O ranním spasiteli aneb jak z toho ven

Vstávám. Pracovní den. Běžný den. Rutina. Protřu oči. Zívnu a protáhnu se. Pouštím televizi, ale nehodlám ji sledovat. Stačí jako kulisa. Aby vyhnala ticho noci. Nicneříkající rozhovor kdoví o čem ocením v tu chvíli spíš než dotěrnou moc prázdného ticha. Souvětí se rozpadají do vět a ty zas do slov a hlásek. Zvuky. Mírně artikulované zvuky jednotlivých písmen mi postačí. Čistím si zuby. Nasnídám se až v práci. Kartáček se pohybuje ústy s železnou pravidelností a já procházím bytem, abych ve stoje vyslechl něco z ranních zpráv.
…hladomor v Etiopii trvá. Jen během tohoto roku zahynulo hlady tolik a tolik lidí. Situace se ani přes mezinárodní pomoc nelepší. Výhled je bezútěšný. Občanská válka pokračuje a …
Vždyť mi to ujede! Vlak nečeká! Rychle dokončím ranní hygienu, obléknu se, popadnu vše, co potřebuji a vyrážím z bytu. V hlavě si třídím své dnešní pracovní povinnosti. Tohle a tamto. Ne, to ne, to už je hotové. Pak pracovní oběd. Hladomor? Vy s tím naděláte! No víc pomoci a vojáky tam poslat, ať mají konečně klid. Ale také se musí oni sami starat. No a je vyřešeno. Odpoledne pracovní porada vedení, a nakonec večeře s obchodními partnery. A mezitím záplava drobných úkolů.
Ke zprávě o hladomoru už se nevrátí. Nemusí. Řešení existuje. On ho zná. Víc nezmůže. Víc se o věc starat nemusí. Je vyřešena. Vždyť toho musí ještě dnes tolik udělat.
A vlak je tady! Dneska na čas. Usedám do kupé, kupodivu je tu místo. Po tom sprintu na nádraží se potřebuji trochu uklidnit. Funím jak lokomotiva. Vyhlédnu z okna, ale sám od sebe sáhnu po mobilním telefonu a bezděky vyhledám zpravodajství.
…nehoda indického letadla. Pilot udělal osudovou chybu…
No jako vždy! Tam to asi vypadá. Když podceňují výcvik, jak by tam letadla nepadala, jak mouchy? Tak je to se vším. A přitom je řešení tak jednoduché. Hotové. Opět se rozhlédnu z kupé ven do kraje. Vlak sviští mezi poli a já myslím na svou rodinu. Blíží se Vánoce. Co komu koupit? Tolik starostí. Jak já se těším! Jak malý kluk. Jak kdysi! Už abychom byli spolu. Z vánočního zasnění mě vyruší brzdění vlaku. Vjíždíme na hlavní nádraží.
Ke zprávě o nehodě indického letadla se už nevrátí. Není třeba. Ví, jak dalším tragickým událostem v indickém letectví předejít. Ví, jak na to. A víc dělat nemůže. Nemusí se tedy dál starat. Už je to za ním. A má toho ještě tolik na práci!
Pádím na tramvaj. V tuhle hodinu jsou tramvaje vždycky přeplněné. Je dobré si pospíšit a chytit tu první. Míjím trafiku. Čerstvé noviny jsou vystaveny na stojanu před vchodem. Jen zběžně zaostřím směrem k palcovým titulkům. Nesmím se zapomenout stavit v lékárně a pak ještě vyzvednou balík na poště! Myšlenky mi létají hlavou sem tam, jedna přes druhou a zas zpět.
…krize ve vládě se vyhrocuje! Ministr odmítá sdělit původ financí na tajném kontě…
Ať mu premiér pohrozí odvoláním a uvidíte hned, jak z něj ty informace polezou! Jako po másle! Ale to aby se člověk zabýval kdejakou lapálií. Musí si to vyřešit sami. Já na všechno nestačím. Věc je naprosto jasná. A já nemám čas na všechno. Tolik toho musím dnes udělat. Teď kupříkladu chytit tramvaj. A hele! Támhle jede! Mám to ale štěstí! Jak že to bylo? Lékárna, pošta… lékárna, pošta. Nesmím zapomenout.
O krizi ve vládě se už zajímat nebude. Proč taky? K čemu by to bylo? Jemu je věc jasná. Je vyřešená. Z jakého důvodu se k ní vracet, zabývat se jí, ztrácet s ní čas? Copak má na starosti jen to? Vždyť má starostí až nad hlavu. Pro něj je věc vyřešená, jasná a uzavřená. A on dnes vedle mnoha jiných úkolů nesmí zapomenout zajít do lékárny a na poštu.
Tramvaj naplněná k prasknutí. Další zastávka, kdy alespoň jeden z cestujících vystoupí, je úlevou pro všechny, kdo jedou dál. V hlavě si řadím pracovní i osobní priority dnešního dne. Co teď, co později, co až naposledy a na co určitě nesmím zapomenout. V zadní části tramvaje se tísní maminka s kočárkem. Dítě pláče. Není k utišení. Napětí roste. Nikomu není dětský pláč příjemný. Nikdo s ním však nic nenadělá. Blížíme se k další zastávce. Maminka omluvně hledíc do nepřátelských tváří pasažérů nedočkavě počítá metry. Chystá se vystupovat. Tramvaj brzdí, až s trhnutím zabrzdí. Maminka opatrně popojíždí k pomalu se rozevírajícím dveřím. Potřebuje ale pomoc. Zoufale se po ní rozhlíží. Prosí pohledem. Přestože doteď její přítomnost zjevně všechny obtěžovala, najednou se žádný z nevrlých cestujících nemá k tomu, aby jí s kočárem pomohl ven.
Sleduji tu scénu a vše je mi zas jasné. Nyní mám ale na rozdíl od hladomoru nebo vládní krize k dispozici dostatek informací, abych situaci dobře posoudil. Každý z přítomných pasažérů přece musí vědět, co dělat, aby se maminka dostala s kočárem ven. Věc se má tak: několik z těch, kteří jí svým postáváním brání v cestě ke dveřím, musí uhnout stranou. A alespoň jeden, lépe dva pánové, no třeba támhleti dva potetovaní siláci, by měli kočárek vynést úzkým výstupem, jeden vpředu, druhý vzadu, opatrně ven na chodník zastávky. Jak prosté! Ale to oni ne! Raději tu budou lhostejně trčet, tvářit se, že se jich to netýká a v duchu každý pro sebe a očima jeden s druhým sborově hudrovat, jak je to řvoucí děcko obtěžuje, jak jsou dnes děti nevychované a rodiče že jsou ještě horší, a proč jako někdo něco neudělá a kdesi cosi.
A mám toho dost! Přišla moje chvíle! Hladomor v Africe, pochmurnou situaci v indických aeroliniích i vládní krizi jsem už dnes vyřešil, teď mě čeká potírání lhostejnosti a neomalenosti v hromadné dopravě!
Soukám se tedy mezi lidmi směrem k mamince. S dovolením! Můžu? Nono, snad se tolik nestalo! Už jsem u ní. Zoufalá maminka se snaží snést kočárek po schodech sama, když v tom spatří jasné gesto mých rukou natažených k pomoci. S rozpačitým úsměvem ji přijímá. Ona vpředu, já vzadu, schod, další, ještě jeden a už jsme venku! Chce mi poděkovat, ale nezbývá čas a já musím naskočit do uzavírajícího se vagonu. Moje zastávka to není. Ještě na sebe v letu pohlédneme. Očima děkuje, já díky úsměvem a mrknutím přijímám a naše životy se zas rozdělí.
A už se příběhem maminky s kočárkem v přecpané tramvaji nebude zabývat. Proč taky? Je hotový, uzavřený, není důvod se k němu vracet? Vždyť to bylo tak lehké. To nejsnadnější řešení, jaké ho dnes napadlo. Tu jedinou lapálii byl schopen beze zbytku vyřešit. To jediné řešení mělo také smysl. To jediné mělo cenu. O té jediné z nesnází, k nimž dnes na světě došlo, měl nejvíc informací. O ní věděl nejvíc. A tu jedinou byl proto schopen dobře a smysluplně vyřešit.
Článek o té drobné epizodce si asi nepřečte. Žádný takový zřejmě nevyjde. Škoda. Byl by na sebe jistě pyšný. Možná by jej ocenili i jiní. Proč také ne? Potlačit vlastní lhostejnost a připravit se o pár chvil osobního pohodlí, to není jen tak! To už chce nějakou odvahu! Ale na druhou stranu, co je na tom tak výjimečného? To přece svede každý. Nebo ne? Právě tomu přece musí každý do jednoho dobře rozumět. Narozdíl od gigantických nesnází světa, co se dennodenně vkrádají do pole naší pozornosti a žadoní nás o názor, který nemůže být jiný než plytký, zbrklý, mělký a vynucený, zcela určitě.
A my se tolik chceme v tom našem světě vyznat! Máme na to ale čas? Tak rychle sem s tím názorem a zas ještě rychleji od toho. A mám hotovo! Pche! Ztráta času, říkám. Jen když získáte o tom všem takové povědomí, jako on o nebohé mamince s kočárkem snažící se za pokryteckého odsuzování nevšímavými cestujícími opustit tramvaj, pak prosím dělejte závěry. Ale zatím? Neztrácejte čas. Třeba zrovna nějaká maminka potřebuje pomoct s kočárkem.
Takové velké myšlenky! Málem bych pro ně přejel svou zastávku! Děkuji mockrát! Rychle ven z tramvaje. A už kráčím k budově, kde pracuji. No nic, já chci dnes prostě jen stihnout vše, co je v mé moci a co jsem si předsevzal. No ano, ještě do lékárny. A bude hotovo. Jakže? Že ještě něco zbývá? To je hodin! Musím přidat! No ano, pokusím se i ten balík na poště vyzvednout. Mohl bych. Před tou večeří. Pošta je přece nedaleko. Takřka v mém dosahu. V tom mém světě, ve kterém se umím vyznat. na každý pád se jistě nachází blíž než Etiopie. Protože tam bych to už dnes určitě nestihl.