Mozaika 2, VII.: Tekuté ohně

Mozaika 2, VII.: Tekuté ohně

Nářek, rámus, praskání ohňů a zvuky srážejících se čepelí jsou mými společníky, když s nádobou v ruce vybíhám kamenité schodiště. Celá obloha je zaplavena černým dýmem, ale tentokrát to není dým ze zdejších dílen, ze železáren, či vysokých pecí za hradbami, ani z komínů obyčejných domů obyčejných lidí… těch už mnoho není. Tentokrát je to dým požárů, plamenů zachvacujících čtvrtě a přehrazujících tisícům lidí možnost úniku, zatímco jim saracénští vojáci vpadají do zad. Oheň požírající tyto lidi. Už jsem měl tu smůlu, že jsem proběhl okolo mnoha ohořelých těl, a že jsem byl svědkem krvavých jatek v našich ulicích. Nikdy nezapomenu, jak jsem viděl saracénský meč rozetnout hlavu dítěti, které utíkalo pryč. Nemají s námi slitování, jako my nemáme s nimi, rozezlím se.

Je to nepředstavitelná noční můra, ze které se chceme probudit. Noční můra, která nás vytrhla z hlubokého spánku bezpečí, z iluze, že o naší nezranitelnosti. Nebylo to ani probuzení do špatného rána, stalo se to v noci, když obrovská flotila stovek lodí napadla město. Císař Tiberius se svým vojskem táhne napříč Egyptem a naše flotila bojuje s nepřátelskými loděmi u Alexandrie, zatímco v Konstantinopoli je jen dvacet tisíc vojáků a špatně vyzbrojených domobranců, z nichž většina se nyní tísní v palácovém komplexu, zatímco desítky tisíc lidí prchají všemi směry z perly naší říše.

Ještě v noci se saracénská flotila vylodila u Galaty, dobyla a vypálila kupeckou čtvrť a zaútočila na mosty zbudované přes záliv. Dva z nich hned dobyla, třetí byl včas stržen. Nikdo nebyl připraven, nikdo to nečekal. Každý věřil, že Saracéni budou sveřepě držet Egypt a bránit Alexandrii a Káhiru, ale že pošlou svá vojska na sebevražedný úder proti naší metropoli, to nás nenapadlo. Ani mě.

Vyběhnu další dvě patra lámaného schodiště, než se dostanu na střechu, kde se schovává pár obránců. Čekají na mě. Lučištníci, kušníci a jeden dokonce s puškou, byť většina pušek je u obránců paláce. Obránci jsou skrčení u nízké zídky ohrazující střechu. Jeden z nich na mě pokyne a já vím, co mám dělat. Dojdu k zídce a nádobu hodím přímo dolů na ulici, kterou postupují dlouhý, skoro nekončící voj Saracénů a snaží se proniknout na nedaleké kruhové náměstí.

Tenhle proud, ale brzy ustane, protože velká nádoba plná lepkavé tekutiny nyní letí na jejich hlavy. Roztříští se o několik Saracénů a potřísní mnoho okolo. Postupující voj je dokonale zmaten, netuší, co to je, a než se zorientují, je příliš pozdě. Jeden z lučištníků k nim vystřelí hořící šíp. Ozve se mohutné vzplanutí a ohnivá bouře se prožene ulicí, hubíce desítky vojáků a na další desítky se roznese. Křičí a utíkají do všech stran, roznášejí oheň mezi sebou, jejich brnění se na nich škvaří, válí se po zemi, pokouší se uhasit neuhasitelný oheň, a několik jejich bojovníků se je snaží zachránit politím vodou. Jak tragický omyl to je, když vychrstnou jedno vědro na hořící vojáky a místo uhašení se dostaví, ještě horší vzplanutí. Tohle není obyčejný oheň, tohle je tekutý oheň. Ten neuhasíte, raduji se a beru si jeden z luků, abych začal střílet na vojáky, kteří mezitím propadají naprostému chaosu.

Ozývají se další vzplanutí a výbuchy z dálky. Přicházejí z městských hradeb, odkud nyní katapulty metají k zálivu a mostům nálože s tekutým ohněm. Konečně. A ty zasahují své cíle, zástupy vojáků na mostech a válečné galéry, které začínají hořet. Plachty hoří jako suché listí, jejich paluby jsou zachváceny požárem, hořící námořníci přeskakují do vody a ukončují tím svůj život. Celý záliv se mění v obrovské ohniště, kde voda hoří, ale je příliš pozdě. To se mělo stát v noci, kdy saracénská flotila napadla naše břehy, teď… saracénský šíp mě zasáhne do krku a já padám na záda, zatímco moji druzi ve zbrani dál ostřelují saracénské vojáky. Nemohou se mi věnovat, vždyť je to jedno. S prostřeleným krkem toho ani moc nezmůžou. Musí porazit naše strašlivé nepřítele, zatímco já chraptím, dusím se vlastní krví a chytám se za krk, než za pár minut zemřu.

Obrovský lup, velkolepé vítězství, ani triumfální prohlášení o záboru Egypta, které císař Tiberius V. přinesl, nevynahradilo bolest a strádání našeho města. Ve vypáleném městě nebylo nikoho, kdo by oslavoval, ale za to dost truchlících, opravujících vypálené domy, živořících, a ani císařova snaha nasytit je ze zásob armády neuspěla. Měl postupovat jinak. Dnes se prý půjde projít na hradby...

Městský kronikář Gemistos, 14. června 1417.

Autor Vayl, 26.05.2022
Přečteno 57x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí