Mozaika, VII.: Zápisky

Anotace: Zápisky o bitvě bagdádské, 1258.

Sbírka: Mozaika I.

„2. Únor. Katastrofa, kterou na sebe chalífa uvrhl prostřednictvím našich mečů a kopí je nepředstavitelná. Chalífova ambice zastřela jeho rozum a naše úsilí o usmíření. Přes veškerou vstřícnost, která byla císařem Nikeforem III. projevena, tažení vypuklo. Pozice chalífy mezi mohamedány slábla, a tak učinil svůj triumfální výpad na Arménii. A nyní naši Avaři a Turci provádí triumfální dobývání Bagdádu, kde je obklíčen. Přecenil sílu svých mužů a podcenil sílu našich. Největším šokem bylo, že muslimové v našich řadách zůstali věrní císaři, místo sběhnutí k souvěrcům. Jak jen mohl chalífa natolik selhat ve svém úsudku?“

„3. Únor. Těžké zbraně jsou tu. Dnes dorazil generál Leon Komnenos s těžkými zbraněmi. Přesun byl obtížný a delší, než jsme doufali, ale zdařil se. Katapulty, beranidla, samostříly a ovšem i náš hrozivý oheň. Kromě toho dorazil výslovný příkaz prince Konstantina, že nesmíme zničit Dóm vědomostí. Nevím, co to je. Snažil jsem se určit, cokoliv, co by tomu odpovídalo. Budu muset vyslechnout zajatce.“

„5. Únor. Chalífa neví, kam dřív skočit. Vypalujeme a drancujeme vesnice na západ od Bagdádu, ostřelujeme hradby na východě, provádíme klamné manévry na jihu. I my máme ztráty. Arabské jízdě se podařilo zabít Leonova bratra Manuela. Jízda provedla vpád do jeho tábora, zabila generála a desítky našich vojáků, tábor vydrancovala a dovezla zásoby obráncům. Nešťastná událost. Byl to zkušený generál, který dobyl Sýrii zpět pro naši říši. Nepříjemné pro morálku vojáků, ale je to jen oddálení nevyhnutelného osudu města.“

„6. Únor. Zásobování pro naše vojsko funguje. Řeka byla obsazena. Voda zajištěna, jídlo máme.“

„7. Únor. Vyslechl jsem arabské zajatce. S Dómem vědomostí to bude obtížné. Princ Konstantin je posedlý jeho ochranou, ale jak se zdá, ten Dóm není skutečným domem z kamení. Je to spíše metafora označující všechny učence v Bagdádu. Pochybuji, že s námi půjdou, natož že je můžeme ochránit. Princův příkaz, ale splníme. Zkusím do města vyslat někoho, kdo by učence oslovil s výzvou k přeběhnutí.“

„8. Únor. Východní hradba je probořena, ale obránci sveřepě drží trosky. Máme ztráty.“

„9. Únor. K čertu se všemi učenci! Připadám si jak blbec. Oslovil jsem je, nabídku přijali, dorazili do tábora a vyklubali se z nich saracénští vojáci. Jen těsně jsem unikl šavlím těch psů. Část tábora byla vyplěněna. Bili se, jak lvi do úplného konce. Poslal jsem učencům zprávu, že tohle jim neodpustím, ale příkazu prince uposlechnu. Pokud chtějí přežít, tak ušetříme kostely. Vojákům zakazuji ničit knihovny.“

„11. Únor. Od zajatce jsem se dozvěděl, že město je týden odříznuté od vody. Šílená práce při překopání řeky se vyplácí. Půlmiliónové město trpí žízní. Všechna voda zůstala v rukou vojáků. Lid se bouří, viní chalífu. Zprávám příliš nevěřím. Nebudu na nich zakládat svou strategii, jakkoliv dobře zní.“

„14. Únor. Je možné, že zajatec nelhal. Ve městě se rabuje. Brány neotevřou, ale několik velitelů se samozvaně prohlašuje sultány. Chalífa a jeho věrní se opevňují proti rabující lůze, která se bije o zbytek vody. Přesouváme těžké zbraně na jih, kde se nejvíce bojuje. Snad se nám podaří tam prorazit hradby a vázat na sebe tamější síly, čímž umožníme ostatním formacím udeřit na poničené hradby.“

„15. Únor. Jižní hradby jsou proraženy, a protože se rabuje, není nikdo, kdo by trosky hlídal. Avaři zabíjí, kohokoliv potkají, zatímco pěšáci zajišťují ulice. Na Avary je spoleh. Postupujeme.“

„16. Únor. Obrana se zhroutila a změnila v anarchii. Není nikdo, kdo by už vedl organizovaný odpor. Velitel obrany města Šaháb al-Din Sulajman byl popraven. Knihovny se podařilo ochránit a pár učenců přežilo. Zvláštní. Zabijeme statisíce, ale ušetříme knihovny. Chalífa stále vzdoruje.“

„Chalífa padl. Bagdád padl. Chalífát je minulostí. A princ Konstantin stále více odtržený od reality. Kde jiní drancují pokladnice, tam Konstantin drancuje knihovny! A přitom se absurdně snaží diskutovat s přeživšími učenci truchlícími nad ztrátami blízkých, o filozofii. Raději to ignoruji a čas využívám k jednání s jeho přítomnějším bratrem Theodorem. Jednáme o obnově Bagdádu, pozemků, obchodu a dosídlení této země našimi lidmi, zejména arménskými rolníky. Nebude to snadné, ale i tento úkol splníme. Požádal jsem prince Theodora a on souhlasil, že místní nemusí po dobu příštích pár let platit daně. Snad to utiší hrozbu povstání proti nám. Podepsán generál Alexios Gidos, guvernér a vojenský správce provincie Mezopotámie, Bagdád, Římská říše, 18. únor 1258.“