Bezejmenný

Žil tak, jak lze žít z podstaty prázdna věcí, které Vás oklopují. Ta šedivost a syrovost osamění se zažírala do jeho kůže každou vráskou pochopení. Stín sahal po místnosti a hřál se o plameny z krbu a pak tál myšlenkou slova. Zlehka přiložil a sledoval, jak se plameny přiživují na tvrdé práci jeho rukou. Pozvolna se narovnal a ohmatal si bolavá záda. 

Ve vesnici se objevil vždy jen v období nedostatku, většinu věcí si opatřil sám. Pokud již ale přece jen zavítal mezi lidi, nezapomněl se ohánět vlídností, a nezřídka kdy nabídl pomoc. Ochotně přiložil ruku k dílu. Právě takto si mimo jiné obstarával obživu, když nestačily dary lesa. To hlavní bylo, že se zkrátka činil a uměl vzít za ten správný konec. Lidé tvrdili, že má zlaté ruce, on sám v nich však spatřoval spíše dotek lesa, vůni řeky a pryskyřice. Občas prodával na náměstí plástve čerstvého zlatavého medu, umně vyřezávané předměty či to, co zrovna vykroužil ze zprvu nepoddajné jílovité půdy na svém pozemku. I když byl podivín, a sám to dobře věděl, přesto k němu lidé pociťovali jistou důvěru a náklonnost. 

V jiném životě by mohl být lovcem nebo dřevorubcem. Silou i bystrou myslí oplýval i teď, ale nedokázal unést tíhu zbytečně padlého stromu ani pohled do zhasínajících očí němých bytostí. V jiném životě možná, ale v tomto ne. Než aby bral, ze samoty se naučil dávat. Ošetřoval stromy v lese, sbíral vše zkřehlé a poraněné a vdechoval tomu doslova život pod rukama. Tyto ruce se navzdory zdánlivé hrubosti dotýkaly mechem. Nebylo tedy divu, že mu bezradní vesničané, pokud se odvážili tak hluboko do hor,  nosívali zbídačené tvorečky a on s láskou znovu rozdmýchal plamen jejich zdraví.

Neměl ani jméno, nepoužíval ho a co nepoužíváme, to jako by nebylo. Nebyla zde blízká ústa, která by ono jméno obdařila životem. Mění se snad bez jména otisk našeho bytí v tomto světě? Tvoří snad jméno stopu po životě a nebo je čin to, na čem skutečně záleží bez ohledu na totožnost jeho vykonavatele? Lidé ve vesnici mu říkali různě a na to různé časem přivykl. Sám nějak přirozeně vycítil, že oslovení náleží jemu a ohlédl se. Bylo v tom cosi velice zvláštního. Kdo z nás může říci, že někoho zná, když je pro nás bezejmenným, a přeci jej lidé znali a hlásili se k němu. Muž to přijímal jako darovaný chléb, jako svit, který patří ke dni. Jednou byl dobroděj, jindy poustevník a poutník, nezřídka silák či čipera. Jeho přízvisko však nikdy nebylo dotčené jakoukoli negací, určitou lehkou nadsázkou, to možná ano, ale vždy si v ústech ostatních udrželo nakonec určitou vážnost a úctu. Není snad právě úcta tím, k čemu by člověk měl vzájemně k druhému směřovat?

Snad to všecko bylo dáno tím vším, čím oplýval, měl v sobě cosi fascinujícího. Jeho tvář byla jako tajemná kniha, kterou si přejete přečíst a každá stránka Vás pohltí. Zelené oči, jakoby vystoupily z lesního stínu a hleděly kamsi dál. Zúžily se a vpíjely se jak do dáli, kamsi za horizont událostí, tak do toho s kým byl právě v hovoru. V tom pohledu bylo cosi blízkého, jakási hmatatelná empatie a vstřícné pochopení. Pokud jste se snad báli o svou čistou mysl, před tím pohledem, jste se museli sami zastydět a přehodnotit své konání. Takový byl tedy dar jeho pohledu. Pod malým pršinosem byl neustále sevřený jemný úsměv, jakoby jeho ústa věděla mnoho a přesto nemusela hovořit. Někdy nám mlčení odhalí podstatné. Vážnost jeho výjevu dodával havraní plnovous a vlasy svázané do poslušného ohonu zase jistý prvek odboje, spoutaného jen na oko. Postavou byl vysoký, avšak útlý a šlachovitý. Byl to typ muže, s nímž se do křížku dát nechcete, i když ne, že by to kdy bylo potřeba, protože jeho osoba sama obsahovala něco, co si s něčím takovým ani nelze spojit pro přirozený respekt.

Zlé příhody jsou však jako kamení na cestě, navzdory veškeré dobré vůli se jim tedy stejně nevyhnete. Začalo se tak zvolna odvíjet klubko mužova příběhu. Možná, že právě nesnáze jsou jistými hybateli okolností, jež obrací přesýpací hodiny času vzhůru nohama tak, abychom prozřeli a hledali nový směr a místo ve světě, který ztratil známou tvář.

