Návod na dospívání jsem nedostal - kapitola 7/12

„To je tvoje volba, ale přemýšlej nad tím. Jestli v tom je vážně jen ona, stejně ji nemůžeš hlídat do smrti.“ Strčila přede mě malou příručku pro deváťáky.

Listoval jsem jí. Byly v ní střední školy. Dokonce si dala tu práci a zaškrtala v ní nějaký svoje doporučení. To je už divný. Proč by se někdo tak snažil kvůli cizímu klukovi?

Obchodka, průmyslovka, … „Vojenská?“ Zasmál jsem se. „Víte, že většina sériových vrahů byla v armádě?“ Proč jsem to řekl? Dělal jsem si srandu z toho, že se snaží?

Asi to kopání, o kterým mluvila. To mi jde. Jsem rád, že si mě všimla, ale stejně jsem jí každý gesto vrátil nevděkem.

„Jsou stále v pohybu. Myslím, že se nechceš kousat nudou v kanclu. Jenom bys musel najít víc toho respektu k autoritám. Ale to se časem podá. Třeba mi jednou pošleš fotku v uniformě.“

Ve skutečnosti by to fakt nejhorší volba nebyla.

Později mi navrhovala, kam ségru nenápadně nasměrovat. Psychology, dokonce nějaký zařízení. Jako ne ji tam zavřít, ale zeptat se tam. Jenže jsem většinu z toho nepochopil. A to i přes to, že jsem nikoho dospělýho tak bedlivě neposlouchal, jako ji. Měl jsem pocit, že i když neustále tápala nad správnýma slovama, tak mě chápala.

Přesto se dostala i k tomu, že by na nás nejraději zavolala policii. Divila se, že to někdo dávno neudělal. Ta maringotka nemůže na černo kempovat u lesa. Lidi se tam prej bojej chodit. Válí se tam opilá mládež, různý vajgly, šprcky, prázdný i rozbitý lahve. Já nenávidím nepořádek, tak to občas naházím do pytle a vyhodím, aby to mohlo jet nanovo.

Potom vyprávěla už samý blbosti. Snažila se bejt kamarádská. Nechápala, proč nesnáším kočky a vlastně i ostatní zvířata. Z jakýho důvodu se mi líbí blondýny, když jsou prej umělý, a jaký to je nosit oblečení na zakázku.

Když vysrkala svůj džus, odešli jsme. Věděl jsem přesně kde je ta diskotéka, u které má byt. Rozhodl jsem ji doprovodit.

říjen 2025

„Zabil ji strejda Kamil?“ zeptal se mě Jakub z ničeho nic nad Karolíniným hrobem.

Přišli jsme ji navštívit. Z dálky jsme slyšeli tlumenou hudbu a řvoucí mládež. Ječící holku. Pousmál jsem se. Přesně tohle dělala ona. Křičela, aby se o ní vědělo.

Ten strejc, o kterým mluvil, je můj dlouholetý nejlepší kámoš. V tu dobu, co se to stalo, spolu ti dva chodili. Bylo to jen o rok déle, po všech těch událostech na gymplu, kde jsem nevěděl, co se sebou. Minulost a současnost se tam tak nějak střetly.

„Ne.“

„Ale říkal to.“

„Říkal, ale byl nalitej jak žok.“

Kamil u nás tráví dost času. A hodně toho napovídá. Pravdu, lži, zkomoleniny.

„Tak ji zabily drogy?“

„Ne.“

„A řekneš mi to?“ Nikdy dřív se na to nezeptal. Prostě to bral jak fakt, že je mrtvá. Opakuje střípky. Které někde zaslechl, zaujaly ho a chce je poskládat dohromady.

„Ne. Teď se o tom bavit nebudeme.“

Nemám problém mu to někdy vysvětlit. Není to tajemství a divím se, že s tím přišel až teď. Ale zrovna se mi do toho nechce.

Vraceli jsme se kolem lesa. Veselící se děcka byla slyšet víc a víc, i ta jejich muzika. To by mi nevadilo, ale když jsem je zahlédl, zvedla se mi žluč.

„Oni dělají oheň u lesa?“ řekl jsem podrážděně nahlas.

Normálně si opékají buřty u lesa. Ještě mají psa. Fuj, nesnáším psy.

„Teď ti to může bejt jedno.“

Kuba chápe, co jsem tím myslel. Často si doma stěžuji na všechny ty nezodpovědné lidi, kteří usnou při vaření a nám se díky nim rozezní siréna. Nebo na řidiče, kteří špatně parkují a znemožňují nám tím přístup k objektům.

„To, že to nebudu hasit já, neznamená, že mě to nemůže naštvat.“

„Ty jsi takhle nikdy nechilloval?“

„Dovol? Napadaly nás různý skopičiny, ale tohle fakt ne!“

Pak jsem od toho táboráčku zaslechl tu melodii. Byl to remix Everytime We Touch. Nikdo v něm nezpíval. Prostě jen zmixovaná hudba. Ale já si pamatuji, když byl na světě originál. V tu dobu Cascadu hráli asi rok a já ji nenáviděl. Přišla mi otravná víc než Crazy Frog nebo Dragostea Din Tei. Všem kolem se líbila, ale já měl prostě radši hiphop. Najednou jsem si na všechno vzpomněl a přestal si být jistý tím. Co jsem Kubovi právě řekl.

říjen 2006

„Cause everytime we touch, I get this feeling. And everytime we kiss…“

Byl podzim, ale vrátilo se pár dost teplých dní. Rozhodli jsme se, že si uděláme jeden z těch fakt pohodových večerů. Někdo z lidí propůjčil svůj diskman s malými repráčky a zapnul nám k jídlu i muziku. Ale není zrovna pro mě, takže se ji snažím ignorovat. Dnes se nás sešlo mnohem víc než jindy. Některý jména si ani nevybavuju, protože se tady tak různě střídáme.

„Martine, ty seš borec, takhle luxusně jsem se dlouho nenacpal,“ pochválil mě jeden z přátel.

Znovu jsem si připadal jako opravdový člen party. Sklízel jsem jednu pochvalu za druhou. V přívěsu máme kromě ostatního harampádí i jednoduchej gril. Oheň u lesa je hodně praktickej. Pro dřevo jsme nemuseli daleko. Upekl jsem na něm nějaký maso. Uvařit nic neumím, ale naložit a grilovat jo. A dokonce mě to bavilo.

Někdo mi z papírovýho tácku ukradl kus kuřecího. Ušklíbl jsem se. Měl bych to brát jako důkaz, že jim to chutná – kompliment. Ale spíš to prostě jsou drzouni. Neřešil jsem to. Než jsem se vrátil na svý místo na kládě, naopak mi přistála na talířku malá opečená klobáska. Simona mi ji tam poslala spolu se širokým úsměvem. Místy se v těch jejích úsměvech nevyznám.

Káje zase ty oči září. Nebejvá to často, ale zrovna v tuhle chvíli mi připadá v klidu. Nemá potřebu ječet nebo někoho urážet.

Ty dvě si každou chvíli něco řekly a Karolína propukla ve smích tak hlasitý, že někteří kroutili hlavou. Jako by nebyli zvyklí.

Kluk vedle Símy ji každou chvíli hladil po stehně. Udělal to zase. Většinou ho prostě jemně odstrčila. Mohla si za to možná sama. Vždyť s ním taky nedávno spala. Nemůže se divit, že se k ní všichni chovaj takhle. Co je to za koloběh? Ona je majetek všech chlapů, já zas její. Trochu jsem se té ironii pousmál. Když jí ten týpek svoji nenechavou ruku strčil až do nohavice kraťasů, pleskla ho a přesedla si mezi mě a Karolínu.

„Proč na mě furt někdo sahá? A ten, komu bych to dovolila, to nedělá?“

„Jak to mám vědět?“ rozesmála mě.

Ale ne víc než Karolínu. Ta se mohla smíchy potrhat. Zato Simona ne. Její úsměv povadl a odešla někam za maringotku.

Věnoval jsem sestře nechápavý pohled.

„Seš idiot, Martine,“ korunovala mě Kája.

Asi po půl minutě dodala: „Ty jsi vážně nepochopil, že myslela tebe.“

„Ne.“ Přiblížil jsem k ústům jeden z vonících kousků masa.

„Vždyť už neví, jak na sebe upozornit. Proč myslíš, že najednou začala odmítat ten perník? Chová se jinak.“

To by mě vážně nenapadlo. Absurdní. Vždyť jsem pro ni úplně mimo. Zamyslel se nad jejími pohledy. Ale takhle koukala na každýho. To flirtování není nějak zvlášť namířený jen na mě. „Proč by tady chrápala s každým?“

Vždyť si mě všimla jen když nebyl nikdo jinej po ruce, nebo ne?

„Abys žárlil. Jednoduchý. Taktika stará jako lidstvo samo.“

A možná skutečně fungovala. Ale asi jinak, než by doufala. Žárlivost jsem cítil, ale vyloženě na tělesný úrovni – ne v hlavě.

„A taky proto, že to je Simona. Je trochu děvka.“

„Vždyť jsem...“ k ní moc mladej a taky...

„Natvrdlej. Jako balvan,“ doplnila mě Kája jinak.

Zvedla se, aby šla za ní. Po dvou krocích se zarazila. „Když už to víš, co si o tom myslíš?“

„Že bych to chtěl řešit po jídle.“ Raději vůbec.