Pedofil

Pedofil

Anotace: Bylo mi šest let a chodila jsem do první třídy. Bydleli jsme v Novém Boru, ve vilovém domku s velkou zahradou. V okolí byla krásná příroda, rozsáhlé louky a hluboké lesy. Dodnes miluji přírodu a velmi mi schází.

Ve škole zazvonil zvonek, vyučování skončilo a paní učitelka nás propustila domů. "Jděte rovnou domů, ne abyste se někde toulali", nařídila nám přísně.

Šla jsem s kamarádkou Věrou, až na náměstí, kde jsme se měly rozdělit. Celou cestu mě kamarádka přemlouvala, ať jdu s ní, že tam u nich je vykopaný příkop a v něm plno barevných sklíček. Bylo to velmi lákavé a tak jsem podlehla.

Že jich tam ale bylo! Byly jsme v sedmém nebi. Zapoměla jsem na všechno. Najednou se začalo smrákat.
"Věrko, musím domů, už je asi hodně pozdě. Vezmu to zkratkou okolo lesa, abych byla doma dřív", řekla jsem kamarádce a vykoukla přes okraj příkopu. Nedaleko od nás stál jakýsi pán v dlouhém kabátě. Když viděl, že se na něj dívám, otočil se a pomalu odešel.

Rozloučily jsme se a já utíkala zkratkou domů podél lesa. Příkrý kraj lesa byl zakončen hlubokým příkopem, zarostlým trávou a na druhou straně lesa byla velká louka. na jejímž konci stály domy.
Okolo příkopu vedla pěšinka, po které jsem pospíchala domů.

Ušla jsem asi 100 metrů a najednou jsem ztuhla. V příkopě stál ten chlap, usmíval se na mě a lákal mě k sobě, že mě dovede domů, aby se mi něco nestalo.
Strašně jsem se bála, ale nedokázala jsem se ani hnout. Naopak, jako zajíc zhypnotizovaný hadem, jsem k němu, plačíc, šla. Pud sebezáchovy mi říkal, že bych měla odtamdud rychle utéci, ale přitahoval mě jako magnet.

Chlap mě vynesl dál do lesa a stáhnul mi kalhoty. Když mi chtěl sundat i kalhotky, začala jsem nahlas plakat a prosit ho, ať mě pustí domů. Mluvil ke mě konejšivým hlasem, že samozřejmě, za chvíli. Pusu mi zakryl rukou, aby mě nebylo slyšet a znovu se pokoušel mě svléknout. Kroutila jsem se a naříkala, byla jsem strachy bez sebe.

Najednou jsem zaslechla nějaké hlasy a on také. Rychle mě pustil a rozhlížel se. Zezhora se k nám přibližovali nějací kluci. Chlap na nic nečekal a rychle utekl. Kluci přišli ke mě, ale já tak brečela, že ze mě nemohli vypáčit ani slovo.

Dovedli mě domů, něco si povídali s mamkou, která se hrozně rozplakala a moc jim děkovala. Pak přiběhla babička a rozplakala také. Když se trochu uklidnila, ukázala na můj přívěšek na řetízku a řekla:
"To Tvůj Andělíček strážníček Tě ochránil".

Pak přišli nějací páni a vyptávali se mě, jak vypadal, jestli na něm nebylo něco divného a tak. Pamatovala jsem si, že strašně smrděl. Dnes vím, že to bylo od cigaretových vajglů, které měl v kapse košile.

Už nevím, kolik času uplynulo, ti pánové přijeli autem, mě a mamku naložili a vysadili nás u široké silnice. Měli jsme tam počkat. Pak k nim nasedl jeden z těch kluků, co mě zachránili a odjeli. Za nějakou dobu se vrátili a "Bože"! z auta vylezl ten chlap! Na hlavě měl rádiovku a v koutku huby cigáro. Strachy se mi roztřásla kolena a schovala jsem se za mamku.

Jeden z pánů ukázal tomu chlapovi na mě a zeptal se ho:
"Poznáváš ji? Nikdy sem ji neviděl", odtušil s pohrdlivým úsměškem on.
Muž se otočil ke mě a zeptal se:
"Je to on?"
Strachy jsem měla sevřené hrdlo a tak jsem jen němě přikývla.
V tom se mamka s výkřikem zoufalství vrhla na toho parchanta a vysolila mu takovou facku, až mu rádiovka z kebule odlétla několik mětrů a cigáro vypadlo z huby na zem. Byla by ho asi zmlátila víc, ale vyšetřovatel ji chytil ruce.

Ani nevím, jaký trest mu soud uložil a ani jsem se na to nikdy neptala. Chtěla jsem to navždy vymazat ze své paměti.
Později mi mamka řekla, že táta měl u policajtů známého, ten ho vpustil k tomu úchylovi do cely a táta mu tam pořádně nařezal.

Tak dodnes nevím, čí to byla zásluha, že tenkrát můj život neskončil. Zda to byl osud nebo můj Andělíček. Kdyby mě ten hajzl pohlavně zneužil, asi by mě těžko nechal naživu.

Andělíčka na řetízku nosím dodnes a i když nejsem věřící, jemu věřím.
Autor vandule, 07.03.2012
Přečteno 3359x
Tipy 3
Poslední tipující: katkabloom
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nevím, co k tomu říct... Smutné, bohužel se to stává. :( Andělíčka noste! Držím Vám pěsti!

09.03.2012 19:28:02 | Mademoiselle Drea

Děkuji, nosím :)))

09.03.2012 22:38:18 | vandule

až jsem se celéj u čtení zježil. Z takových příběhů mi naskakuje husí kůže, tak toho Andělíčka nos i teď, pro jistotu:-). ST - pěkně napsáno

07.03.2012 15:38:45 | kočkopes

Díky za koment.

09.03.2012 08:38:29 | vandule

Díky za koment. Ano od té doby jej mám stále na krku a často k němu vysílám i drobné prosby :)

09.03.2012 08:37:47 | vandule

to je dobře, hlavně, že je sem tam slyší, nebo aspoň doufám, že slyší:-)

09.03.2012 08:38:38 | kočkopes

Myslím, že ano. Jen jednou, když jsem ho prosila, abych nebyla v jiném stavu, když jsem byla, tak mě odmítl :)

09.03.2012 08:40:19 | vandule

taková přání jsou nepřípustná:-)))

09.03.2012 08:40:52 | kočkopes

Však mi jej také nesplnil a mám dnes krásnou, milou dceru :)))

09.03.2012 09:16:11 | vandule

Takže zase pomohl:-))

09.03.2012 09:18:50 | kočkopes

Ano pomohl :) I když mě to stálo skoro dva roky života n Zemi. Žila jsem v Pekle. V povídce Vidle se o tom dozvíš víc. Ale nechci si naříkat, dcera za to stála :)

09.03.2012 10:53:48 | vandule

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter