Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 1

červenec 2006

„Promiscuous girl. Wherever you are…“ vedle hlavy se mi ozvala hudba.

Nelly Furtado, Justin Timberlake. Tuhle fajn písničku mám jako vyzvání. Ale proč sakra takhle v noci? Na displeji jsem viděl jen číslo. Žádné jméno. Ale nemám v seznamu všechny lidi, co znám. Bylo mi vcelku jasný, proč mi ten někdo volal jen pár minut před jednou.

„Jo?“ ohlásil jsem se.

„Čau Martine, ona se ti tu zas ztřískala. Přijď si pro ni,“ zasmál se ten týpek do telefonu. Podle hlasu jsem věděl, o koho jde. Pamatuju si i jeho obličej, ale jméno ne. Prostě jeden člověk z party.

Moje ségra Karolina nikdy nemá dost. Vypije toho jako starej chlap, přitom jí je jenom dvacet let. Ještě to zvládá prokládat dalšíma dobrotama. Taky nejsem svatoušek. Ale ona je holka a ty se takhle chovat nemaj. Já přemejšlím mnohem víc nad tím, co do sebe přijímám. A to jsem o čtyři roky mladší, takže bych měl mít rozumu míň. Kája by si vzala snad všechno, co by jí nabídl kdejakej slizoun z nádraží. Ne, to přeháním – není to tak vostrý, ale jak to bude za rok? Dva?

Vzal jsem trochu vody v malé petce a nějakou musli tyčinku nebo co jsem to v tý naší obrovský kuchyni našel. Hodil jsem to do kapsy u mikiny ještě spolu s plechovou tabatěrkou. Naštěstí jsou moje klokanky opravdu velký, vejde se toho tam dost.

Většina teenagerů by asi nemohla v noci jen tak vypadnout. Já jo. Moje matka vůbec netuší, jestli jsem doma nebo někde lítám. Nezajímá se. Vždyť se sama taky pořád někde toulá. Je jen o patnáct let starší než já.

Navíc ten náš dům je fakt velkej, protože otčím má dost peněz. Není možný si všimnout, kdo je teď zrovna uvnitř a kdo ne.

Všichni ze třídy si myslej, že se mám super, když mám takovou svobodu. Dělám, že mají pravdu, ale nejsem si tím jistej.

Věděl jsem, kde ji hledat. Byla u toho našeho přívěsu. Hnědý vlasy rozprostřený na spadlým kmeni, kterej má jako hodně tvrdej polštář. Postava tak akorát. Aspoň většina lidí to tak říká. Mě se ale líběj hubenější holky. Má na sobě ty nemožný dlouhý šaty. Jsou hnědý – hrozná barva. Vypadaj jako po starý babce. Mohla by mít lepší vkus.

Spala. A Samotná! Jak ji tu mohli nechat?

„Vstávej,“ trochu jsem s ní zatřásl. „Jdeme domů.“

„Emm.“

„Jak to, že od tebe všichni odešli?“

„E-vim.“

„Ani Simona tu nezůstala?“

„Dnes tu neb-la.“

Nalil jsem do ní půlku tý vody, něco jí povídal a čekal, až bude trochu střízlivá. Po nějaký době jsme se mohli vydat na cestu. Tohle bude zas práce na celou noc.

Tam, kde začíná sídliště, přes který jsme museli projít, stojí naše oblíbená lavička. Kousek od ní se vyčůrala a já vytáhl tu tabatěrku. Je to trochu retro, ale v ní mi ta tráva nenavlhne. Ubalil jsem z ní joint s trochou tabáku.

„Ty seš úplně na káry,“ podal jsem jí tu musli tyčinku. Jak se ukázalo, nakonec byla čokoládová s rozinkama. Potřebuje do žaludku nějakou hmotu.

„No a co? Haha. Brácha se o mě vždycky postará, haha.“

To myslí vážně? Radši bych se věnoval jiný práci. Třeba spánku?

„Ty seš hroznej šampon,“ změnila téma úplně mimo. „Máš nový boty? I o půlnoci se oblíkneš jako na přehlídkový molo,“ udělala si ze mě srandu.

Utahuje si ze mě pořád. Ale já jsem za to rád, protože nás to povyšuje na pravý sourozence, i když ve skutečnosti jsme nevlastní.

„Jo, mám,“ na další poznámky jsem moc nereagoval.

„Ale holkám se líbíš. Simona říkala, že je hezký to tvoje černý vrabčí hnízdo na hlavě. A prej jí přijde, že máš svaly,“ zasmála se. „Ty vole, to fakt nemáš. Kde bys je vzal? Vždyť ti je jenom šestnáct. Dej mi trochu,“ natáhla se pro ten špek.

Většinou brko necháváme kolovat, střídáme se. Ale teď jsem jí ho záměrně nenabízel. „Bůh ví, co už máš v sobě.“

„Nic, jenom chlast. Co si o mně myslíš?“ ten konec zněl dost agresivně. „Na co si pořád hraješ? ‚Já jsem lepší, protože mám i kámoše, co nechlastaj a sportuju! Já jsem hustější, protože se oblíkám líp než ty. Mám všechny ty plandavý hadry.‘“

Kvůli ní se právě okrádám o spánek. Tyhle noční cesty domů zabírají někdy i dvě hodiny. Já tentokrát nalitej nejsem, tak to možná bude o deset minut míň? A ona mi tady jako bude zase jen nadávat? Před tím to bylo jen škádlení. Ale tohle už ne. Podal jsem jí to brko. Aspoň sklapne.  Zase si vyřvala, co chtěla.

