Klíče

Bylo to jedno z těch podzimních rán, kdy se mlha líně povalovala mezi paneláky a lidé se snažili prodrat do práce s hrnkem kávy v ruce. V domě číslo 14 se ale odehrávalo drama, které by se klidně mohlo stát námětem opery.

Paní Růžena, známá svým věčným spěchem a ještě věčnějším klíčem visícím na šňůrce kolem krku, tentokrát udělala osudovou chybu. Šňůrka se přetrhla, klíč se skutálel pod rohožku – a dveře se zabouchly s takovou rozhodností, že by se za to nemusel stydět ani hromový bůh.

„Zabouchlé kíče,“ povzdechla si Růžena, která měla ve zvyku komolit slova, když byla nervózní. Sousedi se seběhli, každý s vlastní teorií, jak dveře otevřít. Jeden navrhoval šroubovák, druhý drát, třetí dokonce houslový smyčec, protože prý „hudba otevírá srdce i zámky“.

Nakonec se ukázalo, že největší klíč k celé záhadě drží malý Pepík ze třetího patra. Ten totiž věděl, že pod rohožkou se skrývá nejen klíč, ale i starý bonbon, který tam Růžena kdysi schovala pro „horší časy“. Pepík vytáhl klíč, triumfálně ho podal, a dveře se otevřely s melodickým cvaknutím.

Od té doby se v domě říká, že když se zabouchnou „kíče“, není to neštěstí, ale příležitost k sousedskému koncertu nápadů. A Růžena? Ta si pořídila novou šňůrku – tentokrát z pevného provazu, aby už nikdy nemusela zpívat árii o zabouchlých kíčích.