Lascaux v Mistrově ložnici

“Kde že jste to našli? Vždyť jsme vilu prohledali skrz naskrz. Tady už nás přece nemůže nic překvapit,” tázal se s bohorovným nadhledem profesor svého asistenta, zatímco stoupali po schodech do patra.

“Za skříní, pane profesore. Za tou velkou šatní skříní v rohu jeho ložnice,” odpovídal pokorně asistent a snažil se držet se svým nadřízeným krok.

“Co vás to, proboha, napadlo posunovat skříň?” kroutil profesor hlavou.

“Posunovat? Ale kdepak, pane profesore. Já s ničím nehýbal. To máte tak: zakopl jsem zrovna před tou almarou a jak jsem chvíli ležel na zemi, zahlédl jsem za ní v šeru cosi na stěně. Skříň stojí na nohách, a tak jsem tam za denního světla i přes nějakou tu zaprášenou pavučinu dobře viděl,” popisoval asistent, snaže se o co nejpřesnější popis. Byl přece jen vědeckým aspirantem a věděl, co se sluší a patří.

“Dobrá, dobrá,” mručel profesor přezíravě, jako by ho snad podřízený obtěžoval. Pak ze sebe prudce vyrazil: “Doufám, že jste mu nezapomněli zavolat!”

“Ko… komu, prosím pěkně?” rozkoktal se asistent.

“No, komu asi, člověče? Dědici, jeho synovi. Víte snad, že jen díky jeho svolení můžeme ve vile slovutného otce, Mistra štětce a barvy, provádět výzkum. O všem chce být informován a s ničím nesmíme bez jeho svolení ani o milimetr pohnout, jinak nás odtud vyžene, a ještě to jaksepatří rozmázne v tisku.” Profesor brunátněl.

“Ale ano, jistě, dědici. Buďte klidný, dali jsme mu vědět. Bude tu co nevidět,” uklidňoval asistent vzteky od hlavy k patě rudého profesora.

Zdolali poslední schod, pak zabočili v patře doleva a po několika krocích vstoupili do prostorného pokoje, který Mistru sloužil jako ložnice. Místnost nebyla od jeho smrti před několika lety nikdy uklizena, vše bylo ponecháno tak, jak to Mistr opustil, a přesto vše jako právě uklizené působilo. Přestože byl Mistr světově uznávaným malířem, u kterého by prostý člověk či snad laik očekával, že mu nějaké to umazání nebo špína nebudou zas tak proti srsti, na jiných místech než v ateliéru, který se nacházel v podkroví nad nimi, nepořádek doslova nenáviděl.

Mistrův syn, dědic, jak se o něm mluvilo, povolil profesorovu badatelskému týmu výzkum jen pod tou podmínkou, že s ničím nebudou bez jeho svolení hýbat, a dokonce i dotýkat se předmětů a dalšího inventáře bylo jim povoleno jen za užití plastových návleků a laboratorních rukavic. Šlo ze strany Mistrova potomka o výraz úcty a piety k velikému otci a výzkumníci pod profesorovým vedením se tomu nijak nebránili a jeho vůli úzkostlivě dodržovali. Vždyť i z rozložení předmětů či nábytku v prostoru je možno o Mistrově každodenním životě leccos vyčíst a vložit tak další dílek do obrazu osobního, ba i uměleckého života výtvarného génia.

V návlecích a rukavicích tedy profesor s asistentem vkročili do ložnice a ten mladý a úslužný podřízený už se vrhá k zemi, aby vědeckému šéfovi co nejsrozumitelněji předvedl, odkud že bude mít na onen mimořádný objev co nejlepší výhled. Ten jej poněkud neochotně následoval k zemi. Ctnostně jako aristokrat si s dvojitým lupnutím v kolenou klekl, slabě při tom zasténal a pak, jak když uléhá důstojný lev, padl na zem s pohledem upřeným pod šatní skříň ke zdi, jak mu asistent rozrušený tím, k čemu profesora nutí, ukazuje.

