Návrat v čase

Zrcadlo a čas
​Znáš ho?
Ty jovka, kdo to je?
A jak se sem dostal?
Kdo ho zval?
Ten vypadá…
Řekni mu, ať už sem nechodí.
​Viděl si tu jeho pneumatiku?
Shrbená záda.
Vrásky?
Povislá víčka, kůži…
Snad nemá i růži?
A co ten hrubý hlas?
I vlas se mu vytratil,
krok zkrátil
a mozek vysušil.
Saje jako klíště.
​Chvilku na něj civím.
Tam někde… jsem to já?
Zdá se mi?
Vždyť je to zrcadlo!
Který dobrák jej sem narafičil?!
​Už vím, co s ním udělám.
Daruji ho nevěstě.
Té, se kterou žiju třicet devět let.
A co když dostane infarkt?
To k životu patří,
když se po letech spatří.
​Už aby přišlo jaro.
Žába s živou a farář se svěcenou vodou.
Ta živá, co tě vyhladí,
a ona tě pohladí.
Možná jen pohledem.
​A než ono přijde,
půjdu na Petřín,
do bludiště zrcadel.
Tam dostanu dávku
Dávku porozumění.
Udělají ze mě dlouhého, širokého i bystrozrakého,
Moudrého, když trefím ven.
Jinak s boulí,
s boulí na čele.
​Koulím dolů kouli sněhu
a pro tu něhu
šel bych světa kraj.
Hynku, Viléme, Jarmilo!
A přemýšlím, zda Jarmila nebyl Jarmil.
Jarmil Kratochvíl…
Sen musel ven.
​Ještě že máme tu umělou.
Umělou inteligenci.
Tak jí to řeknu,
jako kdysi Sally:
„Zobraz obraz.
Obraz mě před třiceti lety.“
To je krása.
​Říkej mi.
Řeknu ti.
Než tě pochovám.
V paměti si tě uchovám.
Vrána k vráně usedla.

.