Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 6

říjen 2025

Takže ano, ženy dovedou být manipulativní dost. Fígl je v tom, že je vždycky nemůžeme nechat, a to jsem tenkrát ještě nezvládal.

Myslím, že Karin by za tuto disciplínu měla také dostat vyznamenání. Když jsem jí v té nemocnici zvedl telefon, zdála se v klidu. Přivezla mi suché věci, odvezla nás domů a pro druhé auto jsme se vrátili asi o hodinu později.

Zhruba v tu chvíli teprve pomalu začala. Vytáhla na mě další věci. Na některé z nich jsem už i zapomněl. Příště prý Jakuba zfetuju jako ji a její sestru. Cože? To se nikdy nestalo. Vždyť se jen opily a daly si jednoho práska marihuany. A bylo to na střední! To myslí vážně?

Ale bylo by to stále celkem v klidu. Už jsme se chystali spát, venku panovala tma. Můj plán by vyšel. Úsměv, sex, nějaká omluva a bylo by to dobrý. Vyšel by, kdyby to Kuba nepodělal. Asi něco z toho slyšel, tak za námi doskákal a řekl jí, že to celé byl jeho nápad.

Pak teprve situace dostala obrátky. Přišla scéna, protože ona se chudáčka Kubíčka zastávala, chtěla zase jen to nejlepší pro jeho život. Byla přeci na jeho straně. Ale on tatínkovy skopičiny natolik zbožňuje, že ho chce ještě krýt.

Stačilo mi, že jsem dnes poslouchal Kubovy výčitky a pláč. Ale přišel i ten její – hysterický.

Jakub to moc nechápe, ale Karin stále bojuje o jeho lásku. Ona se rozhodla být drsný rodič. Ne kámoš. Ty její principy, za které by umírala. Myslí to dobře, ale zároveň je to nuda, takže kdo by to chtěl? Navíc už i on pochopil, že v jejím podání je to hlavně teorie.

***

Kubin už měl nohu skoro dobrou. Na to, jak šíleně řval, to nebylo hrozné.

Začali za ním chodit dva kluci. Skamarádili se na té jediné lekci street dance. Jsou to bráchové. Karin vadí, že jsou z Ukrajiny a mají směšná jména. Já jsem rád, že ho tahají ven, a ne na herní seance. Ještě chvíli potrvá, než bude moct jít skákat zase s nimi.

říjen 2006

„Ty děcka, se kterými jsem tě včera zahlédla, kamarádíš se s nimi hodně?“ zeptala se mě opět třídní v momentě odchodu ze třídy. Už zase začíná?

„To je jedno. Nezáleží na tom.“

„Určitě záleží. Jsi jedno z mých dětí. Bydlím blízko jedné diskotéky. Některé z nich tam vídám. Shání tam drogy.“

„Já vím, co dělají. Jsem teď pro vás i feťák?“ Ohnal jsem se batohem směrem k oknu, až se kytka na parapetu zakymácela.

„Ty jsi málem shodil květináč,“ zvýšila hlas.

Šel jsem od ní dál. Za ostatníma směrem ven z baráku. Kdybych se po hodinách balil rychlejc, tak by mě furt neotravovala. Ještě nedávno se tvářila strašně kamarádsky, chápavě. Teď na mě zkouší tohle?

„Neberu to s nima! Jen s jednou spím! Víte co? Chodíme ven. Jednou přijde doba, kdy budou děcka jenom sedět doma. To bude horší,“ zavolal jsem na ni naposled. Slova se rozlehla poloprázdnou školou.

Dobře, měl jsem s holkama jednou extázi na koncertě. Bylo tam strašně moc lidí, nemohl jsem to odmítnout. Vypadal bych ještě hůř než teď. Navíc se to polyká, není to tak odporný jako šňupání.

A jo... Bylo to super. Takovej tanec jsem nezažil. Taky se jí říká diskotéková droga. Ten pocit lhostejnosti je neskutečně osvobozující. Jen my a hudba. Ne! My jsme přímo byli ta hudba. Vím, že to je špatně, ale tam ten pocit, že neodmítnu ani příště, tam je.

„Počkej na mě před školou! Ještě jsem nedomluvila!“

O co jí jde? Je to moje věc. Nepotřebuju na ni čekat. Všichni jsou jen chytrý! Přesně věděj, jak se má kdo chovat a cejtit. Ale… Mají oni matku, která má sbírku všech parfémů, ale neviděla sbírku diplomů svýho syna? Vylezl jsem z toho ústavu a zapálil si.

Zase ta divná klepavka z nervozity. Kousek dál jsem se posadil na lavičku. Jen trochu jiným způsobem, než je běžné.

Nojo, prostě byla jedná, která projevila zájem. Co to minule říkala? To, co děláš, je vlastně v pořádku. Dá se to pochopit ve tvé situaci. Furt to nechápu, ale jsem valstně zvědavej, co z ní vypadne.

Přiběhla ke mně skoro hned. „Slez z toho opěradla. Tam, kde máš boty, ostatní sedí zadkem. A zahoď tu cigaretu. Alespoň když se spolu bavíme tady. Před tou školou to nikdo nesmí vidět,“ nekřičela, ale tvářila se přísně.

Zvedl jsem se. Půjdeme teda dál. „Nebudu to zahazovat proto, že si potřebujete popovídat.“

„Drzoune! Měla bych ti dát svobodnou volbu. Jen tě popostrčit. Něco ti doporučit. Takový byl původní záměr. Jenže to budu asi formulovat stejně jinak. Takže: sbal si svoje značkový oblečeni a přestěhuj se, než tě to semele!“ Cígo mi stejně vytrhla a zašlapala na zemi.