“Člověče, co jen to může být? Že by jakási skica? No je to přece tužka, velmi měkká zdá se. Podejte mi někdo baterku. No tak! Rychle! Že já vstanu!” čílil se profesor a už mu kdosi podává svítilnu do ruky, která po ní dosud marně tápala nad svaleným učencovým tělem.

Světlo vyrazilo v kuželu vstříc té záhadě. Obalilo svou mocí pod tíhou prachu se prohýbající pavučiny, na které je i sebečistotnější obyvatel každé domácnosti krátký. Vždy zas vyrostou. Pak paprsek narazil na povrch vybledlé zašlé stěnu a rozzářil třpytící se šedočerné linky té tajemné nástěnné malby.

“To jsou mi věci. To jsou mi… věci,” mumlal profesor pro sebe a jak funěl pod skříň, trosky pavučin povlávaly v moci jeho dechu jak lesní víly za úplňku. “Takhle se toho moc nedozvíme. Ta skříň mi tu překáží jak máloco v životě. Člověče, vezměte telefon a…”

“Není třeba, pane profesore,” pronesl asistent s klidnou sebedůvěrou v hlase,” vždyť už jsem mu volal. Dědic nám výjimečně povolil, abychom almaru sami posunuli na stranu, jak bude potřeba. Ale ne o milimetr dále. Čekal jsem jen na vás.”

A tak se i stalo. Prostor byl opatrně zbaven pavučin a před místo s onou tajemnou kresbou postavili mírný reflektor. To už i pan profesor vstal, a když se trochu protáhl, byl připraven věnovat své badatelské kapacity výhradně onomu úžasnému objevu. Za jeho zády, jak tak před nálezem stál, se postupně nakupili další jeho kolegové a asistenti a za zadumanými tvářemi si lámali hlavy nad tou nevídanou záhadou.

Nikdy od mistra nic takového neviděli. Nic podobného nikdy nevytvořil. Ano, kreseb tužkou coby finálních děl, nebo přípravných studií po sobě zanechal stohy, ale nástěnné malbě se, pokud věděli, a oni přece nejlépe věděli, nikdy nevěnoval. O co tu tedy šlo?

Kresba byla provedena skutečně velmi měkkou tužkou v rozličné síle na stěnu zhruba ve výšce půl metru od podlahy, a to přes světle modrou výmalbu pokoje, dnes po tolika letech snad již mnohem bledší než v době její čerstvosti. Šlo o několik nerovnoběžných čar, které by se daly nejpřesněji přirovnat k vysokému, v základně velmi útlému trojúhelníku. Přímky jeho stěn, dosti zvlněné, se ve špicích trojúhelníku překřižovaly a vytvářely tak na vrcholech jakési střapce. Uvnitř těla trojúhelníku pak byla krátká horizontální vlnovka. Ze špice trojúhelníku, stejně jako z pravého vrcholu jeho základny pak vycházela vždy jedna horizontální, mírně zvlněná čára; ta horní mířila vlevo, v protikladu k čáře vystřelující z pravého hrotu základny. Prapodivný tvar.

“Co jen to, kruci, je?” zaklel profesor a jeho kompars za ním si jeho zvolání vyložil jako výzvu k předkládání svých vědeckých stanovisek.

“Nemůže to být dílo spadají do Mistrova pozdně abstraktně geometrického období?” ozval se za profesorovým krkem nesmělý ženský hlas.

“Myslíte?” opáčil profesor s takovou mírou despektu v hlasu, že autora onoho názoru přešla veškerá chuť pokračovat ve své analýze.

“Ale kdeže, paní kolegyně! Tahle kresba přece jasně zapadá do Mistrova naivistického období. Až na to, že je provedeno jako nástěnná malba. Nebo snad ne?” nestyděl se zas jiný ze začínajících badatelů za své odborné hledisko a toužebně očekával profesorův souhlas.

Nedočkal se však pražádné reakce. Ticho se rozlilo ložnicí. Jen rytmické funění pana profesora čeřilo jeho hladinu. Ještě někdo? Ještě někdo další se odváží projevil svůj odborný názor? No dobrá, tak ještě jeden nebožák.

“To je přece jedno z Mistrových nemnoha atavistických děl. V jednom z rozhovorů pro Connaissance des Arts, který jste jistě, mílí kolegové, četli… jakže? Nečetli? No dobrá? Tak tedy v rozhovoru z roku 1974 se Mistr zmiňuje o touze díla takového ražení přivést na světlo světa, a dokonce se zde o několika již realizovaných pokusech zmiňuje. Podle jeho vlastních slov se jedná, a teď budu citovat přesně…”

“Ale houby, pane kolego, houby!” skočil profesor mladému, vědomostmi se nadouvajícímu badateli do řeči, aniž by přestal svým obrýleným zrakem mžourat směrem k nesouvislým čarám na zdi před ním.

A tak si tam usilovně lámali hlavy všichni, co se k tomu významnému objevu sešli. Výzkumnická mládež už ani nedutala, nikdo už si po těch třech odvážlivcích nedovolil ani pípnout. Jen tak nervózně postávali na místě, sem tam okázale kroutili hlavou, jako že nevědí, až je z toho začaly kolektivně bolet jejich výzkumnické nohy a krky. Jen profesor, klečící nejblíž k onomu uměleckému skvostu, uznale pokyvoval hlavou a v úžasu skrz rty nesrozumitelně mumlal něco jako: Epochální! Originelní! Grandiosní! Jak smělé! A tak pořád podobně a dokola.

Snad by tam tak stáli celý den, kdyby se k nim po několika minutách z haly, schodiště a chodby nepřivalil dunivý dusot vyjadřující netrpělivou zvědavost. Do ložnice se vřítil prošedivělý pán v obleku a celý udýchaný si razil davem badatelů cestu k profesorovi, zatímco si natahoval gumové rukavice a škubavě křečovitými pohyby chodidla se pokoušel vrátil zpět na podrážku boty ledabyle natažený návlek.

“Pusťte mě tam, profesore! Nikdo se toho ani nedotkne,” sípal, nemoha popadnout dechu. Profesor vstal a razil přicházejícímu Mistrovu synovi v hloučku svých vědeckých svěřenců cestu.

“Jen pojďte, ale opatrně, ať vás to neporazí. Jedná se o Mistrovo dílo mimořádného významu. A kde jinde mohlo být nalezeno než zde v domě, pod střechou, kde tvořil, žil, dýchal, kde jako prostý obyvatel všehomíra existoval. Avšak ne zcela jako my ostatní, obyčejní smrtelníci (to profesor stočil pyšně svůj pohled na své asistenty). To ne! Žil svůj život, vstřebával svět kolem, jen aby nám prostřednictvím svého jedinečného a nevšedního talentu dal okusit zcela originální pohled na vesmír kolem nás, stejně jako na ten ukrývající se v každém z nás. Tak pojďte, příteli. Vy jako život vyvěrající z jeho života jistě to dílo oceníte silněji než my druzí. Ale opatrně, jen opatrně,” pronesl profesor obřadně. Pak dědice, syna Mistrova, krátce objal, div že se při tom nerozplakal, zamáčkl slzu a už jej vede k onomu úžasnému nálezu.

A tak tu stojí oba. Dědic vpředu, za ním hned profesor, očekávající průtrž hlubokého dojetí Mistrova syna a tam vzadu pak všichni ostatní, snažící se pochopit, jestli jsou svědky historického okamžiku a musí tedy zůstat, nebo jestli už mohou tiše vytratit.

Smích.

Z hlubin pana dědice se vyvalil smích. Bujarý, upřímný a nekončící. Slzy se mu náhle derou z očí, ale nejsou to slzy dojetí. Jde o slzy čirého veselí. A když dědic zvlhlým pohledem zahlédne pana profesora, jako by ten pohled dodal jeho smíchu další palivo. Snaží se cosi povědět, ale není toho schopen. Ještě ne. Pobavení a smíchu je až příliš. Sem tam mu už uletí slovíčko nebo dvě, ale pořád to je dost málo na to, aby bylo možné pochopit zamýšlené sdělení.

