Můj dům, můj hrad, můj celý svět

“Tak už je tady máme! Jen se na ně pojď kouknout. To jsme to teda chytli!” pronesl s odporem postarší muž zírající zpoza závěsu ven za plot.
“Náplavy! A rovnou vedle nás. Tak klidně jsme si tu žili!” posteskla si jeho manželka, která se k muži připojila, zatímco v náručí svírala mísu a měchačkou v ní zuřivě hnětla těsto.
“Kdyby to jen viděl tatínek, nebo dědeček, co to vyrostlo v našem klidném sousedství, viď?” zaskuhral, div že se nerozplakal.
“Ti by to nepřežili, to ti povídám!” přidala se k němu ve svém rozhořčení manželka, a kdyby byla venku, snad by si i odplivla.
A skutečně! Před sousední brankou stál vůz, z něhož vystupovala mladá rodina a s objemnými zavazadly si to přes můstek nad potokem zamířila k novostavbě, která se měla stát jejich domovem. Když procházeli kolem plotu, jenž odděloval jejich pozemek od sousedního, zachytil mladý tatínek v okně sousedního domu pohyb. Záclona se zachvěla, ale postarší soused se již nemohl ukrýt. Mladý tatínek rozzářil úsměv tím směrem a s máváním zavolal:
“Dobrý den!”
V tu chvíli se k němu přidala i mladá maminka, a nakonec i jejich dvě děti. Byli slušně vychovaní a byli rádi, že v místě jejich nového života nebudou sami. Nejen na nový domov se těšili. Byli z těch, kteří jsou rádi součástí komunity a při stavbě jejich domu zatím neměli tolik příležitostí se se sousedy, nebo dokonce s někým dalším ve vsi seznámit. Tak proč nezačít zrovna s těmi nejbližšími?
Postarší pár za oknem v odpověď zamával, ale zůstával zticha. Ano, zpoza okna by jejich slova snad ani slyšet nebyla, ale kde je vůle, tam je cesta. Stačilo okno pootevřít. S dalšími zdvořilostmi se už nenamáhali. Po několika málo vteřinách opět spustili závěs, a pak ještě drobnou škvírkou jako za oponou sledovali, jak jejich nové, očekáváním zářící sousedy spolkl čerstvostí zářící rodinný dům.
“To víš, že jo, frajírku! Si myslíš, že kolem tebe budu skákat jak chocholouš? Já jsem tu starousedlík. Ty jsi náplava. To ty jsi tady nováček. Moji přízeň si musíš zasloužit, chlapečku. Tak se snaž!” a se samolibým úsměvem zamířil k manželce, která souhlasně pokyvovala, zatímco uzlovala kypící těsto do tvaru voňavé vánočky.
—
“Dobrý den, sousede, tak jak vám jdou ředkvičky?” zeptal se přes plot mladý tatínek postaršího souseda, poté co si nad svým záhonem zejícím prázdnotou půl hodiny dodával odvahu, aby souseda lopotícího se nad vlastním záhonem česneku nezávazně oslovil.
“To nejsou ředkvičky, ale česnek, synku!” odvětil na půl úst postarší soused, aniž by od záhonu přes plot vůbec vzhlédl.
“No ano, česnek. Já jen že mně se vůbec nedaří. Půda je snad v pořádku, dokonce jsem ji i pohnojil, kompost jsme také zřídili, ale zatím nic. Chtěli jsme založit zahradu, aby děti měly na talíř něco doma vypěstovaného, viděly a zkusily si práci na zahradě a samy si vypěstovaly vztah k přírodě a kdoví, třeba péči o zahradu po nás někdy převzaly, ale jak zatím vidíte, kde nic tu nic. Nedaří se,” posteskl si mladý tatínek a vystavil tvář jarním paprskům zatím jen zlehka hřejícího slunce.
“Tyhle lidi z města,” procedil soused starousedlík mezi zuby, aniž by mu mladý tatínek mohl rozumět a hleděl si své práce.
“Prosím? Nevíte, co dělám špatně? Vidím, že vám zahrádka jen kvete. A to máme teprve začátek dubna. To víte, snažím se. Chci, aby tu po mně něco zůstalo. Králíky chci chovat, slepice taky. Uvidí se,” chlubil se mladý soused v očekávání moudrých rad zkušeného domorodce. Snad ho tím rozmluví.
“Hlavně je to o práci. Poctivé a pilné práci, víte!” opřel se starousedlík o motyčku a prvně se zahleděl na mladého souseda a hned přímo do očí. Měřil si ho od paty k až po temeno, načež nasadil pohrdlivý výraz a pokračoval v přednášce: “Ale to každý starousedlík ví. Protože v tom vyrůstal, víte? Předal mu to tatík a tomu jeho tatík a tak dál. A ten odkaz a věrnost k němu, to je to, co nás k tomuhle místu, k vlastnímu domu a zahradě poutá. Tomu se jen tak nenaučíš, chlapče. To ve vás musí vyrůst. Musíte tím být prodchnut až do morku kostí. A to je to, co z vás dělá skutečného člověka!”
Odkašlal si, udělal dramatickou pauzu a pokračoval, zatímco mu mladík za plotem se stále vyjevenějším výrazem ve tváři visel na rtech: “Je to taková živá zodpovědnost, když víte, že ty generace předků se na vás dívají tam seshora a soudí, jak dobře tu s tím dědictvím nakládáte. Nemáte pak právo něco udělat špatně! To se na to rovnou můžeš vykašlat, mladej!” Skončil, odplivl si směrem k nedalekému potoku, znova si mladého souseda povýšeným pohledem přeměřil a zas se vrátil k práci.
Jestli postarší muž očekával, že tato přednáška mladého souseda natolik odzbrojí, že už se nezmůže ani na hlásku, pak se šeredně spletl. Jako by jej sousedova slova očarovala. S každou větou působil mladík stále nadšeněji a ke konci jeho proslovu na souseda civěl jak na svatý obrázek a rozzářeně přikyvoval. Vítězné pompézní ticho, které starousedlík očekával a které si vykládal jako potvrzení platnosti a nadřazenosti své životní filozofie, bylo mnohem kratší, než by se nadál.
“Mluvíte mi z duše, pane! Přesně o to se také snažím. Založit rodinnou tradici. Právě tady! Spoutat ji s tímto místem, kde by ji moje rodina a moji potomci žili a předávali budoucím pokolením. Podepisuji každou vaši větu. Opravdu,” zářil mladík štěstím z domnělého souznění, z něhož však měl být v mžiku probrán studenou sprchou starousedlíkova mrazivého odsouzení.
“Tak to jste neměl opouštět místo, kde jste se narodil a kde jste žil! Nechat všechno být, zajít prachem, shnít a vzdát se tak lehko a neuváženě odpovědnosti, to je, nezlobte se na mě, mládenče, to je na přes zadek! V tradici se má pokračovat a rozvíjet ji, ne ji zbaběle opustit!” vstřelil mu postarší soused bez uzardění přímo do tváře, zatímco je probodával ostrým nevraživým pohledem. “Měl jste se držet svého! Takovým tulákům bez kořenů jen těžko někde pšenka pokvete! Vždyť je to hřích. Cti otce svého a matku svou!”
Netušil, kde se to v něm vzalo, ale nakonec mladý tatínek přece jen zbrunátněl. Takhle o mě mluvit? Co jen si to ten dacan dovoluje? Co o mě jen ví? Já že jsem nezodpovědný? Že jsem něco nebo někoho opustil? Snad o mě nakonec ještě začne mluvit jako o náplavě! Tak to tedy ne! Já mu to natřu. To si za rámeček nedá. Ten se bude divit! Ale hlavně klidně, hlavně klidně. Snad je to jen nedorozumění. Rozhořčení mu zjevně nevydrželo dlouho. Odkašlal si, se špatně předstíraným nadhledem se pousmál a spustil.
“Ale kdepak, sousede. Vždyť já z domova odešel v dobrém. Prostě nás na jedno dědictví bylo se sourozenci moc. Tak jsme se prostě dohodli jako civilizovaní lidé. A mě vůbec nevadí začít tady od píky. A mýlíte se! Nikoho jsem neopustil, ani na nikoho nezanevřel, nebo dokonce že bych rodinnou paměť z hlavy vypustil! Já pane, znám své předky až do šestnáctého století. Pátral jsem usilovně v matrikách a archivech, abych náš rodokmen sestavil. Velmi se tedy mýlíte! Já vím, co je odkaz, tradice a odpovědnost k rodinné historii!” dořekl se slastným pocitem sebeuspokojení, že to tak pěkně od plic pověděl.
Starousedlík na něj civěl jak Goliáš na Davida a myslel si své. Dosáhl už věku, kdy hluboce zakořeněný postoj člověk jen těžko mění. Málem by se už vrátil k záhonu česneku, které si žádaly jeho péči, ale nedalo mu to. Nemohl přece tomu mladíčkovi dovolit, aby si měl poslední slovo. Náplava ho přece nebude poučovat, nebo se nad něj dokonce vyvyšovat. To on je tu doma! On sem patří! On z této půdy vyrostl! Náplavu je třeba spláchnout do patřičných mezí!
“Myslíte, že já svůj rod neznám! Právě naopak! Mohl bych vám odrecitovat jména svých předků z několika generací zpátky, ale proč to? Co je na tom? Sama o sobě jen slova a čísla. Ale právě jen slova a čísla by to byla, pokud by nebyla spřízněna s tímto místem. Ano, všichni moji předkové totiž žili právě tady na tom místě. Já jsem jejich odkaz, jejich potomek, součást živé historie a čekající budoucnosti, a proto je mou povinností této odpovědnosti dostát! A přitom jde zároveň o vzácný dar a poklad, že smím a musím obdělat a zvelebit tuhle hlínu a tohle stavení. Od toho se jen tak neodchází! Jako byste přetrhl řetěz. Jednotlivé články se rozsypou a už je nikdo nespojí. Rozkutálí se a zavane je čas. To já nikdy nedopustím. Moji vnuci tady budou hospodařit. Sami to chtějí, protože vědí, co je odpovědnost k rodné hroudě. Vědí, že bez ní nejsou nic. Vědí a cítí to stejně silně jako já.
Vám je to ale cizí. To vy jste ten ztracený článek přetrženého řetězu a nic na tom nemění, že znáte svůj rodokmen. Jste ztracený v čase i prostoru. Odrodil jste se! Kdepak, synku, my dva si v tomhle ohledu nejsme rovní. Já sem totiž na rozdíl od tebe patřím!” dořekl rázně až mu od úst sršely kapičky slin. Nečekal pak na odpověď, která se sbírala tam někde za plotem. Popadl motyku a s ledabylým rozloučením se vrátil k péči o svou zahradu.
Mladý tatínek za plotem div nevypěnil. Krev se mu valila do hlavy, ale nakonec se přece jen ovládl. Znovu. Protivná vlastnost, říkal si. A tak ústa připravená k obraně zas zavřel. Moudřejší ustoupí. Vždyť k němu mluvil jen zaťatý venkovan, taková ta správná tvrdá palice. Příště na něj musí jinak. Pak jistě najdou společnou řeč. A určitě už je čas k obědu. No ano, vždyť ho zrovna manželka volá ke stolu. Jen počkej! Příště! Příště ti ukážu. Celý rodokmen vezmu s sebou. Když se o něm jen takhle mluví, není to ono. Ukázaná platí. To je třeba vidět. On přece také svá slova opřel o něco hmatatelného, o prostor, půdu a rodinný dům. Ví, co je rodová historie a odpovědnost k němu. Prostě jen zapouštím nové kořínky. Však tu ctěný rod pana souseda také nežije odnepaměti. Však se pak s tím starousedlíkem vyrovnám. Příště! Však uvidíš!
A tak se ti dva malicherní sousedi špičkovali několik let.
—-
Poeticky zurčící potůček se změnil v běsnící veletok během několik hodin. Zpravodajské kanály hlásily od rána do večera po několik dní nebezpečí nenadálých povodní. Bylo to jen pár dní po vlně přívalových dešťů, které široko daleko nikdo nepamatoval. Hladina se nejprve zvedla na úroveň mostku, který ji původně překlenoval, a když jej živel pohltil, byly pod vodou už i základy plotů mezi jednotlivými pozemky. Mladý tatínek a jeho rodina, stejně jako jeho soused starousedlík z oken zírali na blížící se katastrofu, která postupovala metr za metrem směrem k jejich příbytkům.
Když sílící tok dosáhl jen pár metrů od prahů domovních dveří, začali balit a s pomocí místních hasičů své domovy kvapem se slzami v očích opustili. Dobrá, říkali si, budou škody, ale vrátíme se a opravíme je. Tady je náš domov, zde jsou naše kořeny a nikdo nás o ně nepřipraví! znělo jim v duších, když se domky vzdalovaly, zatímco je motorové čluny odvážely do bezpečí. Starousedlík i mladý tatínek si vyměňovali skleslé pohledy a oba jasně věděli, co se odehrává v nitru toho druhého.
Zrovna když vyčerpáním usedli na přidělená lůžka v nouzovém stanu, když přišla ta zpráva. Nad vsí se protrhla stará hráz. Masa vody, které nic pevnějšího než ona sama nestálo v cestě, brala s sebou všechno, co na své nelítostné pouti pohltila. Obou rodin se zmocnilo nervózní rozechvění. Obavy rostly každou vteřinou. Nikdo ale nic nevěděl, žádné hodnověrné informace nebyly k mání. Když pak v odpoledních zprávách viděli obraz zkázy, kterou po sobě přívalová vlna puštěná ze řetězu nechala, a v rozmáčeném poli trosek, suti a trámů, tyčících se z hladiny jednolité vodní plochy, rozpoznali místa, kde ještě před několika hodinami stály jejich domovy, sesul se starý muž v pláči do náruče vzlykající manželky a děti mladého tatínky nechápaly, proč si najednou tatínek s maminkou zakrývají obličeje, objímají se a pokoušejí na ně co jen jim síly stačí alespoň trochu usmát.
—-
Té noci mladý tatínek i starousedlík těžce usínali. Zdravotníci jim nabízeli léky na uklidnění, ale oni je zmoženi tíhou pohromy, která je postihla, apaticky odmítali. Jako by na ně padla všechna tíha světa. Když pak konečně zavřeli víčka, propadli se v milosrdném nevědomí tam, kde není žádného trápení. Snad to celé byl jen děsivý sen a zítra bude vše zas v pořádku. Spánek zklidnil jejich rozbouřenou mysl, která se bezvládně nechala pohltit černočernou všepohlcující masou nebytí.
“Nelekej se, synku,” probral starousedlíka ohleduplně z mrákot hrubý hlas a jemně se dotkl jeho ramene. Ten si promnul oči, zívl a snažil se rozkoukat v šeru lehce osvětleného nouzového stanu. Konečně zaostřil na osobu, která se nad ním skláněla. Vytřěštil údivem oči a v mžiku se posadil, zatímco natahoval ruku k manželce na vedlejším lůžku, aby ji vzbudil.
“Ne ne, jen ji nech klidně spát. Jdu jen za tebou, synku,” promluvil znovu hlas už s mírným důrazem a starousedlík ruku zas stáhl. Pak si ještě jednou pěstmi protřel oči a od hlavy až k patě si nevěřícně prohlížel nezvykle oblečenou postavu, za níž se skrývaly dvě další, muž a žena, oblečeni ještě prazvláštněji.
Pán vpředu, který se zdál být mluvčím celé trojice, měl na nohou sedřené polobotky s rozšklebeným žralokem na špici jedné z nich, špinavé dlouhé kalhoty a laciné, stejně zašlé sako. Pod ním zašedlou, původně bílou košili a na hlavě stejně obnošenou placatku s krátkým nehtem. Pod nosem jen s vypětím sil udržovaný knír. Hluboké rýhy na jeho dlaních plné letité nevyčistitelné špíny obtékaly ztvrdlé mozoly zvěčnělé dennodenní ruční dělnickou prací.
Žena, stojící ostýchavě vzadu, byla oblečena ve lněné košili s krátkými rukávy lemovanými úzkou hrubou krajkou, přes ní pak živůtek a širokou suknici se zástěrou. Dlouhé tmavé vlasy jí částečně zakrýval jednoduchý čepec a šátek. Vousatý muž po jejím boku, který si se zájmem prohlížel vše kolem sebe, měl na sobě volnou košili a těsné kalhoty, vprostřed těla opasek a na nohou šité boty a dřeváky. Hlavu pak pokrytou prostou čapkou. Materiály jeho odění byly na první pohled hrubé a nekvalitní, ale i tak veselých barev.
Oba pak stočili pohledy směrem ke starousedlíkovi, který na všechny ty tři prapodivné hosty neschopen slova nevěřícně civěl. Už už se nadechoval k otázce, ale kníratý muž v popředí jej předběhl:
“Víme, co tě postihlo. A je nám to neskonale líto. I my jsme zažili spoustu takových nesnází. Proto moc dobře chápeme tvoji ztrátu. Zvlášť když vzpomeneme, jak je… jak byl tvůj dům důležitý pro tebe a tvou rodinu. Představoval pro tebe takřka celý svět. Domníval jsi se, že jeho prostřednictvím žiješ ten ryzí a opravdový život,” pronesl vousáč s pochopením, zatímco muž a žena za ním se soustrastnými výrazy ve tváři přikyvovali. Starousedlíkovy zvlhly oči.
“Vždyť ten dům byl moje všechno. Prožil jsem tu celý život, vychoval děti. A chtěl jsem v něm i umřít. Tak jako moji rodiče a jejich rodiče a tak dál. Co si jen počnu? Co bude dál? Najednou jako bych nikam nepatřil. Jak mohu dál takhle žít?” zakoktal přerývaně a rozplakal se.
“Právě proto jsme tu. Přinést trochu té, jak se to říká, útěchy, že ano?” otočil se vousáč k muži a ženě za nimi, kteří stále přikyvovali. Žena pak přistoupila ke starousedlíkovi, hladila jej po hlavě a konejšila, jako by byl jejím dítětem.
“A jak?” zeptal se pochybovačně starousedlík, když se trochu sebral, “nový dům mi nepostavíte, nebo snad ano? No ano?” vzkřikl k těm návštěvníkům, až jej kdosi o několik řad lehátek dál okřikl, ať je ticho, že ostatní by rádi spali.
“Nepostavíme, to je pravda,” škrábal se vousáč pod čepicí, “ale synku, vždyť na něm nezáleží. Ten dům nebyl zas důležitý. Důležité bylo, že ty jsi dobře žil, a je přece jedno kde, no ne? Chápeme, dům pro tebe představoval zázemí, kulisy toho dobrého života, ale přiznej si, vždyť to byly jen cihly a tašky a malta. Bez člověka je to jen tupá prázdná hmota.”
“Opravdu?” zaskuhral starousedlík, “vážně jsem žil dobrý život?” ptal se pokorně těch tří návštěvníků. A jak byl pohlcen svým zoufalstvím, ani ho nenapadlo, jak by to jen ti tři umounění hastroši mohli vědět.
“No jasná věc, že ano?” a všichni tři souhlasně kývali, “žil jsi dobrý život, však my to víme. Byl jsi poctivý a vychoval jsi dobře svoje děti a ty zase dobře vychovávají svá vnoučata. Po celou tu dobu jsme tě přece sledovali. Proč? No abychom věděli, jestli jsme zase ty naše životy, co jsme se snažili ze všech sil prožít dobře a pro naše děti, nežili nadarmo,” prozradil vousáč a kroutil si rozježený knír.
Starousedlík na ně koukal jak na zjevení, načež se mu zprudka zatemnělo před očima. A zatímco jeho hlava v mdlobách dopadala na polštář, kdosi přes něj láskyplně přetáhl přikrývku, políbil na tvář, jako to uměla jen maminka, a ženský hlas mu do ucha zašeptal:
“Jsme tví předkové a náš i tvůj život měly smysl. Nech dům plavat. Všechno bude v pořádku.”
—
Mladý tatínek sedí na kraji lehátka, je krátce před půlnocí, a s vyvalenýma očima hledí před sebe na tu šíleně oděnou trojici. Kolem něj to spalo, nouzový stan plný stínů, a on měl najednou pocit, že je tu s těmi třemi na celém světě, který mu ještě zbýval, docela sám. To utekli z blázince? Nebo jdou z maškarního plesu? říkal si.
Mladík postávající vzadu byl oblečen asi nejpřijatelněji: potrhané džíny s velmi širokými zvonovitými nohavicemi, omšelé pepito sako, na hlavě baseballovou čepici, ale s kšiltem vpředu i vzadu, nasazenou napříč na zarostlé rozcuchané hlavě, ve tváři přezíravý výraz. Na gusto mladého tatínka byl ještě jeho oděv jakž takž přijatelný, zato žena středních let, co stála vedle něj, ta měla ránu!
Na hlavě podélně od ucha k uchu vyholené pruhy a zbylé pásy ponechaných dlouhých vlasů sčesané tu dozadu k šíji, tu dopředu přes obličej. Na očích tmavě fialové brýle se silnými obroučkami, ze kterých trčela jakási anténa a tenký průsvitný kabel vedoucí kamsi za ucho. Ten se pak v týle zanořoval kůží přímo do hlavy. Její odvážně průsvitný oděv ve skutečnosti vic odhaloval, než zahaloval. Na zápěstích pak měla navlečeny pestrobarevné náramky. Součástí některých z nich byly oválné či hranaté předměty podobné ciferníkům, avšak povětšinou s nepochopitelnými znaky a symboly. Obutá ta dáma byla ve vysokých naleštěných botách až po stehna, kde se dlouhé tkaničky uvazovaly v cosi, co připomínalo běžnou kličku. Špičky chodidel s prsty však zůstávaly odhalené.
Nejblíž vytřeštěnému mladému tatínkovi pak stála mírně ohnutá, zřejmě nejstarší osoba z celé trojice. Zjevně velmi stará žena s holou hlavou, avšak s plným dokonalým chrupem a bystrým jasem ve velkých tmavých očích, oblečená v lehkou tuniku, stála s bosýma nohama před vyplaveným otcem rodiny, který nevěřil svým smyslům a uvažoval, jestli vzhledem k tomu, co včera prožil, nakonec nepřišel o rozum.
“Já jsem vám říkal, že se z nás zcvokne. Neměli jsme sem vůbec lézt,” cedil mladík v potrhaných džínách pochybovačně ke svým společnicím.
“Tiše, jen mu dejme šanci,” odvětila rázně stará paní a jemně se na mladého tatínka usmívala.
“Kdo…, kdo jste? A co mi chcete?” koktal a hlavou mu blesklo, že mladík v potrhaných džínách se zas tolik neplete.
“Přišli jsme za tebou, protože potřebuješ pomoc,” pronesla holohlavá stařena s vlídným úsměvem, který jej kdovíjak uklidňoval, “víme, co se ti stalo a chceme, abys pochopil, že to není zas tak zlé, jak ti to právě teď připadá.”
V tu ránu jako by mladým tatínkem projel blesk. Tep mu vylétl kamsi ke stropu stanu a tváře zrudly vzkypělou krví: “Není to tak zlé? Vážně? Vždyť jsem přišel o všechno! Co teď mám dělat? Celý svět, který jsem budoval pro svou krásnou rodinu, aby v něm mohla pokojně žít, je pryč. Co s námi bude? Zas nikam nepatříme. Jako by nás povodeň vyrvala z kořenů! Uznávám, že nebyly ještě tak hluboko zarostlé. Ale tady jsme chtěli začít, pevně se usadit a žít tu, jak jsem doufal, po generace! Tady jsem chtěl začít znovu. Téhle půdě jsem věnoval svou energii. A teď mám začít jinde? Znovu? Zas budeme jen…, no ano, náplava!” dořekl v slzách a vysmrkal se do papírového kapesníku.
“No a co?” procedil zas mladík znuděně zpoza stařenky. Ta na něj hned navázala.
“Přesně tak, no a co? Copak na tom záleží? Tvojí rodině je přece jedno, kde budete žít, hlavně že budete žít spolu a dobře a co nejdéle. Nedělej to, prosím, neupínej se k tomu jedinému místu. Nebude z tebe lepší člověk jen proto, že znáš své předky, nebo minulost místa, které náhodou obýváš. Jen to z tebe dobrého člověka neudělá!” dořekla rázně vrásčitá paní a ve svém nesouhlasu se zachmuřila.
“Dobrá, jsme spolu, živí a zdraví. Ale přesto, jak se s tím neštěstím děti vyrovnají? Jak může být manželka spokojená? Budeme jak bez domova, bez tradice, bez kořenů. Jak se dá žít, když nevíš odkud a kam jdeš? Když jsi ztracená v čase? Člověk potřebuje někam pařit. Být součástí něčeho většího. A kde že se skutečně zorientuješ? Kde najdeš a pochopíš tu svou úlohu v čase i prostoru? No přece na místě, které dědíš, obýváš a zvelebuješ a z generace na generaci předáváš?” prosil zoufalý mladý tatínek o pochopení a útěchu. Copak žil v bludech? Copak se všem mýlil? Mladík v potrhaných džínách se ušklíbl, ale žena v silných brýlích jej okřikla.