„To se jednoduše řekne. Ale já mám ségru. To hlavně ona s nima tolik peče. Zatím to je v pohodě, ale nevím, jak dlouho to vydrží.“

„Kolik jí je?“

Vzal jsem tu krabičku znovu. „Dvacet.“

„Vždyť tvoje máma je stará asi jako já? To není možné.“

„Můžu vás na něco pozvat?“

Neuškodí si o tom s někým konečně pokecat. Vždyť já ty svoje dva životy tutlám tak, že je mi z toho zle. Ve škole si hraju na puberťáka, s partou se snažím předstírat dospělýho.

„Ano. Jestli mi takhle budeš víc věřit. Zatím jsi mi vždycky utekl.“

„Myslím, že je máma mladší. Kája není vlastní ségra. Je od otčíma.“

„Možná s ní nic moc nenaděláš.“ Zavrtěla smutně hlavou.

„Když jde ven i se mnou, je mnohem klidnější. Fotr mě s ní občas dokonce posílá. Neví, co s ní, tak ať má aspoň doprovod.“

„Prosím? Jako hlídacího pejska? To snad ne. Z toho jsou jen šílené nervy. Nějakou dobu tě pozoruji a ty je máš.“

„Možná trochu. Ale je to i moje parta. Jsou v pohodě. Nechodím s nima jen kvůli ní nebo tátovi.“

„Vykašli se na to. Vím, co říkám. Můj bývalý hodně pil. Když jsem ho hlídala, začal akorát víc lhát. ‚Kam jdeš?‘, ‚Za rodičema‘. Ne, šel do hospody. A Já jsem byla stíhačka. Kája Je hodně mladá, ale dost stará na to, že si tu cestu zvolila vědomě.“

„Nemyslím, že by to bylo úplně vědomě.  Je to slepičí láska. Je do jednoho týpka zamilovaná. Až ji to přejde...“

„Takhle nedoufej! Dej od toho ruce pryč! Je to těžký, ale udělej to. Jestli tě s ní ještě doma posílají, v podstatě tě využívají. Máš to doma na hovno. Emm... na nic. Běž někam na intr, odstěhuj se. Stejně ten gympl není tvůj sen. A pokud ano, gymnázií je plno. Je tě škoda. Co může být dobrého na sexu ve špinavém karavanu? Tam se myslím scházíte. Vím, jací lidé se tam schází.“

Po nějaký době, co jsem to takhle se Simonou dělal, mi došlo, že to není tak špatný. „Někdy je to nechutný, ale ty stimulanty...“

Nenechala mě to doříct. „Jaké stimulanty? Říkal jsi, že nic nebereš. Máš tolik roztomilých spolužaček. Jedna dělá na písemky srdíčka, píše tam tvé jméno, stále na tebe kouká. Tak co blbneš?“

„Já vím, je to kráva. Ty stimulanty stačí i jednostranně. Na to jsem přišel.“

Někdy je Simona moc prudká, ale hodně vydrží a rozhodně to není nuda.

„Ježíš, jak tohle může říct kluk, co nedávno dostal občanku?“ Tohle zděšení si zamumlala spíš pro sebe. „Stáhne tě to dolů.“

Zašklebil jsem se a podíval někam za ní.

„Život se musí brát občas vážně. Chováš se jako zmetek. Jsi teprve prvák a už tě nesnáší celá sborovna. Stačil ti měsíc na to, aby ses nám zprotivil. Ale nemusí to tak být napořád. Jinde můžeš začít znovu... A i když se tím třeba nevyřeší všechno, budeš na zdravějším místě.“

Kroutil jsem hlavou. Vím, že se mnou nehne. Já se prostě našel jinde než ty ostatní nudný děcka, který učí.

Zavedla mě do nějakého podniku. Do baru. Já tam nikdy nechodil, protože jsem věděl, kde mládeží prostě nenalejou. A přesně kvůli tomu, tam zas chodila ona. Měla tam od nás pokoj.

„Já furt nechápu. Proč mi to všechno říkáte?“

„Už jsem ti to pověděla. Protože jsi jedno mých děti...“

„Dětí? Jsem student, vole!“

„…I tohle je naše práce.“ Nad volem se pouze pohoršeně ušklíbla. „I když někteří z nás raději dělají, že není, protože vy stejně pomoc odmítáte. Ale hlavně proto, že záleží i na tobě. Ve skutečnosti nejsi sígr, ale rád se tak chováš. Neubližuješ, nepereš se, i když bys to uměl z toho aikida…“

Už to chápu, nedělá tuhle práci dlouho, proto se tak snaží, Ještě tím není otrávená.

„Kickbox,“ opravil jsem ji.

„...nikoho nešikanuješ. Kromě učitelů. Jen občas něco rozbiješ. Počmáráš. Všechno to zlo ze sebe taháš, abys přilákal pozornost v jakékoli formě. Doma si tě nikdo nevšímá, tak sis zvykl kolem sebe kopat, upozorňovat,“ usadili jsme se ke stolu s bílým ubrusem. „Ale máš pravdu. Ty už rozhodně dítě nejsi. Taky jsem si něčím prošla. Když je život v kolotoči prázdnoty, hledáš něco, čím ho uměle zaplníš.“

Její proslov dával smysl. A už jsem něco podobného párkrát slyšel.

„Já zůstanu tady.“