Mozaika 3, VII.: Hosté

Anotace: Syrakusy, Sicílie, 1382.

Sbírka: Mozaika III. s anarchií...

Nepříjemné dva dny. Postihlo to všechny tři hosty. Každý z nich strávil dobré dva dny na lůžku, a pro mnohé hostitele to bylo překvapivé, byť některým došlo, proč se to stalo. Byl to nestravitelný šok pro tyto návštěvníky. Člověk, který žije celý život ve statisícovém městě, nepochopí šok lidí, pro které je palisádová osada se stovkou lidí velkoměstem. A nyní tato trojice mladých lidí dorazila do sicilských Syrakus, kde jejich loď zakotvila. Když však uviděla všechny ty lodě, přístavy, mohutné hradby a rozlehlé čtvrtě vil i slumů táhnoucí se po celém okolí, široké ulice plné lidí i koní, zboží a bohatství, nad kterým jim přecházel zrak, každý z nich omdlel. První Orenda, kterou na poslední chvíli chytil Ahanu, aby se neuhodila o bednu, ale i on šel do mdlob a následoval je taky Tokala. Přivézt je do Konstantinopole, asi by zemřeli, pomyslel si spolucísař Nikeforas, který zařizoval pohoštění, zatímco jeho bratr Tarquinius se cvičil, aby se udržel na nohou, nebyl opilý před hosty z dálných končin a neztrapnil se. Je pravda, že ve výhodě je hostitel, protože hosti omdleli při pohledu na bohatství Syrakus, která bylo ničím ve srovnání se Soluní, Antiochii, Bagdádem, Alexandrií, či Konstantinopolí.

Nyní už sedí ve vile guvernéra, u dlouhého stolu prohýbajícího se pod nejlepšími pokrmy středomořských plodů a nejlepším franským a taliánským vínem. U stolu sedí nejen trojice mladých domorodců ze západu, ale i císař Tarquinius se svým bratrem a spolucísařem Nikeforem a jeho syny Manuelem, Tiberiem a mnou, kteří všichni tři budeme jednoho dne císaři, pár generálů a admirálů, i guvernér. Naproti nám sedí ti exotičtí hosté, byť my sami nejsme o nic méně exotičtí pro tyto hosty.

Orenda již umí plynule řecky, sděluje nám, že často navštěvovala kolonie na výměnných setkáních, Ahana jen lámaně, ale snaží se a Tokala tam je do počtu, takže se pozornost soustřeďuje na půvabnou Orendu, kterou hostitelé zavalují mnoha dotazy o její zemi, jejích lidech a baví jí jejich vlastními historkami, tím, co se děje v říši a snaží se dělat, co nejlepší dojem, někdy úspěšně, jako v případě vstřícného a galantního Nikefora, někdy hůře, jako v případě odulého a polomrtvého císaře Tarquinia, který většinou mlčí, neboť každé jeho slovo bývá doprovázeno nechutným říhnutím. Je bolestnou troskou, která se nevzpamatovala z porážky u San Marína. Ponížen a poražen slabším nepřítelem.

„Slyšel jsem, že řada Vašich kmenů se nám velmi vyhýbá. Bojí se, že od nás mohou získat pokrok a bohatství?“ ptá se arogantním tónem generál Sánchez. Odpověď je vskutku pro něho nelibá.

„Spíše neštovic,“ odpovídá Ahana a v duchu se usměje, byť to vykouzlí úsměv i na tvářích uctivějších hostitelů. „Nemoc špatná. Velice,“ láme ze sebe.

„Omlouváme se,“ řekne můj starší bratr Manuel. „V Evropě se děje řada věcí, ale věřím, že dokážeme naše počínání ve Varronii usměrnit, zabránit šíření nemocí a poskytnout pokrok. Není nutné spěchat, i když někteří Římané si to nemyslí,“ pokračuje a směřuje výtku na pár přítomných hostitelů.

„Je pravda, že to mohlo dopadnout hůře. Je pravda, že s námi zacházíte přijatelně, ale Vy sami máte mnoho rivalů,“ řekne Orenda. „Říká se jim Atlantida, že?“ můj otec přikývne.

„Spolek Francie a nesvaté neříše neřímské. Navíc velmi ovlivňují Polonii. Jejich území je dobře uspořádané, nemají špatnou armádu, mají věrné obyvatelstvo, ale aliance Říma, Lisabonu a Londýna je drží na uzdě. Rozhodně se nedostanou přes naši flotilu do Varronie,“ ujišťuje můj otec. Snad tím chce rozehnat nápady, že by domorodci chtěli pozvat Atlanťany. „Ironie. Atlantida ovládá všechno, kromě Atlantiku,“ a tato poznámka rozesměje přítomné, kteří pozvednou číše na zdraví admirálů římského námořnictva. „Věřím, že naše spolupráce bude plodná. Nemůžete nám vzdorovat, ale to neznamená, že se budeme chovat zle. Chceme Vám ukázat impérium, co Vám přineseme. I proto jste zde, budete studovat na univerzitě v Konstantinopoli a teprve tam uvidíte největší perlu mezi všemi městy tohoto světa, město měst,“ říká otec pyšně a nyní připije i na hosty ze zámoří.

O pár hodin později končí setkání a všichni se rozchází. Kromě císaře Tarquinia, který tam dál sedí a sleduje odcházející, zejména Tokalu, který jde jako poslední. Pak se napřímí, otře si mastná ústa a promluví. Řekne jediné slovo, které Tokalu vyděsí a přinutí zastavit se. „Windigo,“ Tokala to slovo dlouho neslyšel a určitě by nečekal, že ho uslyší od římského císaře. „Vím, že umíte řecky, a vím, kam jdete studovat. Brzy zjistíte, že nám jde o víc, než si myslíte. O víc, než jen obsazení další země.“

„Když za mnou přišli, nevěřil jsem. Už věřím, ale nebude jednoduché obětovat své lidi,“ řekne Tokala.

„Nezávidím Vám to, ale přeji Vám hodně úspěchů.“