Mozaika 2, IX.: Od války k válce

Mozaika 2, IX.: Od války k válce

Anotace: Druhá polovina 17. století, někde v ruinách Athén.

Sbírka: Mozaika II.

Otevírám oči. Pokouším se o to, zatímco tělem projíždí bolest. Nad sebou vidím popraskaný strop, ze kterého mi do očí padá omítka, a ty praskliny se šíří. Není to dobré. Otočím hlavu napravo, ke kuchyňskému koutu, kde jsou rozbité talíře a popadané nádobí, a potom nalevo, k televizi a sedačce, na které seděla Katarína. Už nesedí. Leží na zemi a má naděje, že se jí nic nestalo, je okamžitě pryč.

Její hlava je zkroucená v nepřirozeném úhlu a hledí na mě pohledem prázdných očí. Ještě před chvílí bylo všechno v pořádku. Seděl jsem, četl noviny, ona četla knihu, která nyní leží pod oknem, obyčejný den obyčejného týdne. To byla moje poslední myšlenka, než se to stalo. Pokouším se k ní natáhnout ruku, jako bych jí tím snad mohl vrátit život, ale nejde to. Nemohu jí oživit. Nemohu vrátit čas a život.

Pootočím se a za sebou vidím židli, na které jsem seděl. Něco mě z ní strhlo. Nevím, co, ale ta samá věc vyrazila okna směrem ven. Byl to náraz, který vyhodil nádobí, který mě odhodil, který Kataríně zlomil vaz. Zemětřesení to nebylo, na to to bylo moc krátké, to by trvalo déle. Tohle bylo něco jiného. Ani nevím, zda jsem neztratil vědomí. Vím ale, že ten strop se skutečně začíná propadat, a jestli mám přežít aspoň já, ač to vypadá zbytečně, tak se odtamtud musím dostat.

Jen, co se posadím, začne se strop bortit u schodů, kde cihly a trámy dopadají na dřevěné schodiště. Pak se dál propadá, a s ním se propadá i první patro, které už není schopen unést. Co ve mně zbylo, to dávám dohromady, a vyběhnu otevřeným vchodem. Ta samá věc, která nás smetla, mi otevřela i dveře, které nyní leží vyvrácené z pantů na chodníku. Právě na ten chodník spadnu a plazím se pryč, zatímco hned za mnou se ozvou rány a rámus. Dům se zbortil a mě obklopilo mračno prachu a sutin. Zavalil místo, kde jsem před pár okamžiky odpočíval, zavalil tělo mé ženy a já můžu akorát vstát a podívat se na trosky domova. Učiním tak jen na zlomek vteřiny. Jiná věc uchvátí mou pozornost.

Od pireuského přístavu se tyčí k nebesům obludnost, jakou jsem nikdy neviděl. Stovky metrů vysoký sloup dýmů, který nabírá podobu hřibu. Vrchol září, jako by byl v plamenech a je obklopen troskami domů a přístavu. Křižuji se a modlím k Bohu, abych tuhle apokalypsu přečkal, ale chci to vidět. Chci vidět, co se stalo a doprovázen voláním o pomoc, voláním jmen, houkáním sanitek a prefekturních aut, belhám se na roh křižovatky široké Apollónské třídy.

Na rohu třídy vidím stovky raněných a prchajících lidí, jak se vzdalují od přístavu, seč jim síly stačí. A z přístavu už nic není. Jen hořící trosky, které vytváří ohnivou bouři u kořene toho hřibu dýmu.

„Štěpáne,“ uslyším něčí hlas. Snažím se ho rozpoznat, protože jsem stále v šoku, nahluchlý od rány, která nás smetla, zmatený, a neuvědomující si, co se děje, ale pak ten hlas rozpoznám. Je to Frederick. Pracoval nedaleko přístavů jako skladník a nyní jde ke mně. S každým krokem, který udělá po stoupajícím chodníku, z něho opadávají kusy kůže a masa. Všechny ty kusy, kde má přiškvařené oblečení. Vnímá mě, ale sotva žije. Všimne si mého domu. „Katarína?“ mlčím. A její jméno bylo jeho poslední slovo, když mu z úst vytekla krev. Padá na betonový chodník, a již nevstane. Zpod jeho těla vytéká krev a hnis, které se mění v malý proud tekoucí směrem k přístavům, odkud přišla tato smrt.

Co tam mohlo explodovat? Něco takového by žádný zásobník ropy nemohl způsobit. Možná, nějaké výbušniny, hnojiva, nebo… ze zbytečného rozmýšlení jsem vytržen hlukem sanitek. Kolem mě projede celá kolona modrých sanitek, které se rychlostí blesku ženou k přístavům, doprovázeny hasiči.

„POZOR! POZOR!“ ozve se z rozhlasu a já vysílením padám na chodník vedle mrtvého Fredericka. „VYHLÁŠENA EVAKUACE ATHÉN! VŠICHNI OBYVATELÉ, NEPRODLENĚ OPUSŤTE MĚSTO! VEZMĚTE SI JEN NEJNUTNĚJŠÍ! VYHLEDEJTE SVÉ PŘÍBUZNÉ, NEBO SE HLASTE V OCHRANNÝCH TÁBORECH ZA MĚSTEM!“ pokračuje ženský hlas.

Já už si nic moc brát nemusím. Má žena je po smrti, můj dům zničený, a já na tom taky nejsem dobře. Jen tak tam sedím, zhluboka oddychuji a hledím k prchajícím lidem, kteří se podepírají a snaží zmizet od přístavu, kde je stále ten děsivý hřib. Sanitky se vrací s raněnými, které rozváží do nemocnic.

„Co se stalo?“ jediná slova, kterých jsem schopen na adresu kolemjdoucího policisty.

Ten se podívá ke zničenému přístavu, a poté opět ke mně. „Jsme ve válce.“

„V té jsme už několik let,“ namítnu.

„Teď už je atomová,“ a vrací se pomáhat hůř zraněným, než jsem já.

Autor Vayl, 02.06.2022
Přečteno 72x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Popis přesvědčivý a hodně bolestný.

02.06.2022 16:22:37 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí