Mozaika 2, III.: Pineios

Anotace: Řecko, Pineios, 1120.

Sbírka: Mozaika II.

Jedni žijí, druzí jsou mrtví, ale na všechny praží neúprosné a žhavé letní slunce římských zemí. Pro ty z nás, kteří máme v paměti hrůzu a porážky z Itálie a Dalmácie, je to pohled neuvěřitelný a skvělý. Cítíme zadostiučinění, ač možná nemáme, neboť naše porážky pocházejí z naší pýchy.

A až nyní nám Bůh nadělil vítězství, aby nebylo vše ztraceno, pomyslím si, když jdu pomalým krokem ke koni, na němž jako mramorová socha v purpurovém plášti s podšívkou zlaté barvy, sedí šedivějící císař Alexios II. Drží otěže, obklopen svými generály a osobní stráží, zatímco sleduje nekonečný zástup zajatců jižního vojska, které bylo poraženo ve válce. Válce, kterou zdědil po svém ambiciózním otci. Není žádných zajatců severního vojska, neboť nic z něho nezbylo. To co bylo severním vojskem, to nyní plave na hladině řeky Pineios. Hnijící, zapáchající, rozkládající se, lákající hmyz a vábící smrt.

Kde dříve plavalo mnoho ryb, nyní plave mnoho těl. A zástupy živých zajatců, jež je míjejí, závidí mrtvým. Pro mrtvé už je to konec, pro živé pokračuje martýrium. Více než, kdy jindy je patrné, že ve smrti jsme si všichni rovni. V umírání možná ne, ale ve smrti ano. Vidím ubohého pachtýře, který nedávno poprvé v životě popadl kopí do ruky, jak leží bez hlavy na břehu a ve vodě, hned okolo, proplouvá nateklá mrtvola normanského vévody, ve které je více říční vody, než čehokoliv jiného.

Už to není řeka vody, teď je to Styx, kolem které prochází ranění, zbití a ponížení zajatci, ať vidí, co se stane těm, kteří vstupují opovážlivě na římskou půdu. Na některých místech je tolik těl, že tvoří strašlivou přehradu, která navíc brzy začne na horkém letním dni hnít a otráví zdejší vodu. Proto císař posílá své vojáky rychle vytahovat a pohřbívat mrtvé, než se rozšíří nemoci a smrt. Na polích, kde jindy je sklízeno obilí, nyní sklízí smrt, říká jeden z kněží, kteří doprovázejí naše vojsko, a já přicházím k císařově suitě, u které stojí poražený a ponížený západní biskup, jenž vedl toto vojsko.

Hovoří spolu o spoustě věcí. O výkupném za biskupa, za šlechtice, o tom, jak ostatní skončí v kamenolomech a dolech, o tom, jak se bude jednat s papežem a dalšími nepřáteli říše o míru, až nakonec pošle svázaného biskupa pryč jako zajatce a pokyne mým směrem.

„Gót, že?“ zeptá se mě a já přikývnu a představím se jako Beringus, velitel gótské jízdy. „Hovoř.“

„Na severním úseku byl sečten počet mrtvých nepřátel i našich mrtvých a raněných. Zemřelo půldruhého tisíce nepřátel a dvě stovky našich mužů. Stejný počet je raněn. Mezi mrtvými na straně nepřítele je normanský vévoda Kalábrie Roger a…“ chci pokračovat, ale císař mě zastaví prudkým zvednutím ruky. Hledí někam za mne a já se otočím.

Vidíme skupinku mužů přicházet od řeky. Nesou jedno z mrtvých těl, a podle toho, jak ho nesou s úctou a opatrností, oděné do zlatého pláště a těžké zbroje, je patrné, že nejde o nějakého ubohého vojáka, dokonce ani o šlechtice, ale člověka mnohem významnějšího, nad ostatní postaveného. Tak důležitého, že císař seskočí z koně a přijde k mrtvému blíže.

„Chtěl jsem se tomu vyhnout, dobrý příteli. Ty si neměl takto skončit,“ povzdychne si nahlas císař k mrtvému tělu germánského krále, které je celé mokré od vody a od krve. „Vraťte ho do Germánie,“ nařídí Alexios a pokřižuje se, než jde zpět ke svému koni. „Říkáš, že se jmenuješ Beringus?“

„Ano, císaři.“

„Útok gótské jízdy byl drtivý. Vaše síla zahnala nepřítele do obklíčení. Nepřítel nikdy neviděl, že by těžká jízda mohla být i rychlou jízdou, jak to dokazujete právě Vy. Jste hodni toho být považováni za prapotomky Gótů.“

„Děkuji, císaři imperátore.“

„V bitvě padlo několik našich velmožů. Konstantin Angelos, Konstantin Kataklon a Jan Duka. Čím více rozhádaných a intrikujících šlechticů zhyne v našich bitvách, tím lépe. Z vůle císaře Římského impéria je jejich půda a majetek zabaven a bude v dražbě prodána gótským sedlákům z Krymu. Krym prý není moc pohostinný a úrodný. Zasloužíte si pohostinnost a úrodnost za Vaše hrdinství.“

„Ještě jednou děkuji, císaři imperátore,“ a předávám císaři listinu se seznamem ztrát.

„Dobrá. Vrať se ke svým lidem a zvěstuj jim tuto dobrou zprávu. Já se musím postarat o jiné věci.“