Mozaika, II.: Agniežka z hospody...

Mozaika, II.: Agniežka z hospody...

Anotace: Druhá polovina 17. století, někde na frontě v Germánii...

Sbírka: Mozaika I.

Ruce se mi nadále třesou, a zdá se, že je to co hodinu horší. Není divu. Rozpadám se zaživa. Jsem zaživa rozežírán tím nejhorším, co může být, ale přesto píši. Jen si dávám pozor, aby to, co ze mě vychází, zvratky a krev, nepoškodilo papír, na který píši. Asi to jsou poslední řádky mého života a píši je v rozbořeném domě, sedící u stolu, vedle kterého leží to, co bývalo střechou. Okna vybitá, okenice i dveře vyvrácené z pantů, na stěnách díry po kulkách a jediným světlem v této noci je petrolejka na stole. Hned vedle ní obrovské chomáče mých vlasů, o které jsem v posledních hodinách přišel, stejně jako o naději, že ještě něco se pro mě bude dít, že se ještě něco pro mě stane, že ještě něco dokáži a něčeho dosáhnu. Ale nejsem jediný. Milióny takových jako já nyní žijí a umírají své poslední okamžiky pro šílenství, které nás všechny potkalo.

Povinnost jsem splnil. Nezastavilo nás to. Moje bolavé oči hledí k nedalekému železničnímu mostu. K tomu, co bývalo mostem. Teď jsou to jen trosky rozprostřené v údolí, které most překračoval. Stovky a stovky tun trosek železa a betonu, po kterých už žádný atlantský vlak nepřejede. Ale je možné, že už ani žádná válka není. Nevím. Záření vyřadilo veškerou telekomunikaci, a tak jsem se vrátil jen k primitivní tužce a papíru, zatímco v uších mi stále zvoní a hlava třeští. Pokusím se podívat ven z okna, ale je to chyba. Snaha zaostřit, snaha vidět obrysy železáren nedalekého města v té Měsícem prosvětlené noci, jen znásobí ukrutnou bolest, která projíždí mou hlavou. Spíše se ptám, zda v tom městě je někdo naživu. Ještě včera ráno tam mohlo být deset tisíc živých, teď deset tisíc mrtvých. Tedy, pokud mají štěstí. Pokud smůlu, umírají na rozklad zaživa, rozklad kůže, svalů, všeho.

„Co myslíš? Žije tam ještě někdo?“ má otázka směřuje na Theodora. Ten v klidu leží na zemi na boku, a leží tam tak už od včerejšího večera, kdy si lehnul a již nevstal. Už není mezi živými.

„Asi tak moc jako tady,“ slyším hlas mrtvého kamaráda. Šílenství, které zachvátilo celý kontinent, se v okamžicích mé smrti propisuje do mého mozku, do mého myšlení. „Vyhrajeme?“

„Úkol byl splněn. Most není, žádné zásoby už nedostanou. Desítky Atlanťanů zařvalo.“

„My taky. My také řveme bolestí a smrtí, už se z toho taky nedostaneme, i s námi je amen.“

„Ale my ne v boji, my jen umíráme na rozklad našich těl a myslí. Měl bych napsat hlášení stratégovi, ale nejsem si úplně jist, zda se dostane do jeho rukou. Ani nevím, zda vůbec stratégos žije. Štáb byl u Mnichova. Nejspíše to dopadlo poblíž jeho pozice. Co myslíš?“

„Myslím, že už bys měl umřít. Myslím, že už si válčil dlouho, Mariane.“

„Chtěl bych, ale smysl pro povinnost mě drží při životě ve světě plném smrti. Ale je možné, že tohle už není nic víc, než předsmrtné delirium. Poslední vyrovnání s mou minulostí a selháním.“

„Vzpomínáš si na tu holku z Varšavy? Tehdy, jak se tam zapíjela Niketova dcera.“

„Vzpomínám. Proč? Proč se na to ptáš teď? Nic to s tím, co se děje nemá společného.“

„Byla to šťastná vzpomínka, že? Často jsem na ni vzpomínal, připomínal si tu oslavu.“

„Ano. Jedna z nejlepších za mnoho předchozích let. Možná nejlepší od mého povýšení.“

„Tak by sis jí měl právě nyní připomenout. Je to možná poslední vzpomínka, poslední rozhodnutí tvého života. Naposledy.“

Theodor má asi pravdu. Agniežka. Tak se jmenovala. Vysokoškolačka, která si přivydělávala na brigádě ve varšavském pajzlu. Byla dost zvídavá, sympatická a výřečná, dokázala skvěle pracovat a obsluhovat, zatímco ve volných chvílích se učila. Nejdříve jsem se mylně domníval, že je to další z těch užvaněných akademiků, věčná studentka, ne nepodobná mému bratru, ale pak jsem se dozvěděl, že si dodělává doktorát z chemického inženýrství. Byl to příjemný den, příjemný večer, a nakonec i příjemná noc. To bylo v roce… sakra, kdy to bylo? Před pěti lety jsem přijel do varšavské posádky, tohle bylo asi o rok později. Za další tři roky mi napsala, že se stala vedoucí výzkumného a vývojového oddělení v jedné chemické korporaci v Terstu. Kvitoval jsem takovou kariéru, a to jsem netušil pravdu. Ta byla divočejší. Byla to chemická korporace patřící pod zpravodajce. Žádná hnojiva, plasty, nebo polymery, ta výřečná žabka z Varšavy teď někde v Terstu vyrábí bojové plyny, zatímco já umírám na nemoc z ozáření. Podívám se na papír, co jsem popsal. Nebylo toho moc, jen to, že…

… ta válka už by mohla skončit. Těch bomb spadlo příliš mnoho…

Autor Vayl, 25.03.2022
Přečteno 88x
Tipy 2
Poslední tipující: Sonador, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

dobrý*

25.03.2022 21:57:43 | Sonador

Děkuji.

26.03.2022 11:57:57 | Vayl

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí