První sníh v Praze

Ráno jsou teprve čtyři hodiny, když otevřu oči. Je to ten zvláštní okamžik mezi nocí a svítáním, kdy člověk neví, jestli se probudil náhodou, nebo ho něco zavolalo. Podívám se z okna a uvidím, jak se nad Prahou s lehkostí prachu snáší první sníh.
Jako by město na chvíli zapomnělo dýchat.

Spánek už se nevrátí. Vstanu, obleču se a nechám se vést myšlenkou, která přišla zčistajasna: jít ven. Jen tak. Bez cíle, bez plánů.
Jen já a město, které se právě probouzí do bílé tmy.

V tramvaji vidím lidi, kteří se tváří, jako by je sníh obtěžoval. Nervózně se tlačí, někteří brblají, jiní koukají do prázdna. A auta venku? Kloužou po letních gumách, brzdí, smýkají se. Na každé křižovatce blikají světla havárií.
Praha má první zimní zkoušku a rozhodně ji nepřijala s klidem.
Jen sirény si razí cestu ranním šerem, jako varování, že dnešní den bude dlouhý.

Sníh pomalu taje, mění se v šedé mokřady, ale mně je to jedno. Já mířím tramvají nahoru, na Pražský hrad. Chci vidět, jak to tam vypadá, když je město ještě ospalé.

Vystupuju na Pohořelci a překvapí mě to ticho. Náměstí, které přes den hučí davy turistů, teď stojí prázdné jako kulisa po divadle. Jen pár lidí se tu potácí s fotoaparáty — asi stejně nespavci jako já.

Zastavím se uprostřed náměstí a jen dýchám. Vzduch je studený, ostrý, ale čistý. Všechno je zpomalené. Střechy v dálce jsou pocukrované sněhem a připomínají staré pohlednice.

Na hradbách sníh rychle taje, ale i tak tam udělám malého sněhuláka. Není dokonalý, to ale nevadí. Je to jen takový tichý podpis, že jsem dnes byl součástí města o něco víc než obvykle.

Cesta dolů je kluzká, skoro jako by mě Pražský hrad vyprovázel opatrným krokem. Lidé naproti už spěchají do práce, kabáty přitažené, oči unavené. Já nikam nespěchám. Mám čas, a dnes má čas i Praha, i když si to sama neuvědomuje.

Dojedu na Karlův most. Na jeho kamenech se drží poslední vrstvy sněhu a první turisté si ho fotí, jako by byl zázrak. A vlastně je — první sníh má vždycky v sobě něco čistého, krátkého, okamžik, který se nedá zopakovat.
Na kraji mostu stavím dalšího sněhuláka. Přistoupí ke mně mladý pár, mluví na mě cizím jazykem, ale není potřeba slov. Sněhulák se jim líbí. Udělají si s ním selfie a usmívají se. Aspoň někdo dnes nezapomněl, že zima má být i radost.

Ruce mám tak promrzlé, že telefon skoro neudržím. Červené prsty schovám do kabátu a začátku mosta a teplým kakaem je pomalu oživím.
Vtahuju dovnitř ten horký doušek a chvíli mám pocit, že ten den je přesně takový, jaký má být — klidný, jednoduchý, skutečný.

Tramvaj mě veze zpátky domů. Venku sníh mizí, mění se v kaluže a voda stéká do šedých ulic. Sedím u okna, sleduju město, které se probouzí do chaosu. A v tom hluku, za sklem, slyším znova sirény.
Ale město už mě nemůže rozhodit. Dnešek začal krásně — a možná právě proto si ho budu pamatovat.

https://bit.ly/3JxZxyz