“To… to…, to jsem…tak… tak proto,” a směje se dál. Minutu. Pět. Deset. Pak se konečně zklidňuje.

“Tak proto sem otec na poslední chvíli tu skříň přestěhoval. Zrovna na to místo... cha cha… Já to nechápal… ale… ale teď je mi to jasné. Proto… proto nenechal tuhle místnost nikdy vymalovat. No ano, cha… cha…”

Už to byly souvislejší větičky, ale stále jej nikdo nechápal. Profesor, jako by se od dědice koktáním nakazil. Na tvář nahodil lehký úsměv domnělé sebejistoty, kterou se snažil skrýt, že je vedle jak ta jedle. Byl přece profesor. Vědec. Mudrc. Nemohl na sobě něco takového dát znát.

“O čem to, prosím vás, mluvíte?” zeptal se tiše, aby snad jeho mladí kolegové nepostřehli, jak rychle přišel o svou někdejší neochvějnou rovnováhu.

“Profesore, víte, co ta čmáranice znamená? A kdo je její autor?” zeptal se bodře dědic a vzal profesora soucitně kolem ramen.

Ten se z jeho objetí pokoušel vymanit: “Čmáranici? Jak můžete s takovou neúctou hovořit o díle svého velkého otce? O jednom z největších umělců našeho národa a naší doby!? Jak jen se opo…”

“To jsem maloval já, profesore. Byly mi asi dva roky. Sebral jsem tátovi tužku ze stolu, nebo z ateliéru, už nevím, a tady v koutě jsem na zeď načmáral tohle. Uznávám, není to nic moc, ale páva jsem lépe neuměl. No a když se v domě malovalo, táta malířům nakázal, aby se tomuhle pokoji obloukem vyhnuli. A pro jistotu, protože maminka si dokázala prosadit svou, a když už se přece malovalo, muselo se vymalovat všude, přesunul vlastními silami před tu čmáranici skříň, aby ji nikdo nepřemaloval. No, tak to je celé, profesore. Ale zasmál jsem se. Prý dílo!” dořekl Mistrův syn, a ještě se párkrát upřímně zachechtl.

Profesor stál sklesle před čmáranicí páva a snažil se vyhnout všem zvědavým pohledům, které na něj směřovaly. Bylo toho na něj moc. Musel si nějak ulevit. Alespoň trochu. Má na to právo, nebo snad ne? Tolik nadějí na skvělý světový objev a ejhle: páv načmáraný ukradenou tužkou dvouletým smradem.

“Bylo mi to jasné,” procedil vztekle, “zcela to postrádá Mistrův jedinečný rukopis. Kam se to na něj hrabe! No samozřejmě!”

Dědic zvážněl. Chtěl nejprve nechat profesora jeho zklamání, a ze všech sil se zadržovat smích, který se stále dral ven, ale nyní nemohl jinak. Lítost, kterou k osobě zahanbeného profesora prve pociťoval, byl tentam:

“Pamatuji si na otcova slova, když říkal: celé své dílo bych obětoval za jednu takovou upřímnou obyčejnou přirozenou čmáranici. Jsem v ní já, moje dítě, moje rodina, můj celý život, můj celý svět! Nenakreslil jsem ji já, a přece se cítím být jejím autorem. Dokud budu živ, nedopustím, aby ji někdo přemaloval.”

Pak mistrův syn zmlkl, zvážněl, a zatímco si v hlavě znovu přeříkával otcova slova, opřel se do šatní skříně, aby ji přesunul zpět na své původní po léta obývané místo.

A ti z přítomných, kdo jeho, tedy vlastně Mistrova slova chápali, tomu prošedivělému pánovi v obleku s chutí pomohli.