Mozaika, VIII.: Jaký syn...

Mozaika, VIII.: Jaký syn...

„Je to on?“ slyším kousek nad sebou polštinu. Jazyk, který jsem se poslední měsíce učil dnem a nocí, a který mi nakonec nebude k užitku. Nebude, protože se můj život chýlí ke konci, pomyslím si.

„Kolik si tu viděl černochů?“ odpovídá druhý hlas se smíchem, zatímco mám přivřené oči. Předstírám, že jsem mrtvý, svírám v levé ruce revolver, a jen čekám, co udělají moji vrazi, nebo věznitelé, či co jsou vlastně zač.

Slyším dupot, jak se prochází po stěně kupé, a v duchu říkám, jak se mi podařilo přežít vykolejení? Poslední vzpomínka je rozhovor s vojákem, který leží u mě a má zlomený vaz. Pak prudké brždění, které mě hodilo to dopředu, a ozval se výbuch. Dál si nic nepamatuji. Teprve před chvílí jsem se probudil, abych zjistil, že vykolejený vlak je protkán výstřely zbraní, výkřiky a polskými hlasy.

Jeden z hlasů se ptá, zda mě chtějí živého, nebo mrtvého. „Padesát tisíc za mrtvého, sto tisíc za živého, a protože nikde v okolí není žádný Říman, tak ho bereme živého. Může nám prozradit spoustu věcí o jejich záměrech, když tu měl být viceguvernérem.“

„Co tu vůbec pohledával? Proč se, sem vecpal? V Africe, nebo Arábii by mu to vyhovovalo víc, ne?“

„Jeho syn zemřel na frontě. Zastřelil ho náš ostrostřelec. Prý se rozhodl završit, co začal jeho ješitný synáček. Ale kdepak, kamaráde. Vy tady nemáte, co pohledávat,“ říká, aniž by tušil, že jsem vzhůru.

Všechno se tak rychle změnilo. Ještě ráno, když jsem vyjížděl z Dacie, myslel jsem, že všechno bude v pořádku. Jen obtížnější cesta přes Horní Uhry, Prešov a do Zakarpatí. Celá cesta klidná, jen jsem sledoval širé zlaté lány pšenice, plantáže bavlny a tabáku, nová hornická, dřevařská a kupecká města, která bývala malými vesnicemi, budované silnice, šířící se železnice, řeky přehrazené elektrárnami a zástupy lidí putujících mezi městy. Kromě toho starobylé temné lesy a pralesy, dlouhé louky, na kterých si hrávají děti, divoká zvěř, jejíž prostory se však zmenšuje. Tam to bylo klidné a pokojné. Bylo by příjemné, kdyby to byla poslední věc, kterou v životě uvidím, ale to mi není dopřáno.

Když vlak překonal pohraničí a ocitl se v Zakarpatí, výhled už nebyl tak… malebný. Města v troskách hlídána našimi vojáky. Dělostřelecké krátery, zákopy, o které se krvavě bojovalo, a v jednom z nich padl i můj syn, shořelé lesy, přibližující se střelba děl a kulometů. Vyhráváme, ale za velkou cenu. A jedna z těch cen je, že polští partyzáni vyhazují naše vlaky do vzduchu. A jeden z těchto partyzánů začne slézat do kupé, kde ležím vedle mrtvého těla.

Otevřu oči, otočím se a vytahuji revolver. „Kurva, on žije!“ zařve partyzán a taky se pokusí namířit zbraň. Jsem rychlejší, jen o trochu, ale v tomto okamžiku rozhoduje každá desetina vteřiny. A v jedné z těch desetin vteřiny opustí kulka mého revolveru hlaveň a zasáhne partyzána do ramene. Druhá ho už zasáhne do krku a partyzán na mě spadne, čímž se stává štítem proti střelbě druhého, který už kašle na luxusní odměnu a zamíří mým směrem pušku. Ale i on je zaskočen a ochromen překvapením. Výstřel ho zasáhne do břicha a on upouští pušku, která dopadá k mrtvému tělu vojáka. Ale puška není mým cílem. Partyzán se sebere a běží pryč, křičíce na své spolubojovníky, zatímco já ve věcech zabitého vojáka hledám granát. Jestli mám zemřít, tak vezmu ty šmejdy sebou. A když budu mít štěstí, což asi nehrozí, exploze odpálí i bedny s municí, které vlak vezl.

Granát najdu, a ve stejnou chvíli slyším dupání lidských nohou, křik a přibližující se běh. Chtěl jsem završit, to čeho se účastnil můj syn. Choval jsem se hloupě, namyšleně, jako ignorant a přezíravě ke své rodině. Chtěl dokázat, co dokázal jeho bratr, ale jen akorát padl v této tragédii, kde nyní padnu i já.

Odjistím granát a v uličce se nyní objeví snad půltucet rozzuřených tváří, které se mě chystají zabít, ale jejich zuřivost trvá jen do okamžiku, než spatří v mé ruce granát a na mé tváři úsměv. „Sbohem!“ zakřičím a držím odjištěný granát. Čekám, až nás exploze všechny roztrhá… ale ta se nedostaví.

Dívají se na mě, já na ně, pak se podíváme na granát a zalije mě ledový pot ze zjištění, že vykolejení vlaku nejspíše poškodilo rozbušku. Zuřivost partyzánů nahradil strach a strach byl nahrazen úsměvy.

 

Tělo viceguvernéra Malika Savada bylo nalezeno zohavené na stromě nedaleko okupovaného Sanoku.

Autor Vayl, 18.04.2022
Přečteno 173x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí