I kdybych jím odjakživa byl a měl tak svou spící totožnost jen schovanou do nepodstatné věci, situace zůstane děsivá. Když byla jedna z nekonečna nižších věcí skrýší ducha, jakou mám jistotu, že mě nevyzvou ty zbylé? Kdyby si předchozí nájemník zamanul, zázračně o té zkušenosti zpraven, vyhnout se tomu uhranutí, byl by tak podle stejného předpokladu ochuzen, zničen a zabit – jako by mu byla odříznuta nejpodstatnější část života. Protože co do stupně jistoty o nepřítomnosti ducha na jiných místech nelze stav před uhranutím od stavu současného nijak rozlišit, je nutné bažit po dalších výplaších toho, co nesmí být vypláchnuto, považovat své nejcitlivější jádro za odpornou věc, toužit po kastraci, uhoření, umučení jakožto po něčem, co vůbec nemůže bolet mě skrytého, hledat živoucí jed, který je tohoto těla schopen užít lépe než současný nájemník, jako ho já užívám lépe než můj mrtvý předchůdce.