NIC

Bůh seděl na okraji světa, kmital nohama a díval se dolů. Nezasahoval. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že svět běžel dál i bez něj. Města hořela falší, děti plakaly zneužíváním, válka brala domovy stejně klidně jako příliv bere písek. Bůh mlčel dál... Možná byl příliš velký a lhostejný na to, aby viděl jednotlivé tváře svých výtvorů a jejich příběhy. Možná byl příliš malý na to, aby unesl jejich bolest a jejich krvácení. Nebo si jen kdysi vybral pravidla, která už teď nešlo porušit, aniž by se celý svět rozpadl. Nezhroutil.

Každé ráno se někdo modlil a každé ráno někdo umíral. Bůh slyšel obojí, ale odpověď byla vždy stejná: NIC. Ne jako trest. Spíše jako přiznání. Když lidé říkali, že Bůh je láska, možná tím mysleli, že je prostorem, ve kterém se mohou rozhodnout, zda budou milovat oni sami. Když říkali, že je všemohoucí, možná tím mysleli, že dokáže unést i to, že ho obviníme. 

On stále NIC... Bůh zůstal sedět. Ne jako soudce, ale jako svědek. Náš svědek, až bude jednou po všem. I po nás. No a svět se dál točil jako přepálené pirátské cédéčko mezi nadějí a vinou, přesně tak, jak si ho lidé každý den znovu tvořili. On jen přihlížel, protože se vlastně NIC podle něj nedělo.