U výtahu onoho dne

Anotace: trocha esoteriky, filosofie, humoru z mého zápisníku vzpomínek

  Čtvrtek – má pro mě klasicky příchuť osudovosti, už od dětství jsem zaregistroval jistou zášť, s jakou se tento den projevuje; a to tím, že v určitý okamžik se sebou přináší nějakou nepříjemnou událost. Abych ho chudáka docela neproklel, možná že za to může jiná věc než právě tento den, nazval jsem si ho jako dnem kalamitním. Jinou věc komentuji jako: krize po překročení půlky týdne.

Tak třeba včera, 10.11.2011, jsem se vracel domů…

  Ne ne, beru zpět. Tato událost je vážně jen úsměvná, nikoli začarovaná a už vůbec ne kalamitní.

Vešel jsem do vchodu, kde bydlím, vystoupím po schodech do zvýšeného přízemí, přivolávám výtah a slyším kroky. Někdo sestupoval se shora. Mladý jinoch, občas ho potkávám, jen velmi zřídka.

  Byl načesaný, upravený, v obtažených džínech. Pozdravil první. To byla myšlenka, která mě napadla a pár mikrosekund trvala, než mě jinoch fyzicky minul a při tom, chca-nechca pleskl mě rukou po zadku.

  Spadla vám brada údivem? Je to tak. Ten mladý, slušný hoch prošel kolem mě a švihl mě rukou po prdeli.

  Byl jsem z toho jak říkám: pár mikrosekund překvapen, ba vyvalil jsem oči –asi jako se říká: vyvalily se vody z dola, roztáhnuly se v širá kola – tak moje oči byly na chvíli jako ta širá kola a na topole podle skal, zelený mužík zatleskal (a zasmál se).

Neb: právě mi přijel výtah, na který jsem čekal a já se jal otvírat dveře, slovy: dvoje, aby jeden nevypadl za jízdy…a prásk ho, takovou jsem nakopl do lítacích dvířek, že to udělalo ratata bum. Někdo se lekl, někdo zatajil dech, ovšem zelený mužík byl najednou ve mně – jako za starodávna, když vymítali posedlé (trpící třeba hexenšusem), tak přesně ve mně ocitl se náhle vodník a smál se a tleskal ručkama…jako by seděl na topole.