Mozaika 3, VI.: Windigo

Mozaika 3, VI.: Windigo

Pokračuji po zasněžené cestě svírané lesy. Nejsem daleko. Dokonce jsem na dohled palisádám osady, která je mým cílem, ale nevypadá to dobře. Vlastně to bude špatné. Nejraději bych se otočil a vrátil do Nové Caesarie, ale nejde to. Musím se do té osady dostat. Ostrý mráz a prudké závěje, které mě bičují do obličeje, jsou velice nepříjemné, ale není to nic ve srovnání s tím, co má přijít, s tím nepříjemným pocitem, který mám v zádech. Již zprávy, které přicházejí ze západních stanic, jsou znepokojivé, ale co se děje s hraničáři, to zjistím teprve nyní.

Cesta se svažuje na návrší nad velkými pláněmi, kterým stále vládnou domorodci a příroda, avšak jak domorodci, tak příroda jsou na ústupu před naší mocí, byť se úctyhodně brání. Což je taky důvod, proč mířím k hraniční pevnosti, která už je vidět. Vidím její palisády, střechy dřevěných domů a věže. Co mě poněkud znepokojuje, je fakt, že z komínů nestoupá žádný kouř, jen jeden jediný sloup dýmu uprostřed osady. Toto zjištění mě zamrazí víc, než okolní ledové živly. A brzy taky vidím proč.

Brána je otevřená. Okolo leží mrtvá těla. Některá zrudlá od krve zbarvující zdejší sníh, jiné jen tak, ale při bližším pohledu promrzlé, úplně modré. Další mrtvé vidím na palisádách, jeden z hraničářů je oběšený na věži, další hraničář nabodnutý na kůlech, mnoho jiných těl je po celém prostoru kruhové osady, mezi domy, na ochozu palisád. Nejen hraničáři, ale i rodiny. Mrtvá žena, která se snažila chránit své dítě v náručí a skončila rozsápaná na kusy vedle svého domu. Karlis, hraničář z Baltu, kterého jsem znal, leží se zlomenými zády u brány. Děsivý pohled, který mě nutí sáhnout po zbrani.

A uprostřed toho všeho hořící ohniště. Sedí tam šedivý stařec zabalený do kožešin. Hledí do ohně a příliš nevnímá, když sesedám z koně a přijdu blíž. Je mrtvý. Také. Nehýbe se a nedýchá. Jen si všimnu, že nemá oči. Pouze prázdné důlky ohraničené zaschlou krví. Poznávám ho. Tokala. Posadím se na lavičku naproti němu, přemýšlím, jak dlouho je asi mrtvý a snažím si ohřát ruce u ohně. Nemůže být dlouho mrtvý. Ruce má opřené o kolena a vidím jeho levé zápěstí, kde je tetování. Berle se lví hlavou zkřížená meči. Až nyní konečně chápu, s kým mám… s kým jsem měl tu čest.

V druhé ruce drží kus popsaného papíru. Beru ho a čtu.

 

Michaely, vždy jsi pochyboval. Nyní už nepochybuj. Obětoval jsem mnohé pro naše úspěchy, a mnohé bude obětováno. Co vidíš okolo sebe, to je jen zlomek moci, kterou lze získat. Čím větší oběť, tím větší moc. Bude dosaženo veliké oběti. Už brzy. Deset tisíc bojovníků se spojuje k útoku na Vás u západních řek. Promluvil jsem k Němu. Povolej mistry a společně vzdejte hold obětí tisíců bojovníků. Čím více zemře, tím mocnější a věrnější bude. Stane se strážcem, první linií obrany Vašich držav. Obětoval jsem své bratry a sestry, které Vás odmítají, seslal jsem smrt na bouřící se náčelníky a vládce, a tedy žádám, abys dal našemu lidu rovnost a ochranu. On bude chránit Vás, Vy budete chránit nás.

 

Dočtu a vidím, že na mě padá stín. Není to stín Tokala. Ten zůstává na svém místě. Nehnutě, na místě svého posledního odpočinku. Tohle je jiný stín. Mnohem větší, mnohem vyšší, obludnější a já k tomu stínu zvedám svůj zrak. Když se podívám, vím, že stojím na hraně života a smrti. Že v tom okamžiku se rozhoduje o veškeré mé existenci a budoucnosti. Snažím se netřást se, nedát znát svůj strach, ale ani nechci být příliš opovážlivý. Tohle je entita, před níž se musí sklonit i císař, tím spíše sesazený císař.

Bytost vysoká jako tři muži s planoucím pohledem zapadlých rudých očí v obrovské lebce se žlutými tesáky. Její kůže je scvrklá, vyschlá a slepená s kostmi dlouhých končetin. Z trupu jí trčí polámaná, zakrvácená žebra a mezi tesáky má dlouhý jazyk, ze kterého odkapává černá tekutina.

Skloním zrak a všimnu si, že všude okolo jsou další stíny. Mnohem menší stíny, které vstávají z mrtvých těl a obklopují ohniště. Nemají tvář, jen bílé oči, kterými mě sledují. Jsou to jen temné siluety ztracených duší uvržených do říše temnoty, které vládne Windigo. Tady je on císařem.

„Obětujeme ti tisíce nepřátel a já učiním vše, aby Tokalova vůle byla naplněna. Učiním vše, aby lid zdejších zemí byl roven ostatním Římanům. Tak přísahám, Windigo.“

„Splň slib a budu střežit Varronii na věky věků. Poruš slib a budu tvou duši trhat na věky věků," odpověděl skřehotavý, nelidský hlas.

Démon i jeho zotročené duše se rozplynou a já jsem opět sám, uprostřed zasněžené osady.

Autor Vayl, 08.07.2022
Přečteno 44x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí