozval se Honza.

„To se ví, že mám fakturu, jakpak bych neměl!“ odpověděl muž s despektem. „A buď rád, že ti nepočítám práci.“

„Máte novou zeď zadarmo, pane Marčík!“ zavolal Honza. Marčík udělal popuzeně několik rychlých kroků směrem k nim. Mimoděk napřáhl ruku. „Já ti dám, že mám novou zeď! Ty buď rád, že jsem nezavolal policajty! Příště je zavolám, to si piš! Tohle mi bude říkat, dacan...!“

Blanka se vložila do debaty: „My vám to zaplatíme, pane Marčík, hned zítra vám přinesu peníze!“

„Holka nešťastná, holka holka…“ prohodil starý muž a vracel se k sekačce.

„Nech ho, stalo se, stalo, to se srovná,“ řekla Blanka. Honza neodpověděl. Tlustá čára za minulostí se teď rozplývala, nebyla to pravda. Chtěl pevný bod k odrazu, aby pohnul zeměkoulí, ale pod nohama, či spíše pod duší cítil houpající se bažinu. Vždyť na tohle ho celé měsíce připravovali. „Stavíte znovu od základu,“ říkala Ctiborová o jejich budoucím životě. Tak dobře, zamést a položit první šár, čistě, rovně. Bude to dobrý. A proč by se měl vlastně divit? Proč by měl mít Marčíkovi za zlé, že se rozčiluje? Když poslední vzpomínka na Honzu končila u probourané zídky a rozbitého auta v záhonu. Honza se tenkrát vypotácel na silnici a šněroval prostředkem domů. Potom se vrátil a chtěl vycouvat. Pobořil další kus zdi. Marčík byl tenkrát v sadě, když se vrátil domů, našel Honzu na svém zápraží v louži zvratků. Blanka ho uprosila, aby nic nehlásil, hned na to mu donesla patnáct tisíc. Auto odtáhli domů traktorem i s Honzou. Když se druhý den probudil, vytočil číslo léčebny.

„Honzíčku,“ přivítala ho matka ve dveřích. Políbil ji na obě tváře. Zkoumavě si ho prohlížela. Potom si uvědomila, že je mu to nejspíš nepříjemné. „No pojďte, pojďte dál, nezouvejte se, já budu stejně vytírat, pojďte… Dáte si rajskou?“

Šeřilo se. Odcházeli domů, zavěšeni do sebe. Blanka cítila zřetelnou slast z té blízkosti, tak dávno to už bylo, co takhle… Dýchala studený, podvečerní vzduch, bylo tak krásné jít pomalu ztichlou vesnicí a mlčet v pocitu čistého bezpečí. Oba dva rozechvívala touha, kterou si uvědomovali stále silněji. Vzrušivá vyhlídka na cosi, čemu s rozkoší nedovolovali, aby nabylo jasnější kontury a co se projevovalo jen občasným silným stiskem ruky na paži.

Doma byla tma, Jana v patře ležela na posteli a na uších měla sluchátka. Blanka se jí ohlásila a informovala ji, že jsou s tátou unavení a jdou si lehnout. „Potřebuješ ještě něco dole, Jani?“ zeptala se. Jana zavrtěla hlavou. „Tak dobrou noc,“ zavolala Blanka od dveří. Jana pokývla hlavou a zesílila zvuk.

Oba se v ložnici svlékali. Připadali si, jako by měli nová těla, neopotřebovaná, toužící vymrštit se a zkoušet, zahnízděná v síle a rozkoši, roztáčel se v nich vír, který už přesahoval jejich moc, nechali ho roztočit k zbláznění, tak dlouho už nedrželi jeden druhého, tak strašlivě dlouho nesplynuli jako muž a žena.

Ráno snídali spolu. Blanka si vzala dovolenou. Honza si vzpomněl na Marčíka, ale včerejší nepříjemné pocity ho už nezaplavily. Začínal den a uvažoval prakticky. „Posekal bych zahradu,“ řekl Blance. Protáhla se jako kočka: „Tak po kafi, dáš si se mnou, ne?“

Posekal asi půlku, když kolem po silnici šel Pepoš, opět měl na sobě bílý nátělník. Šel s ním Tonik. Říkalo se jim tak už od školy, kam jezdili tři kilometry autobusem. Učitelka čítávala ve třídě jména, Ščípa Josef a Nikles Antonín, přezdívky se vynořily samy od sebe, nikdy nikdo nezjistí, kdo jim tak řekl poprvé a po třiceti letech už to nikoho nezajímalo. Pepoš tlačil motorku, oba o čemsi debatovali. Když viděli Honzu, zastavili, Pepoš trhnutím postavil motorku na stojan. „Vypni to!“ zařval na Honzu. Honza se pustil sekačky a šel pomalu k plotu. Tisíckrát a sto tisíckrát takto chodili k plotu tihle muži už od dob, kdy se začali cítit jako muži, přestože ještě každé ráno čekali na školní autobus, už tehdy poznávali vážnost dospělých a takto si ji sdělovali po prožitém dobrodružství, nic se nezměnilo, stále stejný obraz, tihle čekající za plotem a pomalu přicházející druh, který doplní uzavřený spolek. Ten nebo onen, tady nebo o pár kilometrů dál, vždy je nějaký plot a z obou stran jsou muži.

„Co je s tím?“ ukázal Honza bradou na stroj.

„Chytá dobře, ale na trojku skoro netáhne, když dám za čtyři, tak zase jo. A teď jsem s tím chvíli jel a chcíplo mi to úplně,“ řekl Pepoš.

„Tak to je karburátor v prdeli,“ řekl Honza a dodal: „A nebo máš někde děravou hadici.“

„Jdeš s námi?“ zeptal se Tonik.

„Tak dosekám a zajdu,“ odpověděl Honza.

„Popojedem,“ řekl Pepoš a zasmál se kdákavým smíchem, protože dvoznačnost toho slova byla vtipná. Tonik se ho pokusil smíchem napodobit. Nešlo mu to tak dobře. Tenhle smích obdivoval nejen on už od školních let, protože působil světácky.

Pepoš shodil motorku a oba šli dál po kraji silnice. Honza dosekal trávník a uklidil sekačku. Vešel do domu. Blanka utírala umyté nádobí. „Co chtěli?“ zeptala se.

„Zajdu na chvíli,“ řekl Honza. Blanka pokývla klidně hlavou, ale uvnitř se napjala. Už je to tady, věděla, že to musí přijít, ale tak brzy… A věděla také, že tyhle věci musí přijímat jako nevyhnutelné, nemůže kolem domu a svého muže postavit zeď. Několikrát se sešla s Cupákem, říkal jí, že se musí vyvarovat pokušení stát se… přirovnával to k pohraničníkovi se psem a samopalem. Když byly kolem hranic dráty, lidé utíkali. Když dráty nejsou, lidé přestali utíkat. Jednoduché.

„Co mám udělat k obědu?“ zeptala se. „A dáš si pak ten dort, ať to neleží v lednici tejden!“ přikázala naoko nekompromisně. Honza se usmál a rozcuchal jí vlasy. Potom slyšela vrznout branku. Zůstala sama. Utírala zbylé nádobí a snažila se na nic nemyslet, protože to jediné, na co by myslela, by byla otázka, co bude, až se Honza vrátí.

V garáži svítila silná lampa na stropě. Pepoš se v podřepu pohrabával v motorce. Tonik seděl na ponku a kouřil. „Hele, tady to bude!“ zavolal Pepoš a držel prsty nějakou hadičku. Tonik seskočil a sklonil se k němu. Cigareta mu visela z koutku. „Ty vole, běž s tím žvárem do prdele!“ procedil Pepoš klidně. Tonik vyfoukl kouř, ještě jednou silně potáhl a šel vyhodit zbytek cigarety ze vrat. Přicházel Honza. „Tak jak?“ zeptal se a díval se na stojící motorku. „Děravá hadička,“ prohodil Pepoš a ani nevzhlédl. Honza povytáhl jeden šuplík v ponku. Znal garáž stejně dobře jako Pepoš. Prohrábl obsah. „Nic, nemáš tady ani hovno,“ řekl.

„Seru na to, v práci něco bude,“ odpověděl Pepoš. Tonik znovu usedl na ponk. Vyklepal z krabičky cigaretu a nabídl Honzovi, ten zavrtěl hlavou. Tonik si zapálil. Pak se ve vratech objevila Lída, měla dlouhý svetr na knoflíky, ruce měla založené na prsou. „Tak jsi doma,“ usmála se způsobem, jakým se usmívají pradávné spolužačky, lásky a nakonec manželky kamarádů. „Nehul mi tady!“ obrátila se na Tonika. Nereagoval a kouřil dál. Ani Lída už nepokračovala. Potom řekla svému muži: „V jednu jedeme pro ty husy, tak se pomalu chystej!“ Na odchodu se ještě otočila a řekla: „Tak čau… Pepo, ne abys…,“ podívala se z Pepy na Honzu a omluvně se usmála. Potom odešla.

Pepoš se narovnal. Dobře postřehl příležitost, kdy se může cítit ještě víc jako chlap, neboť nic není sladšího než ukázat, jak dokáže pohrdat ženskou snahou něco chlapovi zakazovat. Sáhl do plechové skříňky a vytáhl lahev. Druhou rukou zaštrachal hlouběji a v mohutné pěsti držel tři ošoupané skleničky. Nalil až k okraji, průzračná tekutina se blýskala ve světle lampy a houpala se, když podával skleničky Tonikovi a Honzovi. „Popojedem,“ řekl a zakdákal smíchem.

Blanka uvařila oběd a uklízela kuchyni. Chvílemi se podívala z okna, vzápětí pak na hodiny. Bylo krátce po poledni. Potom se objevil Honza. Viděla ho, jak otevírá branku. Vešel a zavřel za sebou. Vydal se ke dveřím. Pak viděla, jak se zapotácel a zamrazilo ji. Opřela se oběma rukama o desku a sklonila hlavu nad dřez. „Ježíšikriste,“ vydechla zoufala. „Je to zpátky, já to věděla, že se to vrátí, celou dobu jsem to věděla!“ šeptala, zatímco v předsíni byl slyšet šramot. Otevřely se dveře, Honza vešel. Blanka zůstala v předklonu, neměla odvahu ani sílu se na něj podívat. Vždyť ho viděla už tolikrát…

„Měl jsem štěstí,“ řekl Honza. Blanka zvedla hlavu. Honza držel v ruce botu a ukazoval jí hřebík, zabodnutý v podrážce. „Jenom špička se mi zapíchla do nohy, ale bolí to jako prase,“ řekl spokojeně a dodal: „Ale nechápu, proč se to válí venku na zemi…“ A nerozuměl tomu, proč se mu Blanka pověsila kolem krku a vzápětí ho začala tlouct pěstmi do prsou.

Honza objednal dřevo na topení. Druhý den přijel chlap s valníkem a sklopil ho do otevřené brány. Honza začal odvážet polena pod střechu. Vyšla Blanka s taškou. „Jdu nakoupit, chceš něco!?“ křikla ještě na odchodu. Honza zamával odmítavě rukou. Malá samoobsluha byla pár set metrů. Blanka vzala nějaké věci z regálu a postavila se do krátké fronty u proskleného, chladícího pultu, kde byla i pokladna. Pod sklem byly uzeniny, sýry a nějaké sladkosti.

„Blani ahoj!“ Lída se s košíkem postavila za Blanku.

„No ahoj, Lidko, tak jak?“

„Ale pořád stejný. Máme už ty husy. Jinak nic. Ale ty povídej, prosím tě. Co Honza? Jak to tam zvládnul? Převčírem byl u nás, ale něco tam měl s klukama, tak jsem se ho nechtěla ptát.“

„Já taky nic nevím, Lidko, třeba se rozpovídá, znáš to.“ Blanka se odmlčela a potom se změněným tónem a dostatečně tiše zeptala: „Lidu, jak byl u vás Honza, nedělo se něco? Nepovídal Pepa nic?“

Lída zvážněla. „Jsou to blbci, Blanko. Blbci, jinak se to říct nedá. Nalili mu. Ale Honza je poslal do hajzlu. A Pepa se strašně urazil. Tak jsem mu řekla, že je blbec.“

Blanka vydechla. Měla pocit, že z ní spadla dusivá tíha, kterou do té chvíle nevnímala, ale přesto tam byla. Otočila se k pultu. Byla ráda, že přišla na řadu.

„Blani, tak co si dáme?“ optala se rázná prodavačka, stejně stará jako Blanka.

„Tohle mi spočítej a pak ten věneček a ten indiánek,“ Blanka vykládala věci na pult a hlavu otočila k Lídě. „Honza je teď strašně na sladký, dort sežral na dvakrát, tak ať má něco na večer.“ Usmívala se, bavilo ji, že dělá něco, co dřív nedělala.

„Ježiši to nekupuj, já mu udělám, žes něco neřekla, ty huso!“ vykřikla Lída. Prodavačka, která se chystala nabrat věneček, se zarazila v pohybu a tázavě se dívala na Blanku. Blanka chvíli váhala.

„Ale jo,“ řekla nakonec.

„Kazíš mi kšefty!“ zanadávala prodavačka.

„No vidíš to,“ odpověděla Lída.

 

Druhý den odpoledne se najednou Blanka plácla dlaní do čela. „Já měla přinést Marčíkovi ty peníze!“

„On se neposere,“ prohodil Honza a dodal: „A fakturu.“

„Hele… buď rád, že jsi rád,“ připomněla mu Blanka minulost. Měla naspěch. „A ještě za tátou, to je pořád něco…“

„Víš, co by bylo zajímavý?“ nadhodil Honza.

„No?“ Blanka odpočítávala peníze a poslouchala na půl ucha.

„Kdyby se tvůj táta nastěhoval k mojí mámě. Ušetřila bys za benzín.“

„Já mu to vyřídím,“ řekla Blanka, „musím mu tam poklidit a vyprat nebo tam shnije ve špíně. To jsou chlapi… Ale udil, tak přivezu maso.“

Vracela se od Marčíka, měl řeči, ale peníze na ruku ho uklidnily. Předal jí pár mouder, znal Blanku od chvíle, kdy ji přivezli z porodnice. Blanka mu mechanicky odkývala jeho nespokojenost se vším, k tátovi měla dvacet kilometrů a večer nebyl daleko. Když se vracela, u Ščípů se prudce otevřelo okno. „Blani, počkej!“ křikla Lída a zmizela. Za okamžik vyběhla před dům, v ruce držela balíček. „Tady je pro Honzu, jsou tam trubičky s krémem a čokoládová koule, uvnitř je pěna, pak normálně těsto a politý čokoládou s oříškama. Dělala jsem to včera, tak to bude akorát. “ A podávala balíček Blance. „Hu, to je studený!“ lekla se Blanka potěšeně. „No je to z ledničky. Klidně pak udělám víc, jestli budete chtít.“

„Lidu, tak děkujeme. A to ti samozřejmě zaplatím.“ pozdvihla Blanka balíček, i když věděla, jaká bude odpověď.

„Jsi blbá…,“ Lída zakroutila hlavou.

„Tak ti přinesu uzený!“ zakončila Blanka. Výměna, tak to bylo přijatelné.

Když odcházela, Lída si přehrála v hlavě čokoládu a oříšky a ještě za ní křikla: „Jo a kokos!“

Uklidila otci obývák a ložnici, umyla nádobí a chystala se naložit pračku. Tentokrát toho nebylo na dvě praní jako většinou. Potom zazvonil mobil. Volala Jana. Když Blance vyděšeným hlasem říkala, že táta se doma hrozně opil, myslela si první vteřinu, že si z ní utahuje. Ale zděšení bylo tak naléhavé, že se jí zatočila hlava. Nic si nedomýšlela, nic si nepředstavovala, vlastně ani příliš nechápala, co jí Jana říká, jen vnímala její hlas a snažila se udržet telefon v ruce. „Domů, rychle domů…“ ozývalo se v ní stále silněji. Popadla tašku a vyběhla ze dveří. Potom se zarazila a vrátila se. „Tati, já musím jet, ahoj!“ zakřičela do prostoru a nečekala na odpověď. Rozjela se a ani se nepodívala do zrcátka. Řítila se úzkou asfaltkou, která se kroutila jako had mezi stromy. Auto se v zatáčkách třáslo, potkávala jen málo dalších vozů, pokud se tak stalo, předjížděla je na nepřehledných místech, jednou téměř vyletěla ze silnice, prudce šlápla na brzdu, ale vzápětí zase přidala. Snad věřila, že čím dříve přijede, tím dříve zjistí, že je to všechno jen omyl, že je to další hřebík v botě, budou večeřet a dívat se na televizi, rozbalí balíček od Lídy a budou sedět těsně vedle sebe, takhle se určitě skončí dnešní den…

Když Blanka dorazila, Jana stála ustrašeně venku. Proběhla kolem ní, jen ji pohladila konečky prstů a letmo se na ni podívala. Uvnitř spatřila Honzu, tak, jak ho dříve nacházela v nejrůznějších variacích bezčlověka. Nesmlouvavá pravda, výsměšně lhostejná a věcná. Honza ležel na gauči, po bradě mu tekly sliny, něco blábolil, jedna noha mu visela dolů, snažil se nadzvednout a přitáhnout ji nahoru, ale vždycky zase hned upadl. Na podlaze se válela lahev v páchnoucí louži, na stole byly rozdrobené zbytky čokolády a těsta. Nemusela se ptát, kde vzal chlast. Z minulých dob měl všude na pozemku skrýše. Co našla, vyhodila, zatímco byl v léčebně. Něco nenašla. Honza se na ni podíval a něco zamumlal, z úst mu vyšel další chuchvalec slin. Blanka najednou cítila velký klid, nebo spíše odevzdanost, prázdno, jako způsob úniku od náporu, který byl nad její síly. Ani jedna myšlenka, žádný plán, žádné emoce, jen prázdno. Sedla si k Honzovi a vzala jeho hlavu do rukou. Dívala se před sebe a lehce se kývala. Honza chrčel a občas vyrážel pokroucené slabiky.

A všechno se smíchalo dohromady, to viděné i to tušené, přítomnost i to, co se teprve odehraje; Pepoš, který popisuje Tonikovi, jak vrazil jehlu do tlusté vrstvy čokolády a natlačil celý obsah stříkačky do té koule a přitom ve smíchu kejhá jako poplašená husa, Lída, která na ulici zoufale křičí: „Blani, já to nevěděla, já to fakt nevěděla!“, Marčíkovo postesknutí „Holka nešťastná…,“ Jana, sedící nahoře v rohu postele, objímající si skrčené nohy…

„Budete se ploužit stokou, plnou sraček, nebude žádné hrdinství, jen smrad a krysy. A tma, nic než tma, černá a nekonečná. V té tmě se plahočí nemocní a prohrávající, pachtí se a potí, aby udrželi rovnováhu a nepadli držkou do těch sraček, kolem jenom tma a krysy, a přeci je tam někde daleko, strašlivě daleko, třeba nějaké světlo...“