V praktickém životě se naučil určité uměřenosti, která však kupodivu přispívala k jeho blahobytu. Ne vždy to, co je snadné a rychlé, je tím nejlepším, co můžeme zrovna vykonat. V lese na otop sbíral větve a u padlých stromů vždy část ponechal tlít, aby mohla zůstat domovem jiným tvorům. Vždyť každý tvor má zapotřebí bezpečí a skrýš. Žil tedy v určité harmonii a nebyl ani tak osadníkem lesů, luk a hor, ale spíše jejich holou podstatou. Patřili tak nějak k sobě od své přirozenosti.Tak se i na dlouhé časy stávalo, že kontakt s vesničany a okolním světem zůstal uzamčen za posledním stromem, který stál zbloudilým osadníkům v cestě do hor. Muž nic něvěděl o tomto světě a svět o něm. Prostor a čas se pohltily ve vzájemné nevědomosti.

Byl vlahý večer, kterým voní stébla trav a libě lákají kroky k rozběhnutí do všeho, co Vás obklopuje.  Nejprve zpomalil, aby se nadechl jeho krásy a mohl se zaposlouchat do příběhů zrozených z tich. Ano i ticho se umí rozhovořit a Vy se mu naučíte porozumět, když na holou kůži poznáte jeho podstatu. Dnešní hovor tišin byl ale jiný, něco jej narušovalo. Les jakoby hovořil pohyb, lámání prokřehlých větví, jejich nářek, šelestění listí pod neznámýma nohama. Ty nohy před něčím či za něčím horečně prchaly. Pulsující světlo a tma za patami. Bylo to zvíře, které se chystalo jedniným skokem lapit svou oběť? Sám sobě oponoval, že zvíře nezná krutost, ta je výsadou lidskou. Zvíře se snaží přežít. Na ústa se vloudila vtíravě otázka přežije li však on sám. Nebo se stane součástí toho, co jej obklopuje, prostorem křehkého ticha? Jeho nitro ale pulsuje a volá tepnami po životě. Srdeční ozvy bubnovaly lesem, déšť, který se chystal smít všecky hříchy, zněl v tu chvíli jako hrom a krok mu vrůstal do země.

Ohlédl se, aby už už pohlédl zpříma smrti do tváře. V jeho postoji se lámala klidná odevzdanost a rozvaha, zda by neměl přeci jen uskočit stranou. Rozpřáhl ruce v doufání hmatatelného. Ještě před dopadem ucítil prudký nápor stříbrného větru. Na jeho hruď dopadlo čísi tělo. To tělo ho povalilo na zem svoji vlastní silou a setrvačností běhu. V dunivém zápolení instinktivně chránil nikoliv sebe, ale tělo ve svém náručí. Rozevřel paže a spatřil v nich chvějící se bytost. Ta křehkost, kterou nejprve vnímalo cosi v jeho srdci a až posléze bříška prstů, která se snažila pomoci. Spatřil před sebou ženu, ženu krásnou  a tak bolavou. V očích měla prameny všech řek, které se řinuly do noci hvězdami. Ústa jí však svíralo zděšení a bolest se rozlévala po celém jejím těle třasem i krvavým políbením. Zmáčená smířeným deštěm a krví, která by měla být spíše cizí než její. Bylo v tom něco, co se neslučovalo s předobrazem žen, jakási divokost a surovost zborcená něhou. Nikdy nespatřil a nesevřel v náruči tvora, kterým by tolik křičelo utrpení. Brával do rukou zkřehlá ptáčata s polámanými nožkami a křídly, aby o ně vroucně pečoval než se zotaví, ale ženu? Pamatoval si na vroucí objetí matky, když byl ještě jinde, tam za hranicí zeleného světa, kam nedoléhá ptačí zpěv, tam v zemi asfaltu a dehtu.Tam přišel na svět, aby se znovu zrodil pro jiný. Tam došel ke svému obratníku, když to vroucí obejmutí ochladlo a oči odletěly k dálavám, když opustil je svit a na rtech utkvělo jen teskné mami. Tehdy opustil své jméno, aby mohl být někým jiným, možná beztvarým, ale jednou doufal šťastným.

Donesl ženu do své chýše a tehdy slovo domov dostalo jiný rozměr a plnější obsah. Stěny jeho skrýše znaly jen hlasy plamenů a raněných zvířat, sám se naučil rozmlouvat jen něhou a hmatem, zde neměl slova zapotřebí, zvířata rozumněla jinak. Hlasy ženy ze sna mu byly zpěvěm, ač zpočátku nerozlišil význam slov. Pečoval o krajinu jejího těla i duše tak, aby se brzy zotavila. Naslouchal sirénám výkřiků a útržkům, které se jí draly z hrdla pozorněji a pak pochopil tu píseň. Jak jen může člověk člověku býti lvem? Tam za štítem zeleného hvozdu se zpečetil život vesničanů, které znal. Tam za hřbety hor si člověk uzurpoval zem, tu, k níž on sám z podstaty svého lidství přináleží. Tutéž zemi, kterou by měl opatrovat, člověk proměnil v prach ocelí a ohněm, ač by měla vzkvétat a plodit. Pro větší slávu zmaru, pro dobytá území, jež schramstne zapomnění v propadlišti dějin. Pro stejné chyby nové sváry a stále tatáž bezmoc nevinných. Pro prázdné oči upřené ke hvězdám, ano ty oči jeho matky, které mu říkaly běž a nevracej se, obejmi se lesem. 

Snažil se přemáhat chlad a žal, který ženu opanoval a zahrnul ji vlídnou pozorností svého světa. Nádechem tlukoucího lesa, pestrostí životadárnosti, která je obklopovala ve vší rozmanitosti. Hovořili spolu zatímco se políbili stínem a tak se stalo, že dům zahořel blízkostí od níž vzplála srdce. V ten den se napnili jménem, které znamenalo naději.