Mozaika 2, X.: Věrní

Anotace: Konstantinopol, 1407

Sbírka: Mozaika II.

Michael hledí na stůl v ložnici zaplavený listinami, které dvořané přinášejí. Zároveň snídá a obléká se. Snaží se šetřit čas, činit toho, co nejvíce. Mezi listinami je i zpráva, že říše naverbovala jistého šlechtice z Čech, který pro ně pašoval zlato a další cennosti, ale půda se stala příliš horkou. Tohle bylo to, co Michael chtěl. Žádné války a drancování, ale diplomacie, jednání, hostiny, prostě čistší způsob. Snažil se válečným konfliktům vyhnout a díky takovým lidem do války nemusí hnát svou říši. Vzpomněl si, jak jednáním rozbil hrozící nepřátelskou koalici, která chtěla napadnout říšské državy v Itálii, a vyjednal přátelství s Florencií. Jeden z jeho největších úspěchů, na které byl vždy hrdý.

„Ale, ale, dneska nás budete střežit i Vy?“ zeptá se císař s úsměvem mladé ženy, která přichází v plné zbroji, doprovázena dalšími gardisty.

„Ano. Služba mi tak vyšla. Jsem poctěna, císaři,“ odpovídá usměvavá válečnice.

Jediná žena v palácové gardě, ale je na ní spoleh jako na málokoho, pomyslí si císař na cestě honosnými chodbami a sály paláce. Gardistka již mlčí a císaři se opět věnují písaři, kteří mu dávají listiny k podepsání. Dopisy vyslanců, zprávy o pokladně, stav hlídek a jiné věci.

V komnatě rady, osvětlené slunečními paprsky z oken kupolovitého stropu, už jsou nastoupeni všichni rádci u dlouhého stolu, i císařovna Klea, která je mu vždy oporou na jednáních. Přítomen je taky Tiberius. Kde císař má šarlatový plášť, tam Tiberius je oděn do zbroje. Bratři se na sebe usmějí a císař prochází okolo patriarchy, velkoadmirála a nakonec i kancléře Niketase, aby se usadil do čela stolu. Naproti němu sedí bratr a po pravici má Kleu, velkovévodu armády, konzula a správce pokladny.

„Císaři, zde je nejdůležitější bod dnešního jednání,“ oznámí kancléř a podává císaři listinu.

My, Flavius Michaelus Augustus, v purpuru zrozený imperátor autokrat Římské říše, despota řecký a anatolský, vznešený vladař mezopotámský a dominus středomořský, pro dobro a věhlas říše, se vzdáváme trůnu. Dvůr, úřednictvo, vojsko ni námořnictvo, nám více nejsou věrné, jakož i provincie.

Naše ctná a moudrá snaha o mír a soužití se sultánem selhala a tedy nemůžeme více spravovat říši v této době. Nechť veškerá vina za válku padá na hlavu sultána a veškerá odpovědnost za vedení naší říše přechází do rukou mého bratra Tiberia, kterýžto je jmenován imperátorem autokratem Římské říše, despotou řeckým a anatolským, vznešeným vladařem mezopotámským a dominem středomořským, a který bude ctít postavení mého syna Alexandra, který bude obdarován titulem Caesara.

Pro zachování cti a důstojnosti, císař Tiberius udělí nám titul patricia a magistráta.

Podepsán…

Michael, ochromen a zaskočen, mlčky sedí. Poté pohlédne na kancléře. Z jeho tváře se nedá nic vyčíst. Tváře ostatních skýtají vyčítavé, či uhýbavé pohledy. Někteří se stydí, jiní se Michaela snaží víc podlomit, ale on poznává, že celá jeho rada je do toho zapletena. Není tam jediného, kdo by nebyl zrádcem. Pochopil, že se právě stal palácový převrat. Podívá se i před sebe a vidí rozhodný pohled mladšího bratra. Chce se k němu vrhnout, chce srazit kancléře, chce křičet, ale nakonec přijdou ta nejhorší slova zrady, které nepronese ani kancléř, ani jeho bratr, ale jeho vlastní žena.

„Jsi císařem míru, nejsi císařem války. Tím je Tiberius,“ pronese k Michaelovu šoku. Nikdo už netouží po míru, každý chce Tiberia a jeho válku se sultánem. Ani sultán netouží po míru.

Michael namočí brk do inkoustu a bez sebemenšího odporu podepíše abdikaci. Nemá nikoho, kdo by za ním stál. Lidé chtějí válku, je to krvelačná lůza, které chtěl ukázat lepší cestu. Nechtějí tu cestu. Budiž. Vstane a odchází. Pořád dopadl dobře. Ta tam je doba, kdy svržený císař byl vykastrován, či oslepen. Nyní je jen ponížen bratrem, kterému nevěnuje ani poklonu jako novému císaři, ani pohled jako svému bratru. Již není mým bratrem, a s touto myšlenkou opouští komnatu rady.

„Císaři,“ ozve se překvapená gardistka Irena.

„Již více nejsem císař, támhle máš císaře. Buď ráda. Jste přeci přátelé,“ utrousí Michael jízlivě, i když si to ta žena nezaslouží, jen protože jí Tiberius naverboval. Ale právě ona mu v tuto chvíli nešťastně přišla do rány. V komnatu vešel jako císař, komnatu opustil jako poddaný.