Pokračovala už klidněji: „Seš úplně stejnej. Nepovyšuj se furt. Čmářeš v noci po zdech, protože si myslíš, že si umělěc,“ protočila panenky.

To jsem vážně takovej? Ty její slova se mě fakt dotkly. Nejraději bych si ubalil další. Po tý mařeně je totiž svět milejší. Ale neudělal jsem to – i když bych materiál měl. Nechci to mít jako antidepresivum. Konopí tak totiž funguje a Karolína se Simonou ho tak v podstatě používají. Já raději doma bulím do polštáře. Nechci na tom bejt závislej. Na cigárech jsem, ale na tom je závislej každej. Hulím jenom v něčí společnosti. Většinou.

Dala mi ruku kolem ramen. Viděla, že mi ten výstup fakt nebyl příjemnej. Že to prostě zas přepískla. Měla to být omluva. A ona se moc neomlouvá. Ví, že já to objímání mám docela rád. Máme trochu komplikovanej vztah. Někdy je to holka fakt super. Můžu jí říct cokoliv! Jindy je zlá a křičí. Nejraději na cizí lidi, co se na ni jen podívají. A na mě taky – tohle nebylo vlastně ještě nic hroznýho.

Má pravdu. Často váhám, jestli do té naší party patřím, protože mám i slušný kámoše. Ale když jsem ty slušný chvíli pozoroval – jak dodržují všechny ty pravidla. Chodí do školy úplně poctivě, schovávají před matkama retka… Ne – nebyl jsem jejich. Pařil jsem raději se ségrou a s tou naší skupinou…

červenec 2025

… a to se nedělo jednou za čas. Ani týdně. Možná to nebylo každý den, ale bylo to dost často na to, aby to bylo i pro mladého kluka vyčerpávající. Snažil jsem se, abych se alespoň na tréninky vyspal, protože i když škola mi byla ukradená, kickbox pro mě byl důležitý.

Dodnes si občas v noci vybavím ten Karolínin řev. Jak rád bych ho někdy znovu slyšel.

„S kým si to o mě píšeš na tom Instagramu, tati?“ zeptal se mě Kuba.

Nedávno mi na síti nečekaně přistál komentář: Jak to, že jsi mi neposlal tu fotku v uniformě, Martine? Pisatelka to nepřidala k obrázku z práce, ale ze zahrady, kde jsem byl se synem. I když pár těch pracovních, v hasičské uniformě, mám na profilu také pár. Spojila si to v hlavě. Druhá část zprávy zněla: Syn Je také tak vzdorovitý?

Ne, to není. Nikdo mu nedává důvod. Odpověď byla jednoduchá.

Zrovna téhle ženě jsem kdysi řekl, že jednou přijde doba, kdy budou děcka jenom sedět doma. A na Jakubovi vidím, že jsem se tenkrát nespletl. Jak si toho nevinného komentáře všiml? Většinou ho zajímají jen herní novinky. Sem tam nudné reelsy nebo trapné mémy.

Kuba vypadá hodně jako já. Černý rozcuch, kulatý obličej a těma hnědýma očima za pár let uhrane nemálo holek. Ale bude nejspíš pořád prťavej. Vypadáme podobně, ale chováním se lišíme. Zatímco já stále někde lítám, on sedí s herními sluchátky na uších. Pravdou je, že když ho vytáhnu ven, jde.

Věnoval jsem mu pohled. „Kdyby nad tebou všichni zlomili hůl, Kubo, byl bys rád, kdyby to jediný člověk neudělal. Bránil by ses, ale nakonec bys tu pomocnou ruku přijal. Kdyby byla upřímná. I kdyby patřila tvé třídní.“

Chvíli v hlavě zpracovával to, co jsem řekl. „Haha, tak to teda ne! Učitelka? To tě otravuje po takové době? To je hrozný. Proč na to vůbec odpovídáš? Ty seš skibiďák,“ očividně to pochopil, i když jsem to řekl nepřímo.

Jeho reakce se mi líbila. Jakub sice ví, že něco v mém mládí bylo divoké, ale vše nezná, proto to mé vyhýbavé podání.

Kubovi je dvanáct. Připadá mi šílené, že tohle dítě bude za pár let přesně v tom věku jako jsem byl já. Když ho vidím vyrůstat, celý ten proces mě občas nutí položit si jednu otázku: není zkušenost z tvrdého reálného světa pro dospívajícího nakonec stejně užitečnější, než skládaní vlastního světa z Minecraftových kostiček? Ne, asi ne.

Kývnul jsem na to. „Přesně tak, jak to říkáš, to má správně být.“

Jeho matka by měla proslov o tom, že o autoritách se takhle nemluví. Že nemá respekt. A podobně. Ale ta tu není, takže tomu byl ušetřen. I já.

Jsem skibiďák. Tuším, že někdo, kdo je tak divný, až je vlastně cool.

Moc se nevracím k tomu, co kdy bylo. Teď je něco jiného. Přesně tak to říkala má nevlastní sestra: Jsme prostě teď! Ne včera, ne zítra. Život ve stylu crazy girl jí byl osudný, ale na druhou stranu ten krátký čas tady vyždímala naplno. Karolína prostě jela! Jednou mě štvala, jindy jsem ji obdivoval.