Pohřební

Pohřeb
Poslední rozloučení.
Proč poslední?
A proč obřadní síň?
A co se sluší?
Co je důstojné?
A co se patří?
Řeč, květiny,
Stuhy a věnce.
Hudba až k pláči.
Rozjímání.
Pozornost.
City vyplavou v slzách.
Utajené vzpomínky.
Ale popořadě.
Umře-li člověk, mívá své blízké.
Ti mu obvykle vystrojí důstojné poslední rozloučení.
To se koná v obřadní síni.
Vždy mi tento název vrtal v hlavě. Očekával bych zde spíš svatby, ale pro tyto účely tato síň neslouží.
Slouží ke slavnostnímu obřadu posledního rozloučení.
Prostor je vysoký, s pódiem, oponou, denním světlem, mramorovým obkladem, sousoším z alabastru.
Dále jsou zde nezvykle robustní lavice s širokými sedáky i průchody.
V pravém rohu místnosti je zlatým písmem jméno nebožtíka.
Ve stojanu na noty je černě zarámonová fotografie.
Rakev je zdobná, se zlatými panty, na pojízdném podstavci.
Před ní jsou věnce od nejbližších se stuhami a vzkazy.
Před nimi na schodech je místo pro kytky ostatních smutečních hostů.
Před obřadem je možné poslední rozloučení pohledem do rakve.
V čekárně se účastníci seznámí s průběhem obřadu a přivítají své známé.
Po vyzvání se vstoupí do prostor obřadní síně.
Věci zde mají svůj řád.
To kdo, kde a s kým sedí je jistým symbolem vážnosti a vyjádřením vztahu.
Následně přijde řečník, který oznámí přání pozůstalých.
Poslední vzpomínka je tvořena výběrem krásných tónů a zpěvu známých skladeb.
Hudba se line z kvalitní, nijak nezkreslující hudební soupravy Bose.
Sám se při jejich poslechu toulám v myšlenkách a vzpomínkách na paní Malvínu.
A přiznám se, že nejen na ni.
Vytane mi vzpomínka na mámu, kterou náhodou společně převážela sanitka spolu s ní.
Zde si vždy uvědomím svoji úlohu a smrtelnost.
Myšlenky se mi rozletí jako hejno vrabců při útoku dravce.
Mám možnost sledovat pohnutí mysli a smutek.
Před koncem obřadu se zatáhne opona a hosté jdou kondolovat.
Vřelost a účast posuzuji ze síly stisku, teploty rukou, vlhkosti dlaní, barvy očí, slz, rozechvělosti hlasů, čistoty a vhodnosti oděvů.
Často bořím různé konvence, zde si to však nedovolím.
Po obřadu se vychází na rozlehlou plochu Olšanského hřbitova.
Zde se přijímá pozvání na hostinu pro uctění památky a vzpomínky na zesnulou.
Podle zažitých pravidel se má v dobrém vzpomínat, zapít žal a oslavit život.
Alespoň tak tato pravidla vnímám já.
Já, který byl na obřadu v Haškově Lipnici, kde se loučili s pozůstalým v kostele varhanami a zpěvem Ave Maria.
Průvod šel za zvuků dechovky
a z hradu pak hrála tvrdá rocková smršť.
Zažil jsem obřad v Polsku, Slovensku, Rumunsku, Ukrajině i Maďarsku.
Hovořil jsem s kněžími o bytí.
Hovořil jsem i s vojenským kaplanem a známou farářkou.
Nejsem věřící a někdy jim závidím.
A někdy nechápu.
Ale mám rád sakrální stavby a jejich monumentálnost a občasnou skromnost.
Ale zpět k pohřbu.
Bolestnost nevratné události.
Ano, jsou to ti, kdo jsou po něm na řadě.
Vytane mi na mysli.
Pro ukojení svých zájmů jdu na prohlídku urnového háje. Čtu data, nápisy, vojenské hodnosti, vzkazy, verše.
Procházím se po zasněžené ploše.
Nevšimnu si proto mramorové desky skryté sněhem.
Padám jak podťatý na bok a záda.
Mám potíže s vyraženým dechem a zhmožděnými žebry hrudníku.
Jsem celý od sněhu mokrý.
V duchu se směji absurdnosti této situace, kdy zhynu touto potupnou smrtí těsně po obřadu a ještě k tomu na hřbitově.
Připomene mi to můj vážný úraz, kdy jsem byl při poslechu hlasité hudby přístrojem varován před nebezpečím plynoucím z hlasitého poslechu.
Já, který málem umřel pod koly auta, se mám bát hluchoty či ušního šelestu?!
A to byl povel zvolit patřičnou, tedy tu nejvyšší snesitelnou úroveň hlasitosti.
Tímto psaním si připomínám, že psát dokáži o každé události bez ostychu a přitom důstojně.
Přijměte tedy toto moje doznání jako poznání, kdo jsem.