“Ale ne. Ne úplně. Kdepak. Jen jsi se příliš dlouho soustředil na jedinou část obrazu. Správně pamatuješ na budoucí pokolení. Na těch přece především záleží. Právě tvé děti tobě a tvé manželce začas nejvíc poděkují, když své síly věnujte hlavně péči o rodinu. A ne jen o to, co vás obklopuje. Také je to třeba, ale nejde o to hlavní. Buď s nimi, buď na ně hodný a podporuj jejich růst v dobré lidi, jak jen budeš umět a myslet, že se to má nejlépe dělat. Oni totiž chápou víc než ty nyní, co je důležité. Pokud jim dáš správný příklad, i ony jistě prožijí plný a dobrý život. A kdoví, možná jednou vychovají v tom… ehm… duchu i svoje děti, a tak to půjde dál a dál. Rozumíš?” dopověděla stařena, snažíc se ve zvlhlých očích zachytit alespoň záblesk porozumění.
Mladý tatínek se zadíval na svou spící rodinu a znavené oči se zčistajasna začly únavou klížit. Usínal, ale chtěl ještě pochopit, a pak se s úlevou poddat spánku. Stejně tak i trojice, co jej tu noc navštívila, chtěla odejít s pocitem, že její snaha a návštěva z takové dálky nebyly marné. Mladý tatínek se v mysli upjal na obraz své spokojené rodiny, od nynějška svého jediného cíle a usnul s přesvědčením, že tak to má být. A jak se tak propadal v milosrdné mdloby spánku, zaslechl ještě frackovitý hlas mladíka v potrhaných džínách, jak mezi rty procedil:
“Hele, starej, my se chcem taky jednou narodit a žít fajn život, tak na tom praprapradědo koukej dělat, jo? Nerad bych aby moji rodiče, nebo jejich rodiče byli nějaký lumpové. K čemu mi pak bude zděděná prastará barabizna? Z někoho takovýho jen těžko vzejdou tak bájo lidi, jako bych jednou mohl bejt já!”
—
Nestalo se to přes noc. Trvalo to. Déle než předat poselství, jež prostřednictvím nevšedních návštěvníků přinesla ta výjimečná noc. Ještě to oba museli v sobě a každý zvlášť, starousedlík bez staré usedlosti a vyplavený mladík, co mu říkali náplava, nějaký ten čas poválet, nechat uležet a vyzrát. Když tahle práce byla hotova, to ostatní byla jen maličkost. Zvlášť když si oba navzájem pomohli. Kdoví jak to jeden na druhém poznali, ale zanedlouho přišli na to, že jejich ještě před nedávném nezlomný pohled na jisté zásadní životní otázky, se od základů změnil. A co víc! Do puntíku se shodoval. Když s pomocí těch šesti nočních hastrošů vystavěli na troskách včerejška nový pohled na zítřek, mohli se v ten šťastný den společně pustit do díla.
Obec, v níž oba dosud žili, kde však z jejich životů nezbylo pranic hmatatelného, neboť to vše jim vzala voda, opravila a zpevnila protrženou hráz a odklonila tok zas neškodně vyhlížejícího potoka tak, aby už nemohl představovat nebezpečí. Starousedlík a mladý tatínek pak získali za své pozemky parcely nové, výše položené a na nich pak, při vzájemné pomoci, vystavěli své nové domovy.
Ruku v ruce. Jako by je těch šest nočních zjevení stále pozorovalo. Od základů budovali novou přítomnost, novou budoucnost, nové sousedství a zapouštěli vyrvané kořeny do nové půdy. Se vzpomínkou na včerejšek, na předky, a s vidinou budoucna a vlastních potomků. O ty přece jde. Ti ať se mají komu narodit, dobrým lidem, kteří ví, co je důležité. Tak jako to bylo dopřáno jim dvěma, ještě nedávno se vlastně o nic hašteřícím sousedům. Dluží to dětem. I těm daleko daleko v budoucnu. Ať už se budou oblékat jakkoliv potrhle.
A všechno ostatní je vedlejší.
Všechno ostatní je jen kulisa.