Život, který není můj

Poslední rok připomínal horskou dráhu. Ne tu zábavní, kde člověk křičí smíchy a má ruce nahoře. Spíš tu starou, rozvrzanou, kde koleje občas chybí a člověk má pocit, že každou chvíli vyletí ven.

A já v té staré dráze seděl, připoutaný jen vůlí druhých.
Všichni kolem mě věděli, jak bych měl žít. Co bych měl cítit. Koho poslouchat. Jak se rozhodovat. A já — ani nevím kdy — jsem se přestal hádat. Zvedl jsem ruce, ale ne proto, že bych si jízdu užíval. Zvedl jsem je v kapitulaci.

Žil jsem podle nich. Ne podle sebe.

Začalo to nenápadně. Jedna rada, jeden komentář, jedno malé “mě by se líbilo, kdybys…”. A já, unavený, jsem kývl. Jednou. Pak znova. A tak jsem si postupně zabalil svůj vlastní hlas do krabice, jako starý deník, který slibuješ, že si přečteš zítra. Ale zítra nikdy nepřišlo.

Můj svět se zúžil na povinnosti. Na očekávání. Na pravidla, která jsem nepodepsal. Na představu štěstí, která nebyla moje.

A někde mezi těmi nekonečnými zatáčkami jsem ztratil to nejdůležitější — pocit, že žiju svůj život.

Už dlouho necítím to, co mě kdysi naplňovalo. Ta jiskra, co mě probouzela v noci, protože jsem měl nápad, sen, touhu… jako by ji někdo sfoukl. Možná jsem to byl já. Možná to za mě udělaly všechny ty hlasy kolem, které byly hlasitější než moje ticho.

A tak jsem se vezl. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Nikdy dost vysoko, abych viděl svůj starý svět.
Nikdy dost nízko, abych se odrazil od dna.

Jen jízda bez cíle.

Ale někdy — a to je zvláštní — k pochopení stačí jediný moment.
Malé zpomalení, kdy si člověk uvědomí, že horská dráha není zamčená. Že pás mohu odcvaknout. Že ta jízda, která mě unavuje, není povinná.

A že tam někde dole, pod konstrukcí z očekávání, pořád stojí cesta, kterou jsem si kdysi vybral já. Ne oni.

A tak teď stojím. Dívám se dolů.
A přemýšlím, jestli nemám z té dráhy konečně vystoupit.

Protože nejhorší není žít rychle.
Nejhorší je žít cizí život.

A já už chci zpátky ten svůj.