Svodidla serpentin

Cesta za svodidla serpentin

​Dnešní výlet na ledu, v mrazu a s baterkou... Proč se vydávám do té sloty a zimy? Jistě se mohu ptát a rovnou si i odpovím.

​Dřívější úraz mi vzal pohyb. Vzal mi chůzi, běh, lyže, práci i stabilitu. Připravil mě o sebevědomí, sílu a vytrvalost. Vzal mi Prahu, kamarády, večírky a kulturu. Vzal mi finance i zabezpečení na roky života. Léta jsem intenzivně pracoval v manažerském postu, léta se živil jako podnikatel. Dnes nezvládnu ani službu na vrátnici. Ne, že bych nechtěl, ale nedokážu se soustředit dlouhé hodiny a podávat soustavný výkon.

​Změnil jsem v mnohém svůj přístup k životu. Mám teď jen mnoho krátkodobých cílů – takových, které mě baví a naplňují. Nedokážu hlídat děti celé dny, zvládnu jen hodiny. Pak moje pozornost značně ochabuje, přichází únava a nutný odpočinek. Kdysi jsem ujel dva tisíce kilometrů na motorce na jeden zátah. Dnes při cestě z Prahy usínám na třicátém kilometru a regulérně tam za bílého dne spím. Spím, protože musím, ne proto, že chci.

​Doktoři mi neustále dávají injekce, biologickou léčbu, další a další prášky. Na tlak, ledviny, játra, plíce, lupénku i hlavu. Bývalo mi hůř a hůř, až jsem přestal chodit úplně. Opět ne, že bych nechtěl, ale pro bolest to zkrátka nešlo.

​A tak jsem začal psát, abych se toulal alespoň v myšlenkách. Začal jsem kreslit a vyrábět artefakty a sochy. Poznával jsem své limity v tomto oboru a znovu začal intenzivněji cestovat. Poznával jsem architekturu, faunu a zajímavosti. Naučil jsem se potřebné komunikaci a uviděl mnoho míst, která jsou běžným lidem nepřístupná. Stal jsem se jejich lovcem.

​Jenomže moje omezená hybnost a fyzická zdatnost mi dávají jen velmi úzký prostor. Proto jsem se přeorientoval na kolo. Kolo se stalo mými nohami a prostředkem k poznávání. Jelikož vše, co dělám a umím, mám vypozorované nebo vyčtené z knih, nechal jsem se poučit i o bikepackingu. Rychle jsem nabízené možnosti uchopil a mnohé pochopil. Umím posoudit potřebnost věcí, dokážu se poučit z chyb. Znám své slabiny.

​Zvykl jsem si na dny v samotě, chladu, tmě i nebezpečí. To, co pro mě dříve bylo nemožné, je dnes úplně běžné. Neposunul jsem se fyzicky, ale psychicky značně. Věci, které přišly se zdravotním omezením, beru jako svodidla serpentin. Bojím se odcházení a smrti, protože pak už nic není a já toho ještě tolik neviděl a nezažil.

​Od vážné nemoci uplynulo už třináct let, od nehody dvanáct. Tehdy jsem toužil po hodinách a dnech strávených na vlastních nohách, byť jen pár metrů. Tehdy to byla neskromná přání. A dnes člověk chce stále víc. Je čas učit se zpracovávat, analyzovat a pokoušet se o další. Jednou bych rád vydal knížku a uspořádal výstavu. Také bych rád natočil film a napsal k němu scénář.

​To proto jezdím v zimě, ve tmě a mrazu sám na kole. Někdy jezdím s věřícím kolegou. Zavítáme spolu do posvátných míst – já se kochám, on se modlí. Vlastně mu závidím. Závidím mu možnost odpuštění, zpovědi, naděje a odpovědí na tolik otázek. Jako materialista to neumím. Ale já přeci dřív neuměl nic a všechno jsem se naučil. Učím se od nejlepších.

​A do toho všeho přichází nepřítel nejmocnější: stáří. Máří Magdaléna...

​Přečtu si po sobě vůbec, co jsem to zplodil? Měl bych. Mám nové kolo i osvětlení, ale tělo má své vlastní plány. Dnes ve 4:39 ráno, uprostřed myšlenek a rozepsaných řádků, mě přemohl spánek. Usnul jsem přímo u toho, protože únava se neptá. Teď se probouzím a dokončuji, co bylo rozepsáno...